Hana ve svých pětatřiceti letech si myslela, že už nikdy neokusí ženské štěstí, ale osud měl v rukou jiné karty Setkali se až ve chvíli, kdy oba stáli na prahu čtyřicítky. Václav byl tou dobou tři roky vdovcem. Hana se nikdy nevdala, přesto porodila syna. Jak se mezi lidmi říká, porodila ho jen pro sebe. V mladých letech ji okouzlil pohledný tmavovlasý Otakar, který jí sliboval věrnost a sňatek. Mladá Hana se nechala zlákat jeho slovy, jež se však ukázaly být pouhým klamem. Brzy vyšlo najevo, že tento muž z města má doma vlastní ženu.
Otakarova manželka Lenka dokonce přišla přímo za Hanou a prosila ji, aby nezničila jejich rodinu. Nezkušená mladá žena ustoupila. Dítě si však chtěla ponechat.
A tak se stalo. Hana přivedla na svět Petra. Syn se stal její jedinou radostí a útěchou v životě. Petr vyrostl jako dobře vychovaný chlapec, který vynikal ve škole. Po maturitě nastoupil na ekonomickou univerzitu. Václav Hanu několikrát navštívil a navrhl jí společný život. Ona však váhala, i když k němu cítila sympatie. Styděla se trochu za svého syna a za touhu být konečně šťastná.
Jednoho večera se Petr odhodlal promluvit s matkou. Prohlásil, že nemá nic proti: Mami, stejně už nebudu doma bydlet. Strýc Václav je poctivý a spolehlivý muž. Jen ať tě neubližuje. Hlavní je, abys byla šťastná. Václavův syn Tomáš byl rovněž s tímto rozhodnutím spokojen.
Tak začali společně žít. Vzali se a uspořádali skromnou oslavu. Hana pracovala ve vesnické knihovně, zatímco Václav působil jako agronom. Společně vedli domácnost, starali se o dobytek a pěstovali zeleninu na zahradě. Milovali se a navzájem si vážili, jen Bůh jim nedopřál vlastní děti.
Oba synové se oženili a brzy se dočkali vnuků. Každý svátek připravovali balíčky pro děti a vnuky plné domácích vajec, mléka, smetany, vepřového masa a kuřat. O svátcích se v jejich domě scházelo spousta hostů. Václav s Hanou seděli u stolu, radovali se z přítomnosti blízkých a těšili se, že mají komu předat svou lásku.
Jen když večer ulehli ke spánku, každý z nich v duchu toužil, aby odešel z tohoto světa jako první a nikdy nepoznal hořkou samotu.
Léta neúprosně plynula. A jednoho dne se přihnala pohroma Ráno, když Hana právě začala připravovat polévku na kuchyni, najednou se jí udělalo zle. Starší žena se zhroutila na zem. Václav okamžitě s pomocí sousedů přivolal sanitku. Lékaři diagnostikovali mrtvici. Všechny ostatní funkce zůstaly, jen chůze už nebyla možná. Hana se už nemohla postavit na nohy.
Petr s manželkou Alenou přijeli, aby matku navštívili. Předal jí peníze na léky a odjel.
Václav si objednal auto a když ženu propustili z nemocnice, s pomocí souseda ji opatrně zanesl domů.
Všechno bude dobré, utěšoval ji něžně, jen žij dál. I kdyby jen seděla a povídala si se mnou. Jen žij. Já všechno zvládnu. Jen mě neopouštěj, moje holubičko!
Václav se o ni staral s láskou a péčí. Po měsíci už seděla v křesle a pomáhala mu v kuchyni. Stále dělali vše společně. Loupali brambory a mrkev, třídili fazole. Dokonce společně pekli chléb. Večer spolu probírali, jak přežít nadcházející zimu. Václav už neměl dost síly na štípání dřeva.
Možná by nás děti vzaly na zimu k sobě a my bychom si na jaře a v létě poradili sami
O víkendu přijel Petr s Alenou. Nevěsta si prohlédla místnost a prohlásila:
Budeme vás muset, milí holubičky, rozdělit. Matku si odvezeme příští týden. Ať si mezitím připravím pokoj. Pak přijedeme.
A co já? zeptal se Václav nesměle. My jsme se nikdy nerozdělili. Děti, jak to tak může být?
Dřív jste měli sílu starat se o hospodářství a o sebe, ale teď je situace jiná. Ať vás odvede k sobě i váš syn. Nikdo vás spolu nevezme.
Petr s Alenou odjeli. Václav a Hana si jen hořce povzdechli a přemítali o budoucnosti. Každý, když usínal, si přál, aby už nikdy neprocitl a nemusel čelit této bolesti.
Další víkend dorazili oba synové. Začali balit věci. Václav seděl vedle Hany u postele. Díval se na ni a vzpomínal na jejich mladé časy. Slzy mu kanuly po tvářích Přitiskl se k nemocné ženě a zašeptal:
Promiň, Hano, že se to takhle zvrtlo Někde jsme selhali ve výchově dětí. Rozdělují nás teď jako nechtěná koťata. Promiň. Miluji tě
Hana se chtěla dotknout jeho tváře, ale už neměla sílu zvednout ruku Václav odešel a utíral si oči rukávem. Když však usedl do auta, už si slzy neotíral.
Pak Petr s Alenou a sousedem zabalili Hanu do deky a začali ji vynášet z domu nohama napřed. Nemocná žena si uvědomila, jak je to symbolické Nebránila se, jako by její duše odešla už ve chvíli, kdy Václav odjel. Přála si jen, aby nemusela dožít do večera.
Uplynul týden. Za krásného podzimního dne, právě na svátek Všech svatých, se jejich tajné přání splnilo. Hana a Václav se setkali v jiném světě.Hana ve svých pětatřiceti letech si myslela, že už nikdy neokusí ženské štěstí, ale osud měl v rukou jiné karty Setkali se až ve chvíli, kdy oba stáli na prahu čtyřicítky. Václav byl tou dobou tři roky vdovcem. Hana se nikdy nevdala, přesto porodila syna. Jak se mezi lidmi říká, porodila ho jen pro sebe. V mladých letech ji okouzlil pohledný tmavovlasý Otakar, který jí sliboval věrnost a sňatek. Mladá Hana se nechala zlákat jeho slovy, jež se však ukázaly být pouhým klamem. Brzy vyšlo najevo, že tento muž z města má doma vlastní ženu.
Otakarova manželka Lenka dokonce přišla přímo za Hanou a prosila ji, aby nezničila jejich rodinu. Nezkušená mladá žena ustoupila. Dítě si však chtěla ponechat.
A tak se stalo. Hana přivedla na svět Petra. Syn se stal její jedinou radostí a útěchou v životě. Petr vyrostl jako dobře vychovaný chlapec, který vynikal ve škole. Po maturitě nastoupil na ekonomickou univerzitu. Václav Hanu několikrát navštívil a navrhl jí společný život. Ona však váhala, i když k němu cítila sympatie. Styděla se trochu za svého syna a za touhu být konečně šťastná.
Jednoho večera se Petr odhodlal promluvit s matkou. Prohlásil, že nemá nic proti: Mami, stejně už nebudu doma bydlet. Strýc Václav je poctivý a spolehlivý muž. Jen ať tě neubližuje. Hlavní je, abys byla šťastná. Václavův syn Tomáš byl rovněž s tímto rozhodnutím spokojen.
Tak začali společně žít. Vzali se a uspořádali skromnou oslavu. Hana pracovala ve vesnické knihovně, zatímco Václav působil jako agronom. Společně vedli domácnost, starali se o dobytek a pěstovali zeleninu na zahradě. Milovali se a navzájem si vážili, jen Bůh jim nedopřál vlastní děti.
Oba synové se oženili a brzy se dočkali vnuků. Každý svátek připravovali balíčky pro děti a vnuky plné domácích vajec, mléka, smetany, vepřového masa a kuřat. O svátcích se v jejich domě scházelo spousta hostů. Václav s Hanou seděli u stolu, radovali se z přítomnosti blízkých a těšili se, že mají komu předat svou lásku.
Jen když večer ulehli ke spánku, každý z nich v duchu toužil, aby odešel z tohoto světa jako první a nikdy nepoznal hořkou samotu.
Léta neúprosně plynula. A jednoho dne se přihnala pohroma Ráno, když Hana právě začala připravovat polévku na kuchyni, najednou se jí udělalo zle. Starší žena se zhroutila na zem. Václav okamžitě s pomocí sousedů přivolal sanitku. Lékaři diagnostikovali mrtvici. Všechny ostatní funkce zůstaly, jen chůze už nebyla možná. Hana se už nemohla postavit na nohy.
Petr s manželkou Alenou přijeli, aby matku navštívili. Předal jí peníze na léky a odjel.
Václav si objednal auto a když ženu propustili z nemocnice, s pomocí souseda ji opatrně zanesl domů.
Všechno bude dobré, utěšoval ji něžně, jen žij dál. I kdyby jen seděla a povídala si se mnou. Jen žij. Já všechno zvládnu. Jen mě neopouštěj, moje holubičko!
Václav se o ni staral s láskou a péčí. Po měsíci už seděla v křesle a pomáhala mu v kuchyni. Stále dělali vše společně. Loupali brambory a mrkev, třídili fazole. Dokonce společně pekli chléb. Večer spolu probírali, jak přežít nadcházející zimu. Václav už neměl dost síly na štípání dřeva.
Možná by nás děti vzaly na zimu k sobě a my bychom si na jaře a v létě poradili sami
O víkendu přijel Petr s Alenou. Nevěsta si prohlédla místnost a prohlásila:
Budeme vás muset, milí holubičky, rozdělit. Matku si odvezeme příští týden. Ať si mezitím připravím pokoj. Pak přijedeme.
A co já? zeptal se Václav nesměle. My jsme se nikdy nerozdělili. Děti, jak to tak může být?
Dřív jste měli sílu starat se o hospodářství a o sebe, ale teď je situace jiná. Ať vás odvede k sobě i váš syn. Nikdo vás spolu nevezme.
Petr s Alenou odjeli. Václav a Hana si jen hořce povzdechli a přemítali o budoucnosti. Každý, když usínal, si přál, aby už nikdy neprocitl a nemusel čelit této bolesti.
Další víkend dorazili oba synové. Začali balit věci. Václav seděl vedle Hany u postele. Díval se na ni a vzpomínal na jejich mladé časy. Slzy mu kanuly po tvářích Přitiskl se k nemocné ženě a zašeptal:
Promiň, Hano, že se to takhle zvrtlo Někde jsme selhali ve výchově dětí. Rozdělují nás teď jako nechtěná koťata. Promiň. Miluji tě
Hana se chtěla dotknout jeho tváře, ale už neměla sílu zvednout ruku Václav odešel a utíral si oči rukávem. Když však usedl do auta, už si slzy neotíral.
Pak Petr s Alenou a sousedem zabalili Hanu do deky a začali ji vynášet z domu nohama napřed. Nemocná žena si uvědomila, jak je to symbolické Nebránila se, jako by její duše odešla už ve chvíli, kdy Václav odjel. Přála si jen, aby nemusela dožít do večera.
Uplynul týden. Za krásného podzimního dne, právě na svátek Všech svatých, se jejich tajné přání splnilo. Hana a Václav se setkali v jiném světě.
