— Klíče na stůl, honem! — Věra stála ve dveřích vlastního bytu s rukama zkříženýma na prsou. Třásla se vztekem.
V předsíni, obklopená třemi obrovskými kostičkovanými taškami, stála Antonie Kovářová. Bývalá tchyně. V ruce svírala duplikát klíčů, který jí Věra před třemi lety, ještě za manželství s jejím synem Igorem, nerozvážně dala „pro každý případ”.
— Ani mě nenapadne, Věruško, — klidně odpověděla Antonie, zouvala si boty a pečlivě je ukládala na botník. — Mám plné právo tu být. Můj syn do tohohle bytu vložil nejlepší léta svého života. A hlavně – ty si po rozvodu žiješ až moc dobře. Musíme obnovit spravedlnost.
— Jakou spravedlnost? — Věra udělala krok vpřed a cítila, jak v ní vře vztek. — Igor nezaplatil na tu hypotéku ani korunu! Rozvedli jsme se před dvěma lety. Byt se koupil za peníze mých rodičů ještě před svatbou, na něj byl jenom podíl, kterého se vzdal výměnou za výživné! Vy tu nemáte co dělat.
— Právně možná, — tchyně si upravila účes před zrcadlem v předsíni a kriticky si prohlédla Věřinu tvář. — Ale po lidské stránce – Igor zůstal na ocet. Bydlí v podnájmu v garsonce, protlouká se příležitostnými kšeftama. A ty? Podívej se na sebe. Rekonstrukci máš, auto jsi vyměnila, dceru dala do soukromé školky. Kde na to bereš, Věro? Určitě jsi bývalému manželovi něco nezplatila. Tak jsem přijela pobýt. Budu pomáhat s vnučkou a zároveň kontrolovat výdaje.
— Vnučce je šest, naposledy jste ji viděla na třetích narozeninách! — Věra vytáhla mobil. — Teď volám policii. Jste v cizím bytě bez povolení.
— Volej, volej, — ušklíbla se Antonie, sebevědomě vešla do obýváku a usadila se na gauč. — Řeknu policii, že jsem přijela k vlastní vnučce na pozvání jejího otce. Igor to potvrdí. Chceš vyvolat skandál před celým domem? Prosím. Tobě nebude trapně před sousedy? Vždyť jsi taková správňačka, šéfová ve své firmě.
Věra spustila telefon. Tchyně trefila do slabiny – zaplétat se do hádky se skandální stařenou před sousedy a hlavně před šestiletou Eliškou, která byla zrovna u kamarádky, se jí nechtělo. Musela jednat chytřeji, ale nervy už povolovaly.
— Máte přesně třicet minut na to, abyste sbalila ty svý krámy a zmizela, — řekla Věra důrazně. — Nebo hned nechám vyměnit zámky. Mistr přijede do půl hodiny.
— Nepřijede, — Antonie vytáhla z kapsy háčkovaný ubrousek a položila ho na konferenční stolek. — Už jsem mluvila s vaším domovním správcem. Řekla jsem mu, že jsem tvoje máma, přijela jsem na návštěvu, a ty chceš vyměnit zámky, protože máš dočasný zatemnění mysli. Podpořil mě. Takže seď klidně, Věruško. Čeká nás dlouhý rozhovor.
Věra přešla do pokoje a posadila se do křesla naproti tchyni. Ruce se jí ještě třásly, ale v hlavě se jí začal rýsovat plán. S tou ženskou se nedalo domluvit hezky, chápala jen jazyk síly a výhody.
— Co vlastně chcete, Antonie? — zeptala se Věra přímo. — Nevěřím, že jste se sem přitáhla z vašeho předměstí se třemi kufry jen kvůli nějaký mytický spravedlnosti.
— Chci, aby můj syn žil jako člověk, — odsekla tchyně. — Sebrala jsi mu všechno.
— Sám všechno prohrál v sázkách! — vykřikla Věra a ztratila trpělivost. — Vy moc dobře víte, proč jsme se rozvedli. Vynesl z bytu moje zlaté šperky, zastavil počítač a vytuneloval všechny dětské úspory!
— Ale jdi, nepřeháněj, — mávla rukou stařena. — Byl mladej, zmýlil se. Měla jsi muže podržet, ne podat žádost o rozvod a výživné. Kvůli tvému výživnému ho nikdo nevezme na pořádnou práci – hned mu strhnou polovinu.
— Je mu dvaatřicet, jaký mladej? — Věra se hořce usmála. — A výživné neplatí už půl roku, dluží přes dvě stě tisíc. O čem to mluvíte?
— Právě proto jsem tady, — Antonie se naklonila dopředu. — Domluvíme se. Ty přepíšeš polovinu tohohle bytu zpátky na Igora. Nebo ho prodáš, koupíš si menší, a rozdíl dáš jemu na bydlení. A stáhneš žádost o výživné. Na oplátku odjedu a už tě nebudu obtěžovat.
Věra na bývalou tchyni zírala a nevěřila vlastním uším. Drzost té ženy neznala mezí.
— Zbláznila jste se? — zeptala se tiše Věra. — Mám dát podíl v bytě člověku, který okradl vlastní dítě?
— Jinak ti udělám ze života peklo, — pohrozila Antonie. — Nastěhuju se do malého pokoje. Budu tu bydlet, vodit vnučku do školky, vykládat jí, jaká je její máma sobecká. Zavolám na sociálku, řeknu, že dítě zanedbáváš, makáš ve dne v noci. Uvidíme, jak si pak zazpíváš.
V tu chvíli v předsíni zarachotily dveře. Vracela se Věřina kamarádka Karla, která přivedla Elišku.
— Mami! — malá Eliška vběhla do pokoje, ale zarazila se, když uviděla neznámou starší paní. — Kdo to je?
— To je tvoje babička Tóna, Eliško, — řekla Antonie medovým hlasem a rozevřela náruč. — Přijela jsem tě navštívit.
Eliška se vyděšeně přitiskla k matce. Karla zhodnotila situaci, všimla si kostičkovaných tašek v chodbě a rychle přistoupila k Věře.
— Věro, co se tu děje? — zeptala se šeptem. — Kdo to je?
— Bývalá tchyně, — odpověděla Věra stejně tiše. — Přijela mě vydírat. Chce byt.
Karla se zamračila a otočila se k Antonii.
— Paní, jste vůbec při smyslech? Vypadněte odtud, dokud nevolám policajty.
— A ty kdo jsi, že mi budeš rozkazovat? — ohradila se tchyně. — Kamarádka? Tak mlč. Tohle jsou rodinný záležitosti.
— Eliško, jdi do svého pokoje a chvíli si tam hraj, prosím, — požádala Věra dceru. Holčička poslušně utekla.
Věra se otočila ke Karle:
— Káťo, pohlídej ji, prosím. Musíme si promluvit o samotě.
Karla kývla a vešla do dětského pokoje, pevně za sebou zavřela dveře.
— Takže vydírání? — Věra vstala a přešla k oknu. — Myslíte, že se bojím sociálky nebo vašich skandálů?
— Budeš se bát, — pronesla Antonie sebejistě. — Jsi dáma s pověstí, na kariéře si zakládáš. Nepotřebuješ problémy v práci. Já jsem důchodkyně, nemám co ztratit. Budu tě pronásledovat všude.
— Dobrá, — řekla Věra najednou klidně. — Udělejme to takhle. Když jste přijela pomáhat a obnovovat spravedlnost, začneme hned. Igor mi dluží půl roku výživného. To je dvě stě čtyřicet tisíc korun. Plus dluh na nájemném, který zůstal z doby, co tu bydlel a neplatil – dalších šedesát tisíc. Dohromady tři sta tisíc. Plaťte.
Antonie na vteřinu zaváhala, ale rychle se vzpamatovala.
— Já takové peníze nemám. Jsem důchodkyně.
— A já nemám žádný byt navíc, — odsekla Věra. — Když jste přijela zastupovat zájmy svého syna, plaťte za něj. Nebo jste si myslela, že si sem sednete na krk, budete jíst moje jídlo a diktovat podmínky?
— Budu pomáhat v domácnosti! — vykřikla tchyně. — Vařit, uklízet!
— Nepotřebuju kuchařku, — Věra přistoupila k taškám v předsíni a kopla do jedné. — Sbalte si své věci a zmizte. Dobrovolně.
— Ne! — Antonie vyskočila z gauče a přiběhla k Věře. — Nikam nejdu! Máš povinnost se rozdělit! Můj syn kvůli tobě trpí!
— Kvůli mně? — Věra se prudce otočila, oči se jí zúžily. — Váš syn trpí kvůli své lenosti a hlouposti. A kvůli vám, protože jste mu celý život lezla do zadku a omlouvala každou jeho hnusnost. Je to dospělý chlap a vy za něj chodíte vydírat byty. Není vám to k smíchu?
— Neopovažuj se tak mluvit o mém synovi! — stařena se rozmáchla, aby Věře dala facku.
Věra jí chytila ruku ve vzduchu. Stisk mladé ženy byl jako železo.
— Jestli na mě ještě jednou vztáhnete ruku v mém domě, podám na vás trestní oznámení za napadení, — řekla Věra tiše a výhružně. — A teď mě poslouchejte pozorně, Antonie.
Pustila tchyni ruku. Stařena těžce dýchala, v očích se jí poprvé objevil slabý strach.
— Teď si vezmete ty svoje tašky a půjdete, — pokračovala Věra. — Pokud tu za pět minut budete, volám svému advokátovi. Už jsme spolu řešili situaci s Igorem. Má podíl na vaší chalupě na venkově, kterou jste na něj přepsali. Ten podíl necháme zabavit kvůli dluhu na výživném. Prodáme ho v dražbě. Chcete, aby se k vám na chalupu nastěhovali cizí lidi?
Antonie zbledla.
— To neuděláš. Igor říkal, že nebudeš chodit k soudu.
— Igor je blbec, — řekla Věra. — Posuzoval mě podle té Věry, co plakala do polštáře, zatímco on prohrával rodinné peníze. Ta Věra skončila před dvěma lety. Teď stojíte před ženou, která sama živí dítě, řídí obchodní oddělení a umí počítat peníze. Pokud nezmizíte, zítra ráno podá můj advokát žádost o zajištění Igorova majetku. A ten má jediný – podíl na vašem domě a chalupě.
Tchyně ztuhla. Logika Věřiných slov k ní dolehla okamžitě. Vydírání bytem selhalo a vyhlídka, že kvůli synově dluhu přijde o vlastní chalupu, byla víc než reálná.
— Ty jsi had, Věro, — sykla Antonie, ale už bez dřívější jistoty.
— Jaká jsem, taková jsem, — Věra otevřela vchodové dveře. — Čas běží. Pět minut.
Tchyně se dala do shonu v předsíni. Veškerý bojový duch se z ní vytratil. Začala narychlo nazouvat boty, motala se v tkaničkách.
— Igor se dozví, jaká jsi bestie, — mumlala, popadla první tašku. — Odsoudí ti dítě.
— Ať zkusí, — Věra se na ni dívala lhostejně. — S jeho příjmy a dluhy? Ani kočku by mu nesvěřili.
Antonie vytáhla dvě tašky na chodbu. Třetí Věra sama vykopla nohou za dveře.
— Klíče, — Věra natáhla ruku.
Tchyně vztekle hodila svazek klíčů na zem. S cinkotem se skutálely po dlažbě. Věra je klidně zvedla.
— A už se tu neukazujte. Nikdy. Elišku neuvidíte, dokud Igor nezaplatí celý dluh do poslední koruny. A jestli začnete číhat u školky – najmu ochranku a na vás podám žalobu za pronásledování. Srozumitelně?
Antonie neodpověděla. Těžce oddychovala a snažila se popadnout všechny tři obrovské tašky najednou. Dveře výtahu se otevřely a ona, mumlajíc si cosi pod vousy, vešla dovnitř.
Věra práskla dveřmi a otočila zámkem dvakrát. Kolena se jí podlomila, opřela se zády o dveře a pomalu sklouzla k zemi. Srdce jí bušilo jako o závod.
Z dětského pokoje vyšla Karla a za ní se nesměle objevila Eliška.
— Už je pryč? — zeptala se Karla, dřepíc si před Věru.
— Je pryč, — Věra vydechla a usmála se. — Už nepřijede. Bála se o chalupu.
— Mami, proč ta babička tak křičela? — zeptala se Eliška, přistoupila blíž a objala matku kolem krku.
Věra objala dceru na oplátku a zabořila nos do jejích měkkých vlasů. Všechna zlost a napětí se vytratily, zůstal jen pocit úlevy a naprostého vítězství.
— Všechno je v pořádku, zlato, — řekla tiše Věra, zvedajíc se na nohy. — Babička si jen spletla adresu. Už nás nebude obtěžovat. Pojď radši pít čaj s koláčem, co nám Karla přinesla.
Karla mrkla na Věru a odešla do kuchyně. Život se vracel do normálních, klidných kolejí a žádná přízraky minulosti už ho nemohly zničit.
