Podpisy na chodbě
Hele, představ si, jak jsem šel včera večer domů stavil jsem se u schránek v našem paneláku tady v pražských Kobylisích, a jak koukám, na nástěnce visí nový papír. Rychle připlácnutý, připínáčky křivě, jak kdyby někdo chvátal. Nahoře tlustě: Sbíráme podpisy. Musí se s tím něco dělat. A pod tím jméno Dana Novotná z pátého patra a krátký seznam stížností: noční hluk, bouchání, řev, porušování nočního klidu, ohrožení bezpečnosti. Dole už řada podpisů, jedny hezky úhledné, jiné kostrbaté jak když píše dítě.
Pročetl jsem to dvakrát, i když bylo hned jasné, o čem se mluví. Prsty už lovily pero v kapse, ale zarazil jsem se. Nebyl jsem proti, jen nemám rád, když mě někdo do něčeho tlačí. V tomhle baráku už bydlím dvanáct let a naučil jsem se držet si odstup od těch našich sousedských bitev mám dost vlastních trablí: práce v autodílně, střídám ranní/noční, máma po mrtvici bydlí na Žižkově, a syn Honza v pubertě chvíli se mnou nepromluví týden, pak bouchnout dveřmi za blbost.
Na chodbě bylo ticho, jen výtah někde nahoře zabouchl dveřma. Vystoupal jsem na svoje čtvrté patro, vytáhl klíče a ještě než jsem odemkl, ohlédl jsem se nahoru. Tam, na pátém, bydlí Dana Novotná. Padesátnice, hubená, pohled jak knedlík v krku ostrý, studený. Nikdy se neumí první pozdravit, a když už, tak spíš jako služební povinnost. Většinou ji vídám s igelitkou z Alberta nebo jak vytírá před dveřmi. Občas v noci fakt něco od nich duní bouchnutí, výkřik, někdy něco táhne po podlaze.
Do našeho barákového chatu na WhatsAppu vlezu jen občas, většinou tam každý řeší parkování a bordel v popelnicích. Ale poslední týdny se rozjelo něco jiného.
Ve dvě ráno zase rámus! Dítě se mi budí!
Jsem na šichte od šesti, pak jsem jak zombie. To se má vydržet?!
Ona tam šoupe nábytkem, říkala sousedka, že to slyšela na vlastní uši.
Volat policii. Každej na to má právo.
Jen to pročítám, nic nepíšu. Nejsem svatoušek když mě ve tři ráno probudí třesknutí, taky mě to vytáčí. Ale stejně, člověk by nejradši, aby to někdo jiný šel vyřešit a ráno bych si přečetl jen hotovo, vše v pořádku.
Jenže večer jsem přece jen do chatu napsal: Kdo sbírá podpisy? Kde je ten papír?
Odpověděla Jitka Doležalová, naše zodpovědná správkyně baráku z třetího: V přízemí na nástěnce. Zítra v sedm večer u mě doma schůze. Musíme to rozseknout, než bude pozdě.
Zavřel jsem mobil, a v břiše se mi rozlil nepříjemný pocit takovej ten, co jsem míval kdysi na rodičáku, když už je dávno jasno, a tě zavolají jen kvůli podpisu.
Další den jsem Danu Novotnou potkal na schodech. Nesušila ksicht, vypadala, že se sotva drží, tlačila před sebou dvě tašky a funěla. Pomohl jsem jí s jednou, i když se ošívala.
To si nedělejte, prskla, ale neodtáhla mi ji.
V pohodě, vynesu vám to, a šel jsem vedle ní.
U dveří mi bezceremoniálně tašku vytrhla.
Díky, řekla spíš jako zápis do tabulky než opravdové poděkování.
Otočil jsem se k odchodu, když najednou z jejího bytu prosákl zvláštní zvuk těžké, skučivé dýchání, jakoby někdo šeptem naříkal. Dana ztuhla, klíč v zámku jí zaskočil.
Máte všechno v pořádku? zeptal jsem se, sám nevím proč.
Všechno dobrý, střihla mě pohledem, zabouchla.
Sešel jsem k sobě, ale to dýchání mi znělo v hlavě. Nebyl to ani třesk, ani televize, prostě člověk.
Za dva dny ráno u Daniných dveří visela cedule přilepená izolepou. PŘESTAŇTE DĚLAT BORDEL V NOCI! NEHODLÁME TO TRPĚT. Černým fixem tlustě, tvrdě.
Chvíli jsem na ten papír čuměl. Ta izolepa na tom zářila jak čerstvá modřina. Připomnělo mi to, jak nám kdysi do bytu taky psali vzkazy, když táta pil a řval. Tehdy jsem nesnášel spíš sousedy, než jeho dělali, že se nic neděje, do chvíle než začaly pomluvy.
Vylezl jsem na pátý, chvíli poslouchal za dveřmi ticho. Nezazvonil jsem, jen jsem tu výhružnou cedulku strhnul, složil a vyhodil do popelnice venku, aby ji už nikdo nevybalil.
V chatu už to mezitím vřelo.
Dělá si z lidí srandu. Takhle to nejde.
Takové lidi vystěhovat na chalupu!
Volal jsem na policii, říkali kolektivní oznámení.
A najednou z hluku a porušení byli takoví neřeší se už konkrétní noc, ale celý člověk.
V sobotu jdu z práce pozdě, ve výtahu to smrdí osvěžovačem a kouřem. Na čtvrtém vystoupím a shora bouch, ještě jednou, zvuk jak pád ne jako když spadne skříň, ale jako kdyby někdo upadl. Pak ženský hlas, sevřený, přesto jasný:
Vydrž… už jdu…
Vyšlapu na pátý. U Daniných dveří svítí světlík, pod dveřmi proud světla. Zaklepu.
Kdo je? hlas napjatý.
Tomáš, ze čtvrtého. Všechno OK…?
Dveře se pootevřou na řetízek. Dana v županu, na tváři červená skvrna, jak kdyby si otírala slzy.
Nic, běžte, uštípne.
A z bytu znovu bolestivé zasténání.
Neudržím to: Nechcete něčím pomoct?
Přejede mě pohledem, jak kdybych jí chtěl nabízet milodary.
Není třeba. Mám pod kontrolou.
Ale tam je někdo
Můj bratr. Leží. Po mrtvici. Rychle, jak kdyby mě chtěla zkrouhnout dřív, než se na něco ptám. Jděte.
Dveře klaply.
Stojím na chodbě, v hlavě mi jedou dvě věci: Ujít, protože mě vyhodila. Nebo zůstat, protože už toho vím moc na to, abych dělal, že nic nevím.
Dolů sešplhám ale v hlavě mi zůstane leží. Představím si, jak v noci zvedá půlmetrákovýho chlapa, tahá lavory a postel, a my všichni pod tím se vztekáme.
Na schůzi u Jitky jsem šel ne z nějaké zvědavosti, ale protože: kdybych nešel, bylo by mi trapně. Už v sedm večer bylo předsálí plné někdo v papučích, jiní v bundě, každej něco šeptal, napětí fakt ve vzduchu.
Jitka nás posadila do kuchyně, na stole arch s podpisy, vedle vytisknuté paragrafy o klidu s kontaktem na měšťáky.
Situace je jasná, začíná. My už nemůžeme dál. Máme děti, mám mámu na tlak, nespím. Není to osobní, jde nám o pravidla.
Fikaně to říká ne-osobně a nejedněm se uleví.
Já v noci v jednu vzhůru zase mimino konečně usnulo a bum, rána. Do rána ho pak nosím, stěžuje si mamina ze šestky.
Já mám tátu po operaci, nesmí se stresovat. Vždycky když to slyší, bojí se, že hoří, říká chlap v mikině.
Volat každou noc policajty, někdo navrhuje. Ať mají aspoň protokol!
Slyším, že to nemají ze zloby. Jsou fakt už vyčerpaní.
A kdo s ní mluvil? ptám se.
Já, odpovídá Jitka. Byla sprostá. Řekla: Nelíbí? Odstěhujte se.
Je taková pořád, přidává se mamina ze šestky.
Chtěl jsem říct něco o jejím bráchovi, ale strčil jsem to zpátky. Něco mi říkalo, že odhalovat její soukromí není fér. Mlčet je ale taky rozhodnutí.
Třeba má svoje trápení… začínám.
Kdo ne? My taky neřveme! skočí mi do řeči Jitka.
Do toho v předsíni zvonek. Vstoupí Dana v tmavé bundě, uhlazené vlasy, v ruce šanon a mobil, pohled napjatý, ale ne vystrašený.
Takže se tu bavíte o mně, konstatuje.
Kuchyně jak přeplněný výtah, dusno.
Máme problém, Dana, upřesňuje Jitka. Rušíte náš klid.
Ruším,” zopakuje Dana. Přitaká jako že ví, co si myslí. Tak poslouchejte.
Otevře šanon, vytáhne papíry, zprávu od doktora a mobil. Položí před nás.
Můj bratr, invalidní první stupeň. Po mrtvici. Nepohyblivý. V noci má záchvaty, dusí se, padá z postele, musím ho obracet, jinak budou proleženiny. Není to šoupání nábytkem, zvedám člověka těžšího než jsem já.
Mluví klidně, ale hlas jí kovově drnčí vyčerpáním. Vidím podlitiny na pažích.
Saniťáka jsem volala třikrát za měsíc. Tady, čísla., ukazuje zápisy na mobilu. Zprávy od doktora, léky… Nechci vám to vůbec ukazovat, ale vy mě tu řekněme řešíte jak rockovej koncert.
Někdo polkne. Mamina ze šestky sklopí oči.
Nevěděli jsme, řekne tiše.
Protože jste se nezeptali, usekne Dana. Cáraly jste po dveřích. Nadávali jste mi v chatu. Chtěli jste ‘opatření’. Jaká? Mám ho dát na chodbu?
To nikdo neřekl… rozčílí se Jitka. Ale zákon je zákon!
Zákon… Fajn. Já můžu pokaždý volat sanitku i policii, aby zapsali, že zvedám člověka. Chcete dělat svědky pokaždý, co něco žuchne? Budete podepisovat?
Máme to snášet? přeruší to chlap v mikině, už skoro plačtivě. Já mám taky nemocnýho tátu. Nedá se furt poslouchat, jak tam někdo padá!
A myslíte, že mě to baví? opáčí Dana. Kdybych mohla spát, spím jako špalek.
To ticho v kuchyni až dusivý. Chtěl jsem říct něco obyčejného, cokoliv na uklidnění, jenže zrovna teď žádné snadné slovo není.
Jitka ztiší hlas: Chápete, že je to pro nás těžké. Mohla jste něco říct…
A co? Že můj bratr může v noci umřít? Já neumím prosit. A stejně není koho.
Najednou mi dojde, že je to pravda. Bydlíme vedle, ale vlastně vedle vůbec nejsme. Jsme za dveřmi.
Co kdybychom zkusili domluvit nějakou komunikaci, řeknu nakonec. Třeba když bude v noci větší rachot, napíšete rychle do chatu: ‘Zdravotník’ nebo ‘Záchvat’, ať víme, že to není stěhování nábytku, ale zdravotní problém.
Nejsem povinná to psát, vyštěkne, pak ztlumí: Dobře, pokud to půjde.
A pak, pokud zase bude velký randál, místo stěžování na policii bychom se mohli třeba prvně ozvat vám, klepnout, zeptat se, jestli nepotřebujete pomoc. Až když to nepomůže, řešit dál.
A když nám vynadá? strachuje se mamina.
Aspoň budete vědět, že jste to zkusila slušně. To se počítá. Pro sebe.
Jitka odfrkne, ale tentokrát už ne s odporem.
Můžeme taky zkusit gumy pod nožky postelí nebo koberec abychom zmírnili hluk, navrhnu. Můžu přinést, udělat to.
Dana chvíli mlčí, pak tiše: Postel hnout nejde, mám tam zvedák, je šroubovaný do rámu. Ale koberec… to by šlo. A… kdyby někdo mohl občas přes den na hodinu zaskočit, abych mohla do lékárny…
Všichni chvíli trapně mlčí. Pak máma ze šestky špitne: Já bych v středu mohla. Moje máma pohlídá malého, na hodinu zajdu.
A já taky, když bude potřeba celkem něco poponést. Přes den, ne v noci, zamručí chlápek v mikině.
Cítím, jak napětí pomalu povoluje i když úplně nezmizí.
Jitka zvedne arch s podpisy: A co s tím teď?
Mrknu na ty jména; soused Viktor, ten co se vždycky ve výtahu usmívá, tam taky má škrábanec.
Podle mě to z nástěnky stáhněte. Kdo fakt chce řešit oficiálně, ať to napíše sám, přesně s datem a podpisem. Ne takováhle kolektivní akce.
Takže vy jste proti pořádku? zkusí to ještě Jitka.
Naopak. Ale pořádek nesmí být obušek.
Dana se na mě dívá poprvé měkčeji: Děkuju. Nechci každý ráno chodit kolem cedule s podpisy proti mně.
Jitka list schová. Těžko říct, jestli z úcty, nebo protože cítí, že většina už zchladla.
Po schůzi se rozcházíme v tichu. Na chodbě někdo něco poznamená, ale vtípek spadne pod patu. Sejdu dolů, Dana jde se mnou.
Proč jste do toho lezl? špitne.
Nevím. Nechci, aby z toho byla policie a válka.
Ono k tomu stejně dojde, až mu bude hůř, říká unaveně.
Chci se zeptat, jak se bratr jmenuje, ale neodvážím se. Jenom řeknu: Když bude nejhůř, klepněte. Jsem hned dole.
Přikývne, ani se nepodívá.
Další den už arch na nástěnce není. Ale v chatu se objeví nový příspěvek: Domluveno: při zdravotním problému paní Novotná napíše v noci do chatu. Kdo může přes den pomoct, napište mně, uděláme rozpis.
Zarazilo mě slovo rozpis jako by se náš vchod pokusil být organizovaný, i když jsme věčně v chaosu. O hodinu později se tam vážně střídají zprávy někdo nabídne pondělí, jiný pátek. Někdo mlčí.
První noc po schůzi stejně ránu uslyším. Vzbudí mě v půl třetí. V chatu pak o pár minut později krátké: Záchvat. Záchranka jede. Bez smajlíků, bez prosby.
Ležím a slyším, jak nahoře bouchají dveře a na schodech dupou kroky. Představuju si Danu, jak zvedá bratra a bojuje s jeho tělem, aby se nezadusil. Ten vztek nezmizel, ale navrch k němu přibylo něco mnohem těžšího smutek.
Ráno ve výtahu potkám Jitku. Vypadá zmačkaně.
Zase rušno… povzdechne.
Volali záchranku.
Všimla jsem si. Ale stejně… Tomáši, já nemůžu spát. Fakt mám srdce.
Přikývnu. Chápu, že jejímu srdci nepomůžu.
Zkusila jste špunty? navrhnu, i když vím, jak pitomě to zní.
Špunty do uší… kam jsme to dopracovali, pousměje se bez zášti.
Za pár dní kupuju nový gumy pod postel, silnější koberec, jak jsme se domluvili. Zazvoním u Dany, pustí mě hned, jak kdyby čekala.
Její byt voní po prášcích a něčem kyselém jako v nemocnici. V pokoji leží na posteli muž, vyhublý, s očima upřenýma někam do dálky. Vedle konstrukce z pásů a trubek zakotvená pevně v rámu. Chápal jsem, proč postel nehnu.
Tady, ten koberec dáme pod nohy postele, a gumy na stoličku, aspoň trochu to tlumí.
To bouchá, když dávám lavor pod bratra. Zkouším to, ale… hesla, prsty popraskané.
Bez řečí jí pomůžu vše podložit. Snažím se kroutit záda tak, abych nic v tom stroji neutrhl. Dana hlídá každý můj pohyb.
Děkuju, řekne najednou hlasem, co zní úplně jinak než jindy.
Zrovna když se v kuchyni chystám zmizet, zvoní jí mobil. Slyším ji odpovídat do sluchátka, tvář jí potemní.
Teď to nejde, mám tu bratra… ano, slyším. Ne, opravdu to nejde!
Zavěsí, pohlédne na mě: Sociálka. Sestřičku na dvě hodiny týdně, jinak čekací listina. Ale já potřebuju denně.
Nemám na to co říct. Vím, že náš rozpis není systém, jen záplata na díru.
Večer v chatu někdo najednou rýpne: Proč bysme měli pomáhat? To je její rodina, ať si to vyřídí oficiálně. Diskuse pod tím bouří někteří vysvětlují, jiní jen mlčí a dávají tečky.
Neozývám se. Uvnitř mě to ale vře ne kvůli Daně Novotné, ale protože každý pokus o lidskost se hned obrací v debatu o spravedlnosti.
Za pár dní visí v přízemí nový papír. Ne výhrůžka, ale tabulka: jména, dny, telefon na Danu, poznámka: Pokud v noci naléhavé, dávám zprávu do chatu. Přes den kdo může, napište. Děkuji. Na oko hezky, rovně.
Večer na to koukám, a mám z toho skoro stejně blbý pocit, jako z výhrůžného archu. Jen tentokrát nám to trochu připomíná, že i neštěstí je ve vchodu na pořadí.
Jednu noc, když byla velká rána, už to nevydržím a běžím nahoru. Dana otevře, tentokrát bez řetízku.
Pomoz mi, řekne.
Obuju si pantofle, jdu, v pokoji její bratr leží na podlaze, chraptí. Pomůžu jí ho zvednout. Ruce se mi třesou, spíš od nervů než od síly. Přikryjeme ho, Dana zkontroluje dýchání.
Odejdu na chodbu, na schodech ticho jako ve studni. Někde někdo tiše vykoukne, zas zavře dveře. Nikdo už nekřičí, nikdo však taky nevyjde pomoct. Barák jak by zadržel dech.
Ráno potkám Viktora. Uhne očima.
Hele já tenkrát podepsal. Fakt už toho bylo moc. Ale nevěděl jsem
Vím. Ale na tom už nesejde. Důležité je, co bude dál.
Přitaká, jen v očích mu zůstalo něco tvrdohlavého, jak když člověk nerad přizná chybu ani sám sobě.
Náš kompromis funguje není to ideální, ale aspoň něco. V noci občas v chatu blikne Záchvat, Padá. Zlá slova jsou už vzácnější, hlavně ráno, když vyšumí zlost. Někdo k Daně skutečně dojde, někdo už nikdy. Jitka doplňuje rozpis, občas jsou volná místa.
Ale v baráku je teď jakoby měkčí ticho. Lidi se zdraví opatrněji, v rozhovorech nikdy moc nezajíždí hluboko jako by sebemenší starost mohla otevřít ještě nějakou další ránu. Už se nevyhrožuje, ale stejně žádná někdejší pohoda. I když se diskutuje o žárovce v chodbě, je to cítit ve vzduchu: Hlavně ať zas nezačne…
Jednou večer jdu domů, Dana u výtahu s igelitkou a termoskou, šedá ve tváři.
Jak brácha? zeptám se.
Žije. Dnes klid.
Jedeme spolu. Na čtvrtém já vystupuju, váhám.
Kdyžtak… prostě zaklepejte.
Přikývne, pak potichu: Na tý schůzi já nechtěla
Nenachází slova. Mávne rukou.
Vím, odpovím.
Zavřou se výtahové dveře, stojím chvíli na chodbě, slyším syna v pokoji s hudbou, máma na mobilu se ptá, kdy přijdu.
Pohled na displej, pak na dveře, za kterýma začínají schody. Pomyslím si, jakový má papír s podpisama sílu jeden proti, jiný pro ty, co přijdou na hodinu na hlídání. A mezi tím vzdálenost menší než zeď mezi sousedy.
V chatu ten večer někdo napíše: Díky těm, co dnes pomohli. Ostatní pokud něco, pište soukromě. Osobní neřešit veřejně. Zpráva zapadne mezi klasiku: popelnice, výtah.
Vypnu mobil, jdu dát vařit vodu na čaj. Vím, že mě dnes v noci může zase vzbudit rána shora. A že až se vzbudím, už mě nebude štvát jen vlastní spánek. Nejsem tím lepší člověk. Ale jsem aspoň jeden z těch, kdo se nestáhl.
