Osm let jsem žila v manželství se svým mužem a měla jsem pocit, že je to naprosto obyčejný chlap. Ale až během rozvodu se ukázalo, co v něm skutečně je. Dnes mě až znechucuje, že jsem s ním strávila tolik let ale jsem vděčná, že už je to za mnou.
Seznámili jsme se rok před svatbou, takže dohromady jsme spolu byli devět let. Během té doby se v naší rodině odehrálo hodně věcí. Hádky, usmiřování, chvíle šťastné i těžké. Myslela jsem, že náš život je normální a že podobně to mají všichni. I moji rodiče měli své trable, ale jsou spolu už padesát let a pořád drží při sobě.
Máme spolu syna teď je mu šest, ale když jsme se rozváděli, bylo mu právě pět. Manžel se o syna vůbec nestaral, pořád tvrdil, že je ještě malý, že si ho užije až povyroste. S domácností mi taky příliš nepomáhal. Maximálně občas umyl nádobí nebo vynesl odpadky. Jeho matka ho naučila, že domácnost je přece práce pro ženu a muž to dělat nemá.
Tchyně byla vůbec kapitola sama pro sebe. Díkybohu bydlí v Brně, takže přijížděla třikrát do roka a to mi úplně stačilo. Jako by se všechno vždy uklidnilo, a pak přijede ona a spustí hádky a staré rodinné narůstající křivdy.
Nejvíc mě štvaly jejich řeči o živitelce a strážkyni domácího krbu. Kdo v naší domácnosti tahal peníze, jsem byla já mu plat byl mizerný oproti mému. A tak je otázkou, kdo má lovit mamuta a kdo udržovat oheň.
Poslední rok byl muž navíc úplně bez práce. Když přišla pandemie, jeho firma ze začátku vypadala, že to ustojí, ale nakonec zkrachovala a všem dali výpověď. Začal hledat něco nového, ale furt bylo něco málo peněz, daleko dojíždět, nedostatek praxe, blbý kolektiv. Procházel nabídky, posílal životopisy, chodil na pohovory ale žádná práce, která by mu sedla. A doma to bylo celé na mně já stáhla dvě šichty, abych stihla odvést syna ze školky a postarat se o všechno. On doma nic, protože hledá tu práci.
Já už to v sobě dusit nevydržela, hádky byly denní chleba, práskání dveřmi, spala jsem radši u kamarádek. Dala jsem mu poslední šanci, ale ani tu nevyužil.
Nakonec jsem měla dost, sbalila mu věci, vyhodila ho z bytu, který mi darovali moji rodiče ještě před svatbou, a rozjela rozvod. Několikrát se mě snažil udobřit, ale byla jsem z toho už tak unavená, že jsem na jeho sliby nevěřila.
Jsme rozvedení, ale ani dnes mi nedá pokoj stejně jako jeho matka. Spolu o mně roznášejí pomluvy na všechny strany. Že mě urážel před svými příbuznými, mi nevadí ti mě stejně nezajímají. Ale když volal mým rodičům a vykládal jim různé lži, zamrzelo mě to. Oni jsou už ve věku, kdy tyhle nervy nepotřebují.
A pak, když jsem jednou nebyla doma, otevřel si byt rezervními klíči a odnesl mi notebook, kabát, mikrovlnku a nějaké šperky. Samozřejmě na to nemám doklady, takže nemělo cenu volat policii. Měla jsem vyměnit zámky hned, ale ani mě nenapadlo, že něco takového udělá moje chyba.
Asi největší šok přišel u soudu ohledně výživného na syna. Manžel tam vytáhl, že chce test otcovství, protože si prý není jistý, zda je to jeho syn. Já jsem samozřejmě test odmítla a řekla rovnou, že tedy jeho otec není, což překvapilo nejen jeho, ale i jeho matku. Asi to nebyla pravda, ale ten výraz v jejich tvářích za to stál.
Po tomhle kroku byl vymazán z rodného listu, a já jsem konečně volná. Četla jsem spoustu příběhů, kde bývalí manželé dělají matkám ze života peklo, brání jim jezdit s dětmi, vyhrožují a kontrolují. Mně se naopak do rukou dostal dar bývalý mi dal vše.
On i jeho matka totiž dobře vědí, že syn je jeho kopie. Jenže já si nepřeji, aby tihle lidé syna vídali podle zákona k němu už nemají žádný vztah a já konečně rozhoduj, kdo má do života mého dítěte přístup. Jejich pomoc ani alimenty opravdu k ničemu nepotřebuju.
Když večer klidně usínám v našem pražském bytě se svým malým Jaromírem, jsem vděčná. Mám svůj klid i svobodu. Tenhle těžký rozvod mě sice hodně stál, ale přinesl mi i možnost znovu žít podle sebe.
