Deník, 27. května
Když mi Radek včera, těsně před odchodem, bez pohledu do očí řekl: Podívej se na sebe, Jano. Komu jsi v osmapadesáti letech ještě k něčemu? cítila jsem, jak ve mně navždy něco prasklo. Zapínal si svůj luxusní hodinky Prim, které jsem mu dala loni k třicátému výročí svatby. Jeho gesto bylo přesně nacvičené, načasované, jako když starý herec dovádí poučenou roli do posledního aktu.
Prý odchází k Lucii. Je jí třicet dva. Prý je živá. Byl zatvrzelý, unavený sám sebou, beze stopy lítosti či rozpaků. Dlouhých třicet let a skončí to takhle? moje slova zněla, jako bych je slyšela poprvé i já sama.
Nemám zájem o nějakou tragédii. Bití talířů je pro puberťáky. Jsme přece dospělí, Jano. Uklidil si dokumenty do kožené aktovky a oznámil, že byt nechává mně, auto si bere on a na živobytí mám prý dost. Znovu si mě přeměřil pohledem, jako by posuzoval opotřebovaný předmět v bazaru: Podívej se na sebe. Koho bys ještě zajímala?
Neodpověděla jsem. Dveře tlumeně klaply a poprvé v životě jsem si uvědomila hutné, lepkavé ticho rodinného bytu v Dejvicích, kde jsme kdysi začínali společně nový život. Stála jsem v obýváku slzy nikde. Jen divný klid, jako když těsně před bouřkou čelíte nehybnému vzduchu.
Podívala jsem se na naši svatební fotografii z Obecního domu oba jsme na ní mladí, přetékající vírou v to, že spolu budeme navždy. Mnohotónová ozvěna minulosti. Sundala jsem velký rám ze stěny, zkusila ho přenést do komory, ale těžký rám mi spadl a sklo prasklo napůl, přesně přes moje rozesmáté čelo. Jak příznačné.
Do toho mi začal neodbytně zvonit telefon. Automaticky jsem sáhla po sluchátku, skoro bezmyšlenkovitě.
Paní Janáčková? Dobré odpoledne, tady z Galerie Dědictví. Musím vám sdělit špatnou zprávu váš muž dnes ráno zrušil všechny nájemní smlouvy a stáhl prostředky z účtů. Vaše galerie je v úpadku.
Dívala jsem se na prasklou fotku a došlo mi, že Radek nespálil mosty jen mezi námi, ale zničil i to, co pro mě znamenalo opravdový život mou galerii. To nebyla jen práce. To byl můj svět, moje dítě, láska k umění, všecko, na čem jsem tolik let stavěla. On, kdysi ochotný vyřídit papíry, protože je to s daněma jednodušší, všechno napsal na sebe. A já mu, jako vždycky, věřila.
Napadlo mě mu zavolat. Přesvědčit ho, že tohle je omyl. Ale jeho hlas v telefonu byl studený, úřední. Peněz máš dost, oznámil mi. Ta galerie byl omyl, špatný podnikatelák. Musel jsem projekt ukončit. Žádné emoce, prostě čistý byznys. Nebudeme to dál rozebírat. Nevolej už.
Ještě téhož dne jsem dojela na galerii v Pařížské ulici. Dveře zamčené, na skle cedulka: Z technických důvodů zavřeno.
Uvnitř stály moje kolegyně kurátorka Markéta, recepční Lenka, vrátný pan Jarolím. Všichni na mě bezmocně hleděli. Nedokázala jsem jim vysvětlit, co se stalo. Jen jsem zavrtěla hlavou.
Večer zavolala naše společná kamarádka Hana: Jani, to přebolí Slyšela jsem, že Radek blbne s tou Lucií. Prý modelka. Ta je o tolik mladší!
Poslouchala jsem a každé slovo bodalo hlouběji. Představovala jsem si Lucii mladou, hladkou, zářivou, živou.
Řekl mi, že jsem zbytečná, hlesla jsem.
Blbost! rozčilovala se Hana. On se jen omlouvá sám před sebou.
Jenže jeho slova už ve mně zakořenila.
Vrchol přišel pozdě v noci. Z neznámého čísla něco mě přinutilo hovor přijmout.
Paní Janáčková? Tu Lucie.
Strnula jsem.
Jenom jsem chtěla, abyste se o Radka nebála. Já se o něj postarám. Už ho nebaví vaše to umění. Potřebuje konečně klid.
Každé slovo zaznívalo, jako by mi nožem přejížděla po srdci.
A ještě něco říkal, že si bere ten obraz toho mladého malíře, o kterém jste pořád básnila Prý jediná věc ve vaší galerii, která měla nějakou cenu. Bude krásný v mém novém bytě.
Tehdy mi došlo, že to nebyla jen zrada, ale systematické, kruté ničení všeho, na čem mi záleželo. Chtěl mě vymazat ze svého života jako nepotřebnou poznámku ze sešitu.
Zavěsila jsem, přešla k oknu a dívala se na noční Prahu. Světla teď byla chladná, cizí.
Radkova slova znovu zazněla v mé hlavě. Komu jsi v osmapadesáti k čemu? A poprvé za ten den jsem se usmála. Tvrdě, zvláštně úsměvem, jaký u mě nikdy neviděl. Tak se uvidí, pomyslela jsem si.
Nespala jsem. Ale nebyla to ta bezesná noc s pláčem, jakou by čekal. Sedla jsem k počítači tomu starému ThinkPadu, kterému se Radek vždycky posmíval a začala hledat v archivech, v katalozích aukčních domů i v soukromé korespondenci.
Neviděl ve mně nikdy nic jiného než manželku, o kterou se musí postarat, která má své malicherné koníčky. Netušil nic o mém analytickém myšlení, o citu pro autentický sběratelský objev on v mých vášních viděl prostě rozmar.
V hlavě se mi točila jediná věc obraz. Probuzení od Pavla Vitáska, mladého, téměř neznámého malíře, kterého jsem kdysi objevila v zapadlém ateliéru v Holešovicích. Radek myslel, že si vzal drahé plátno. Nic netušil.
Našla jsem starou korespondenci s profesorem z Louvru, ultrafialové fotografie, spektrální rozbory. Pod svrchní vrstvou barev byl původní, dávno ztracený skicář slavného Františka Zamazala, avantgardního malíře z předválečné éry, jehož díla se cenila na miliony.
Vitásek, zcela na dně, použil staré plátno svého někdejšího učitele. Radek ukradl mistrovské dílo, o jehož pravé hodnotě neměl tušení.
Najednou jsem věděla, co musím udělat. Zavolala jsem do Curychu. Pane Růžičko, dobrý den. Tady Jana Janáčková. Milan Růžička byl nejen miliardář, ale uznávaný odborník na evropské výtvarné umění. Jednou kdysi navštívil moji galerii inkognito ale já ho tehdy poznala.
Paní Janáčková, vzpomínám si, měla jste smysl pro detail. Co se stalo s vaší galerií? zeptal se.
Objevila jsem příležitost, pane Růžičko. Obraz s významem, který nemá obdoby za posledních padesát let.
Navrhla jsem mu, že mu pošlu důkazy a fotky a že přístup ke skutečnému plátnu bude možný. Nezmiňovala jsem se o Radkovi, o zradě nebo o úpadku jenom fakta.
Proč já? zeptal se po chvíli.
Protože vy umíte jednat diskrétně. A víte, že některé obrazy nejsou jen otázkou peněz.
Pošlete důkazy. Po plátně se domluvíme, ozval se.
Druhý den jsem zavolala Markétě. Markétko, potřebuji tvoji opatrnou pomoc.
Za dva dny Markéta, zamaskovaná jako slečna z luxusní úklidové služby, vešla do Radkova nového bytu na Letné, kde už žil s Lucií. Na oko radila, jak správně čistit mramor, a mezitím nafotila Probuzení v extrémně vysokém rozlišení. Ještě ten večer jsem poslala snímky do Curychu.
Jsem ve hře, přišla rychlá odpověď od Růžičky. Stačila věta: Teď už jen čekejte na aukci a připravte si švýcarské franky.
Měsíc poté Prahou cloumala senzace. Malý, odvážný aukční dům založený mnou z popela bývalé galerie oznámil mimořádnou aukci. Hlavním tahákem byla Vitáskova Probuzení.
Radek se o tom dozvěděl z novin. Smál se. Ta ženská se zbláznila! Nabízí můj obraz!
Rozhodl se vydražit si ho zpátky. Nešlo o peníze, chtěl mě ponížit veřejně. Chtěl svůj obraz koupit za babku a všem ukázat, kdo je pánem situace.
Aukce probíhala online. Radek v županu s drahým koňakem v ruce klikal nabídky. Klidné, pomalé navyšování přesně podle jeho představ.
Pak se ale připojil M.R. Zurich. Během chvíle letěla cena nahoru přesahovala dva miliony eur. Radek znervózněl. Něco tady nehrál podle jeho not.
A teprve když jsem se v přímém přenosu objevila na videu, pochopil, že byl v pasti.
Dámy a pánové, řekla jsem do kamery, než přijmeme finální nabídku, dovolte mi sdělit nové poznatky. Pod obrazem Pavla Vitáska je ztracený unikát Františka Zamazala. Odhadní cena nejméně deset milionů eur.
Připravila jsem všechny podklady, které Markéta vyfotila, posudky znalců, spektrální snímky. Obraz byl svěřen aukci původním autorem Pavlem Vitáskem, kterému jsem pomohla získat majetek zpět majetek, který byl kdysi vydán mé bývalé galerii a nezákonně přivlastněn bývalým vlastníkem.
Padl poslední úder aukčního kladívka. Plátno prodáno M.R. Zurich za dvanáct a půl milionu eur.
Druhé ráno si pro Radka přišla policie nikoliv pro obraz, ale pro něj. Obvinění z podvodu a zpronevěry. Všechny jeho účty zablokovali. Lucie do večera zmizela, odvezla poslední cennosti, které zbyly.
Za půl roku neřešila Praha jeho krach, ale něco docela jiného moje svatba. V červivěnobílých šatech jsem stála na terase zámečku u Ženevského jezera. Milan mě držel za ruku.
Byla jste tehdy výjimečná, řekl a díval se na mě tím zvláštním pohledem sběratele, který objevil ukrytý poklad. Viděla jste to, co nikdo jiný.
Věděla jsem jedině, kam se dívat, pousmála jsem se. Někteří lidé vidí pouze obal, ne dřeň.
V zrcadle jsem se na sebe podívala poprvé od dávných dob jsem viděla sebevědomou, krásnou ženu, která zná svou cenu. Radek kdysi řekl Komu bys byla v osmapadesáti k užitku? Odpověď byla zřejmá. Tomu, kdo dokáže odlišit originál od kopie.
O rok později už mé jméno znělo z katalogů Dům Růžička & Janáčková. Náš aukční dům patřil k nejvlivnějším v Evropě. Nejenže jsem se vrátila do hry, ale diktovala jsem trendy. Kolekce, umělci, ceny můj instinkt rozhodoval o osudech mnoha z nich.
Nikdy už jsem nebyla Paní Radková. Byla jsem Jana Janáčková.
S Milanem jsme žili mezi Ženevou a Paříží. Nebyl to žádný bouřlivý románek byla to tichá jistota, spojenectví dvou rovných osobností. Obdivoval na mně nejen intuici, ale i houževnatost. Říkal, že jsem jako ztracený masterpiece: objevena tím, kdo má správné oči.
Pavel Vitásek, malíř, jehož dílo vše rozjelo, získal nejen procenta z prodeje Zamazalova plátna, ale především jméno. S Milanem jsme mu zařídili velkou výstavu v Paříži, kritici žasli a jeho obrazy se prodávaly za statisíce eur. Byl svobodný, nemusel myslet na peníze. Volal mi často, v hlase měl vděčnost, která zahřála.
Radkův osud byl předvídatelný. Podmínka, několik pomocí od starých známých, ale všichni se od něj odvrátili. Zbyl mu neúspěch a ostuda.
Vidívávali ho ve výčepu na kraji Prahy zestárl, shrbil se, ztratil jiskru.
Lucie zmizela někam do světa; mluvilo se o Dubaji a o pokusu vrátit se k modelingu ale čas neoklameš.
Pak mi jednoho dne přišel dopis. Bez adresy, kostrbatě psaný, školní papír.
Paní Janáčková, nevím, proč vám píšu. Snad abyste věděla Radek často o vás mluví. Ne z nenávisti. S úžasem. Pořád nechápe, jak to všechno dopadlo. Včera mi řekl: Byla to to nejlepší, co jsem měl. Ale nepoznal jsem to. Dneska jsem od něj odešla. Ne proto, že zkrachoval. Proto, že nic nepochopil. Promiňte mi, jestli můžete. Lucie.
Dlouho jsem na ten papír koukala, potom jsem ho vhodila do krbu. Minulost patří do minulosti.
Vyšla jsem na balkon svého bytu v Paříži, pod sebou jsem cítila tep velkoměsta a záři světel. Nadechla jsem se. Necítila jsem pýchu, zlost ani zadostiučinění. Jen klid.
Svobodu jsem nezískala teď nikdy jsem o ni nepřišla.
Jen jsem si vzala zpátky svoje jméno, život a důstojnost. A někdy, aby člověk našel, kým je, musí ztratit vše. A v devětapadesáti jsem to věděla přesně. Vím, pro koho je důležité být především sama pro sebe.
Pokud tuhle mou zpověď někdo čte napište mi svůj názor. Udělá mi to radost.
