12. června 2026
Dnes jsem si po dlouhé době otevřel starý deník a začal psát o tom, co se stalo před lety, když jsem potkal tu podivuhodnou fenku, která mi změnila celý život. Vzpomínám si, že jsem byl už starý, už neměl jsem v dvoře žádného strážného, a tak jsem se rozhodl, že si pošlu pomoc i když jsem si nebyl jistý, co tím vlastně myslím.
Sedl jsem si na starou koloběžku, kterou jsem si opravil z poslední výpravy, a vyrazil jsem do našeho rodného kraje, do malé vesnice Lhota. Cestou jsem se několikrát ohlédl, jestli mě někdo nesleduje, ale po cestě jsem neviděl žádný stín. Všechno to bylo tak tiše, jako by se lesní duchové vyhýbali mému kroku.
Když jsem dorazil k okraji lesa, narazil jsem na malé, mokré štěně, které se krčilo pod jedním stromem a hledělo na mě svýma podivně hnědýma očima. Bylo to jako pohled starého mudrca, ne jako pohled mladého zvířete, a já jsem v tu chvíli pocítil, že se v něm něco skrývá. Štěně bylo chladné a neobyčejně tiché, jako by ztratilo celý svět kolem sebe. Přistoupil jsem blíž a zamyslel jsem se.
Pojď se mnou! V dvoře už nemám strážného, a ty bys mohl být skvělý hlídač nesl jsem mu slovo, aniž bych věděl, jestli to bude stačit. Štěně se jen zamračilo, ale pak se pomalu vrátilo a zmizelo v temnotě lesa. Tento podivný okamžik mi zůstal v hlavě po celé dny.
Když jsem se vrátil domů, čekala na mě obrovská farma: tři prasátka, svině se svými deseti selaty, kráva Milka, deset slepic, šest kachen s kačenci a starý kocour Pluto, který si rád ležel na slunci. Sedl jsem si na verandu, rozbalil cigaretu a chtěl jsem si jen tak odpočinout. Náhle mě opět zachytily ty hnědé oči tentokrát přímo před mým nosem.
Půjdeš se mnou? zeptal jsem se, a štěně se vrátilo, tentokrát s mírným zakvílením a zmizelo zpět do tmy.
To se opakovalo každou noc. Hnědé oči sledovaly můj dům, jako by chtěly najít v měsíčním světle něco, co jim chybí. Jednoho večera, když jsem se opět snažil rozvinout cigaretu, přistoupila ke mně ona. Olízla jsem si rukavice a lehce se přitulila k mým nohám. Nebyl jsem zrovna chlap, který by se chtěl mazlit se zvířaty, ale věk mě naučil, že i takové malé radosti mají cenu.
V té chvíli mi došlo, že jsem v životě už ztratil spoustu psů někteří zemřeli na otravu, jiní na nemoci. Na dvoře stála prázdná psí bouda, která už dlouho nezněla štěkotem. Léto přicházelo s horkým sluncem, ale i tak byl i venkovský lékař, který mi řekl, že jsou jen klíšťata nic dalšího. Moje žena, Katka, byla tvrdá jako skála. Všichni v Lhotě si ještě pamatují, jak jednou vrazila telá do očí jedné dívky, která se zrovna hrála na hřebíku. Katka byla vždy přísná a neústupná.
Po další dlouhé cigaretě jsem si všiml štěněte ležícího u mých nohou. Hnědé oči sledovaly každý můj pohyb.
No tak, zvířátko, zdá se, že chceš zůstat u mě? Tak poslouchej krmil jsem ho dvakrát denně, byl by tu dům, kde bude mít teplou boudu. Občas ho pustím na volno, ale jen na pár hodin v noci, aby hlídal dvůr. Pokud souhlasíš, pojď se mnou.
A tak se zrodilo nové období pro mého čtyřnohého společníka, kterého jsem pojmenoval Stela. Jméno jsem slyšel od staré babičky, která mi vyprávěla, že Stela je starý český výraz pro hvězdu. Stela se brzy rozrostla z nemotorného štěněte na mohutného psa, který vyvolával úžas a strach po celé vesnici. Lidé si říkali, že v jejím rodu jsou vlci, a že má oči jako lesní duchové.
Její chování bylo naprosto nepsáno zepsaným psem. Neukazovala se, ani nešlapala tlapkami, nečichala si ruce. Když se ke mně, Katce nebo mému rodu přiblížili, ležela klidně a sledovala nás svými chytrými očima. Každého nepřítele, který se odvážil přistoupit k našemu dvoru, ale rozdrtila svým zádovým řevem, který zněl jako vlčí výkřik. V noci jsem ji občas pustil ze řetězu, říkajíc si: Za tři hodiny se vrátím, aby byla zpátky. Farmářům se tak vyhnulo rozbíhání do pasu během ranního dojení.
Stela nikdy neukousla žádného člověka, ale zasáhla do všeho, co považovala za nežádoucí. Když mi přišla řada najít štěňata, která se rozmnožila rychleji než mouka na chlebové těsto, lidé z okolních vesnic začali přicházet i ze srovnatelných míst, aby si chtěli odnést jedno z jejích mláďat. Přestože se lidé báli její velikosti, respektovali ji a neškodili jí zbytečně.
Jednoho horkého letního dne, po snídani, ležela Stela u své boudy a slunila se na kameni, zatímco jsem pozoroval, jak malá Maruška hraje v písku pod obrovským dubem u brány. Maruška, která právě oslavila třetí narozeniny a která k nám občas jezdila na návštěvu, se rozběhla k Stela s rozpaženýma rukama a volala:
Stelooo! Stelooo!
Můj pes byl naplněn radostí a láskou k tomuto malému dítěti. Byl jsem v tom okamžiku součástí něčeho většího. Pak jsem usnul, ale byl jsem přerušen škrábáním po nose. Když jsem otevřel oči, kocour Pluto ležel před mou tváří a křičel:
Pomoz! Maruška se topí!
Rozhlédl jsem se po plotě, ale nikde jsem Marušku neviděl nebyla ani v písečném boxu, ani na houpačce, ani pod stromem. Pak jsem zahlédl, jak se někde blízko rybníčku snaží dostat do vody s pončkou.
Vydal jsem se k rybníku, volal jsem její jméno a Stela, i když byla připoutaná řetězem, rozkřikla tak hlasitě, jakmile jen mohla. Řvala do všech stran, skákala, přetahovala se, dokud se řetěz neodtrhl. Babička Katka, která se právě vyhrabávala v kapustě, se podívala na psa a řekla si v duchu: Zbláznila se, ta pesnice, ale pak se rozběhla pomoci.
Stela pak vydala strašlivý vlčí výkřik, který se rozléhl po celé vesnici a způsobil, že lidé se zachvěli až do morku kostí. V ten okamžik se babička Katka probudila a pochopila, že se něco děje, a vyběhla po Marušku. Všichni sousedé vyběhli ze svých domů, aby pomohli. Naštěstí jsme Marušku našli v poslední chvíli a vytáhli ji z malého rybníčku, který byl poblíž.
Následující chaos přilákal sanitku, rodiče Marušky plakali a radovali se zároveň. Večer se uklidnilo a před Stelu se sešla velká delegace: otec Marušky, Ivo, jeho manželka a já, Děda František. Ivo si sedl před fenku a řekl:
Děkuji ti, že jsi zachránila mou dceru! Nikdy na to nezapomenu! Přijď se mnou žít do města, kde mám dům. Dostaneš velké výběh, budu tě dobře krmit a chodit s tebou na procházky.
Stela se na něj podívala svýma hnědýma očima, chvíli mlčela, pak položila hlavu na jeho rameno na pár vteřin. Pak se pomalu vrátila ke mně, ležela u mých nohou a já stál jako přimražený, nevěděl jsem, jak reagovat na takovou nežádoucí pozornost. Mé oči se zalily slzami, které jsem se snažil potlačit.
Takhle končí jeden z mých nejpodivnějších zážitků. Přestože jsem se zpočátku bál té obrovské fenky, nakonec jsem získal věrného strážce, který chrání mé dům i srdce. Vždyť i když se zdá, že život nás učí jen tvrdosti, někdy nás překvapí i kousek měkkosti, který se objeví v očích hnědých jako podzimní listí.
Přemýšlím, kolik dalších příběhů se skrývá v našem kraji, kolik psů a lidí čeká na své chvíle, kdy se spojí osudy. Zítra se opět vydám na pole, ale vím, že Stela bude pořád se mnou ať už jako strážce, nebo jako přítel.
Zítra zase vyrazím na kolej a budu se snažit být lepším člověkem. zapisuje si starý dědeček do deníku, zatímco se v dálce ozývá poslední šustění plátna a šum listí.
