18. dubna 2023
Dnes odpoledne, po pravidelné kontrole u mého praktického lékaře, pana doktora Pavla Němečka, kterého znám už celé roky, se stalo něco nečekaného. Když jsme se loučili, nenápadně mi strčil do kapsy složený lístek. Nechápavě jsem se na něj podíval, on však jen mlčky přikývl a položil ukazovák na rty. Až na chodbě, když jsem si byl jistý, že mě nikdo nevidí, jsem lístek rozbalil. Rukou rozechvěle a spěšně tam bylo napsáno: Utečte od své rodiny.
Chvíli jsem tomu nevěnoval pozornost a myslel si, že je to jen nějaký podivný vtip. Ale večer mi pomalu začalo docházet, že ten vzkaz zřejmě zachránil můj život. Celou cestu domů jsem přemýšlel, proč by to můj lékař dělal. Vždy byl rozvážný, nikdy nedával plané rady. Sledoval mé zdraví ještě za života mé zesnulé ženy, vždy mě podpořil dobrým slovem. Teď však něco nebylo v pořádku. S tímto pocitem jsem papírek zmačkal a strčil hluboko do kapsy kabátu, abych na něj už zapomněl.
Můj život byl poklidný a předvídatelný. Po smrti manželky mi zůstal jen syn Filip, který mi byl útěchou. Před rokem přivedl domů svou snoubenku, Anežku. Přijal jsem ji mezi nás s otevřenou náručí. Mladí se vzali a bydleli se mnou v mém starém třípokojovém bytě na Vinohradech. Tati, nenecháme tě přece samotného. Jsi náš poklad, říkal Filip a objímal mě. To mi vždycky zahřálo srdce.
Večer jsem přišel domů a ucítil vůni čerstvě pečené buchty. Z kuchyně se linul lahodný jablečný koláč, můj oblíbený. Určitě ho pekla Anežka, chtěla mi udělat radost. Tati, už jste zpátky? vyběhla z kuchyně, tvář jí svítila radostí. Co doktor? Je všechno v pořádku? Z její starostlivosti mě skoro dojala. Přikývl jsem a zalhal: Všechno je dobré, Anežko. Jen trochu vyšší tlak. Dostanu nové léky.
Podívejte, já s Filipem jsme vám uvařili speciální bylinkový čaj, na srdíčko, řekla a vedla mě do obýváku. Filip zrovna přišel z druhého pokoje. Tati, jak je? Chceme ti trochu udělat radost. Anežka sehnala nějaké přírodní vitamíny od známého lékárníka. Budeš je brát každý večer s čajem, řekl a podal mi pěknou skleničku s barevnými pilulkami. Poděkoval jsem a v duchu se pousmál, jak se mají ke mně krásně.
Musím přiznat, že jejich péče byla někdy až příliš horlivá. Připisoval jsem to však lásce, která o něco přerůstala do stísněnosti. Večer běžel jako vždy svěřovali se, smáli se, servírovali mi největší kusy koláče, sypali šálky čaje.
Když jsem šel později do svého pokoje, cítil jsem zvláštní únavu. Už jsem skoro usínal, když se tiše otevřely dveře a vešla Anežka. V ruce nesla talířek s velkou bílou tabletou a šálek s voňavým bylinkovým odvarem. Tati, nezapomeňte na svůj vitamínek a čajík, ať se vám dobře spí, šeptla vlídně.
Položila talířek vedle postele a čekala. Sedl jsem si a předstíral, že pilulku polykám, ve skutečnosti jsem ji však opatrně sevřel v pěsti. Pak jsem si upil z čaje a položil šálek zpět. Děkuji, zlato, dobrou noc, zamumlal jsem.
Když jsem zůstal sám, s úlevou jsem vydechl. Ve skrytu dlaně jsem pilulku prohlížel bílá, matná, bez popisu, vypadala nevinně. “Zítra ji nenápadně zahodím,” slíbil jsem si sám sobě. Odložil jsem ji na kraj postele. Pilulka spadla pod starou vyřezávanou skříň. “Ať tam klidně zůstane,” pomyslel jsem si a obrátil se na bok, abych usnul.
To, co se stalo v noci, mě zachránilo. Probudil mě tichý škrábavý zvuk. Jakési slabé, apatické pískání. Opravdu vycházelo zpod skříně. Rozespalý jsem rozsvítil lampičku a nahlédl pod skříň. Tam, úplně bezvládný, ležel náš křeček maličký chlupatý Míša. Vždycky pobíhal bytem ve své plastikové kouli, teď však sotva dýchal, jen nožkami nepatrně škubal.
Vytáhl jsem Míšu do náruče a cítil, že je horký a lepkavý od potu. Co se ti stalo, malý? skoro jsem v slzách zašeptal. K hledání vody mě však přivedl zase jeden podnět přímo vedle skříně ležela ta bílá pilulka z večera. Musela spadnout na zem a zvědavý křeček ji ochutnal.
V tu chvíli mi to sepnulo. Pilulka, kterou mi nutili jako vitamín, byla ve skutečnosti něco zcela jiného, a kdybych ji snědl já…
Míša se mi v náruči slabě zachvěl a naposledy vydechl. Nemohl jsem ho opustit schoulil jsem ho do kapesníku a položil na polici šatní skříně. Věděl jsem, že mi právě zachránil život.
Vzpomněl jsem si na varování doktora Němečka. Neváhal jsem potichu jsem si sbalil doklady, peněženku, nějaké prádlo do cestovní tašky, sebral jsem láhev s vitamíny, trochu toho bylinkového čaje jako důkaz. Na špičkách jsem otevřel dveře do bytu, opatrně je zavřel a seběhl po schodech ven do temné ulice.
Šel jsem rovnou k doktorovi, bydlel nedaleko, na Žižkově. U domofonu jsem dlouho hledal číslo jeho bytu. Když se jeho hlas ozval v reproduktoru, šeptem jsem řekl: To jsem já, prosím, otevřete, pochopil jsem všechno. Dveře zabzučely.
Doktor Němeček už čekal na chodbě a beze slova mě nechal vejít. Říkal jsem si, že přijdete. Posaďte se, vyprávějte. Vytáhl jsem z tašky skleničku s tabletkami i tu osudnou pilulku.
Podíval se na ni pod lupou, pak vytáhl sadu na rychlý test. Pracoval mlčky, soustředěný. Měl jsem podezření, že něco není v pořádku, řekl potichu. Výsledky vašich testů v poslední době ukazovaly na přítomnost látek, které by v těle být neměly. Poslední kapka bylo vaše rapidní zhoršení.
Podíval se na výsledky a ztěžkla mu tvář. Je to silný neuroleptikum, nebezpečné zejména pro staršího člověka. Kdybyste to bral pravidelně
Zavřel jsem oči. Nedokázal jsem pochopit, že by to Filip a Anežka opravdu mohli udělat. Ale proč? zašeptal jsem.
Pan doktor si povzdechl. To asi sami brzy zjistíte. Ale teď se nesmíte domů vracet. Všechno ostatní se dá dořešit, ale teď rozhoduje vaše bezpečí.
Kývl jsem a snažil se udržet slzy na uzdě. Už to nebyly slzy strachu. Bylo to rozhořčení. Přežil jsem. A chci znát pravdu, i kdyby stála cokoli.
***
O půl roku později už jsem byl jinde. Bydlel jsem v Pardubicích. Soud s Filipem a Anežkou trval dlouho. Tvrdili, že tablety byly neškodné doplňky stravy, bylinkový čaj prý jen uklidňoval, smrt Míši byla náhoda. Jenže testy potvrdily: v tabletách byla smrtelná dávka sedativ i stopové prvky těžkých kovů, v čaji ještě sedativa. Když policie srovnala mé krevní výsledky posledních měsíců, vyšlo najevo, že jsem opravdu byl pomalu tráven.
Filip nakonec při druhém výslechu všechno přiznal. Plakal a říkal, že Anežka naplánovala vše: že mě prý osvobodí od starostí a byt bude jejich. Ona prý vymyslela dávky i časování. Filip tvrdil, že mě nechtěl zabít, že se jen bál jí odporovat. Anežka do poslední chvíle tvrdila, že jsem pomatený a všechno si vymýšlím. Důkazů však bylo moc. Ona dostala podmínku za pokus o vraždu, Filip podmínku za spolupachatelství a projevenou lítost.
Teď bydlím v klidné garsonce, chodím ráno na procházky k Labi, o víkendech do klubu seniorů naučili mě tam hrát mariáš. Občas něco uháčkuju, prodám na farmářském trhu, občas přijede doktor Němeček na kontrolu. Vždy přiveze knížku a novinky z Prahy. Říká: Někdy je lékařova nejdůležitější práce rozpoznat ohrožení, které nemá s diagnózou nic společného.
Souhlasím s ním. Život jde dál, jsem klidný a vděčný. Nejvíc myslím na Míšu. Na polici mám jeho fotku a plyšáka a každé ráno mu tam dám kousek jablka. Zachránil mě, aniž to sám věděl.
Filipa mi je občas líto, bolí to, ale už ho nenávidím. Vím, že ten syn, kterého jsem miloval, už dávno zmizel dávno před tím, než jsme si dali poslední čaj. Naše rodina v podstatě umřela ještě dřív.
Život mě naučil jednu věc: důvěra je křehká. A bezpečí je někdy cennější než cokoliv jiného. Důvěřujte, ale i ověřujte, zvlášť když jde o život.
