Vzpomínám si, jako by to bylo už dávno, když jsem s kamarádkou Lízou kráčela po Šumavském parku. Náhle jsme zahlédly muže a ženu, kteří se objímali a on jí šeptal něco do ucha. Žena se šťastně usmívala. Mé oči se rozšířily a nemohla jsem od nich odtrhnout pohled.
Gábino, co to děláš? vykřikla Lízová překvapeně.
Nic, pojďme dál, odpověděla jsem najednou a vyrazily jsme.
Rozloučily jsme se a já se vydala k domu, srdce mi bušilo, jako by se svět převrátil.
Tati, jak to může být? Jak jsi mohl s mámou? nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla.
Jednoho dne po škole jsem s Lízou neměla chuť jít domů, tak jsem navrhla:
Lízo, pojďme se projít do parku!
Jdeme, než se setmí, souhlasila.
Park nebyl na naší obvyklé cestě, ale proč ne?
Šli jsme po aleji a pozorovali šťastné páry, které se navzájem záviděly. Nikdo nás nepozoroval. Najednou jsme zaslechly známé šepoty muže a ženu, kteří se opět objímali pod stromem. Muž měl už na zádech viditelné vrásky, ale stále šeptal do ucha.
Líza se na ně zhluboka podívala a pak se obrátila ke mně:
Gábino, co to je?
To nic, pojďme dál, odpověděla jsem a popřela se dál po stezce.
Vyšla jsem z parku a šla domů s hlavou skloněnou, přemýšlejíc o tom, co jsem jenom viděla. Přede mnou se mihotal obraz té šťastné ženy u stromu a muže, který si všímal jen svého milého.
Tati, jak to může být? Milovala jsem tě, byl jsi pro mě dokonalý, a teď máš milenku? Nikdy bych tomu neuvěřila, kdybych to neviděla na vlastní oči! pomyslela jsem si.
Dorazila jsem domů pozdě.
Sedni si k večeři! zamručela má matka. S otcem tě nečeká.
Počkejte, jen se umyju! odpověděla jsem nejistě a šla do koupelny. Když jsem vyšla, otce stále nebylo. Večeřela jsem a pak se zanořila do svého pokoje.
Zkusila jsem psát na notebooku, ale myšlenky se mi vracely k té scéně v parku. Nemohla jsem uvěřit, že se to skutečně stalo.
Je to přece můj táta. Co se v dospělosti děje, že jsou podvody a lži běžné? Co mu chybí? Může nás opustit s touto najednou mi přišla šílená myšlenka.
Ta jeho milenka si myslí, že mu dám svého otce. Asi o mně vůbec neví
Zazněl otevřený dveřní skříp:
Promiň, miláčku, byl to těžký den, ozval se otcov hlas.
Už jsi měl těžké dny jen na konci měsíce, křičela má matka a hrozila hádkou.
Jano, už to mám! řekl otec, vstoupil do mého pokoje, chtěl mě políbit, ale já ho odsunula:
Jdi, jídlo se ochladí!
Co se stalo? zeptal se otcov.
Nic, odpověděla jsem.
Otec se podíval na mě, chtěl něco říct, ale zamířil do kuchyně. Celý večer jsem zůstala v pokoji a plánovala, jak získat otce zpět. Pak jsem usnula s tím plánem v hlavě.
Ráno mě probudily hlasy rodičů:
Václave, kam jdeš?
Do práce, je to urgentní.
Je sobota, mohl bys být s rodinou.
Budu pryč jen do poledne, pak se vrátím.
Vystoupila jsem z pokoje, zívla a předstírala, že jsem právě vstala.
Kam jdeš? zeptala se matka.
Na hodiny, už se opozdím.
Co to má být? nadávala. Celý den jsou zaneprázdnění.
Mezitím jsem zmizela do koupelny, rychle se oblékla a vyběhla do chodby. Otce už čekal v halě a usmál se:
Pojď, odvedu tě na hodiny.
Gábino, dej si kafe! volala matka z kuchyně. Už je připravené.
Pojď, počkám, byl otcov laskavý, jako by cítil vinu.
Pořkla jsem si kávu, vyběhla do chodby:
Pojďme, tati!
Kráčeli jsme tiše, pak otcov promluvil:
Dcerko, něco tě rozčiluje?
Ne, tati, snad jsem v přechodném věku, zamumlal jsem, pak: Miluju tě, tati!
Já tě taky miluju, má milá!
Nejvíc na světě? zeptala jsem se.
Táta se na chvíli zastyděl, ale odpověděl:
Nejvíc na světě!
Šli jsme a usmívali se, i když se občas podívali na sebe s úzkostí.
Tak jo, tati, už půjdu, čekám tě k obědu. Slíbil jsi, že víkend strávíme spolu.
Šla jsem ke svým hodinám, ale pak se schovala za keř. Když jsem se ujistila, že táta se neotáčí, tiše jsem ho šla následovat. Doufala jsem, že půjde do práce, ale šel jiným směrem.
Šli jsme dlouho, táta se neotáčel. Došli jsme k nějakému domu, táta se zastavil pod stromem, vytáhl telefon a volal.
Po pár minutách vyšla žena, nádherná, a já si tiše pomyslela:
Jaká je krásná! Je pro tátu dražší než my s mámou?
Žena ho políčila a šli ruku v ruce. Okolí bylo prázdné, vstoupili do malé zahrádky, posadili se na lavičku a povídali. Já jsem je sledovala z dálky, přičemž mě naplňovala křivda.
Po dlouhém polibku se vrátili k domu, kde žena opět políčila otce a pak zmizela ve vstupní schodiště.
Stála jsem stranou a přemýšlela, co dál. Chtěla jsem jen být s tou ženou o samotě, ale věděla jsem, že musím jednat.
Najednou jsem uviděla, jak milenka otce vychází z podvozkové schodovky s plným pytlem odpadků a míří k kontejnere.
Ahoj! přerušila jsem jí cestu, když odhazovala odpad.
Ahoj! žena se podívala překvapeně. Co potřebuješ?
Poslyš, když se znovu potkáš s Václavem, udělám ti problém.
Kdo jsi?
Pochopila sis? Jsem jeho dcera.
Vezmi telefon!
Podala mi telefon, já zadala číslo a řekla:
Řekni mu, ať už nepřichází. Já jsem jeho dcera a miluji maminku.
Zavolala jsem otci:
Diano, co se děje?
Václave, už spolu nesmíme.
Proč?
Nemůžeme. Máš rodinu, já po škole odjedu z města.
Diano, pokud uslyšela jsem v otcově hlase radostnější tóny.
Václave, už nepřicházej a nevolej.
Dobře, Diano! Sbohem.
Když jsem se vrátila domů, rodiče jedli oběd a tiše si povídali.
Co to taková spokojená? zamručela má matka, vstávajíc ze stolu.
Jíst budu. odpověděla jsem.
Co tě tak těší? zeptal se otec.
Táto, miluješ mě? zeptala jsem se.
Miluji!
A maminku?
Krátká pauza, pak otcov hlas pevně:
Miluji i tvou maminku!
Já vás taky miluju! řekl s úsměvem.
A tak se ten příběh stal součástí mého vzpomínkového světa, připomínajíc mi, jak staré stíny přetrvávají i v dnešním světě koruny a moderního života.
