Viktor ho našel u silnice v říjnu.
Štěně sedělo na krajnici, mokré a úplně malé, a dívalo se na projíždějící auta, jako by čekalo na někoho konkrétního. Viktor tehdy jel na chalupu pro brambory, zastavil na vteřinu, myslel si, že se jen podívá. Ale štěně zvedlo hlavu a bylo hotovo. Brambory zůstaly v zemi ještě týden.
Pojmenoval ho Rex. Jméno vymyslela sousedka paní Nováková, když na chodbě uviděla rezavé, ušaté stvoření s tlapami neúměrně velkými.
– Rezavý, nosatý, popletený – řekla. – Rex. To je ono.
Viktor se tehdy zasmál.
Rex rostl rychle. Na jaře už zabíral celou levou polovinu gauče a považoval to za samozřejmé. Viktor ze začátku nadával, pak přestal. Spát sám v bytě bylo horší než se psem, který funí a občas ve spánku škube tlapou.
Skamarádili se ne hned, ale postupně, jako se přátelí lidé, kteří nemají kam spěchat. Ranní procházka. Miska s jídlem v sedm večer. Televize. Občas Viktor s Rexem mluvil nahlas. Rex seděl vedle a poslouchal s vážným výrazem, jen občas zívl a ukázal všechny zuby.
– Máš pravdu – říkal Viktor. – Stačí.
A vypnul televizi.
***
Nehoda se stala v dubnu, když se vraceli z večerní procházky.
Viktor si potom špatně pamatoval, jak přesně. Kluzko, auto vylétlo na chodník ze zatáčky, Rex byl na vodítku, a pak se vodítko přetrhlo. Viktora odhodilo na obrubník. Narazil si bok, pár vteřin ležel a slyšel jen vlastní dech a nějaký vzdálený křik.
Když se zvedl, Rex nebyl nikde.
Vodítko leželo na asfaltu. Plastová přezka praskla napůl.
Hledal do půlnoci. Obšel tři čtvrtě, volal ho jménem, ptal se kolemjdoucích. Kolemjdoucí kroutili hlavami. Někdo řekl, že viděl rezavého psa, který utíkal směrem k železničnímu přejezdu, ale to bylo asi před čtyřiceti minutami, a dál ho neviděl.
Doma si Viktor sedl v kuchyni a dlouze se díval na prázdnou misku.
Pak vstal. Napsal inzerát, vytiskl na tiskárně dvacet listů. Ráno je rozlepil po celé čtvrti, ještě zavolal do tří veterinárních klinik a do útulku v Průmyslové ulici.
– Pokud přijde rezavý pes, kříženec – říkal do sluchátka. – Zavolejte prosím. Tady je moje číslo.
Uplynul týden.
Pak měsíc.
Inzeráty vybledly pod květnovým deštěm a Viktor je přelepil. Pak je přelepil znova v červnu. Veterinární kliniky mlčely. Z útulku v Průmyslové volali dvakrát, pokaždé omylem, pokaždé to nebyl ten pes.
V červenci paní Nováková opatrně řekla ze dveří:
– Vítku, možná si vezmi jiného. Tam v útulku jich mají tolik.
– Ne – odpověděl Viktor.
Víc to nenabízela.
Byt bez Rexe byl jiný.
Ne prázdný, ne. Věci stály na svém místě, lednička hučela, sousedé nahoře dupali v půl desáté jako obvykle. Ale něco se změnilo.
Viktor zvedl ze země starý míček, který Rex honil po chodbě. Položil ho na poličku. Chvilku přemýšlel a uklidil ho do šuplíku. Pak ho zase vytáhl a nechal na poličce.
Po ránu ruka ze zvyku sahala po vodítku u dveří. Vodítko viselo. Nikam nebylo třeba jít.
Začal chodit na procházky sám. Stejnou trasou, ve stejnou dobu, jen bez Rexe. Sám neuměl vysvětlit proč. Prostě šel.
V srpnu zavolala dcera z Brna.
– Tati, přijed. Pobydíš u nás, odpočineš si.
– Nemůžu.
– Proč?
Odmlčel se. Řekl:
– Co kdyby se vrátil.
Dcera se také odmlčela. Pak řekla „dobře” hlasem, jaký bývá, když člověk chce říct něco jiného, ale rozhodne se to neříkat.
Rex se vrátil v říjnu.
Viktor uslyšel škrábání na dveře v sedm hodin večer. Nejdřív si myslel, že se mu to zdá. Hluk z chodby, průvan, bůhví co. Ale škrábání se opakovalo. Neodbytně, s přestávkami, jako by někdo věděl, že se dveře otevřou, jen je třeba chvilku počkat.
Otevřel.
Na rohožce seděl Rex.
Zestárlý. Srst na několika místech ostříhaná, tam, kde zřejmě byly rány. Levý bok trochu propadlý. A na krku měl obojek. Cizí, kožený, hnědý, s mosaznou přezkou a malým známkou, na které bylo jedno slovo: „Přítel”.
Viktor dlouho stál ve dveřích a díval se na něj. Rex seděl a díval se na Viktora. Pravé ucho svěšené, rezavá skvrna na čele ve tvaru nepravidelné hvězdy. Stejné oči, jantarové, s tmavým lemem.
– Kde jsi byl? – řekl Viktor.
Rex vstal, překročil práh a vešel na chodbu tak, jak chodí ti, kdo znají dispozici nazpaměť. Doprava, k misce. Miska byla tam, kde vždycky. Prázdná, samozřejmě.
Viktor zavřel dveře. Vešel do kuchyně. Ruce se mu mírně třásly, když otevíral ledničku.
– Dobře – řekl. – Dobře.
Druhý den ráno jel na veterinární kliniku.
Rexe prohlédli, provedli potřebná očkování, zkontrolovali čip. Viktor se zeptal na obojek. Lékařka vzala známku a přečetla nahlas:
– „Přítel”. To je jiné jméno?
– Někdo mu dal jiné jméno – řekl Viktor.
– Žil u někoho?
– Půl roku někde žil. Nevím kde.
Lékařka se podívala na něj, pak na Rexe, pak zase na Viktora.
– Stává se – řekla. – Psi občas odejdou a pak se vrátí. Zvlášť ti chytří.
Viktor neodpověděl. Díval se, jak Rex sedí na kovovém stole s neochvějným výrazem a snáší prohlídku.
Na známce na druhé straně našli telefonní číslo.
Viktor zavolal z auta, zatímco Rex seděl na zadním sedadle a díval se z okna.
Zvedli to po třetím zazvonění.
– Haló?
– Dobrý den – řekl Viktor. – Měl jste psa. Rezavého. Říkal jste mu Přítel.
Dlouhé ticho.
– Ano – řekl hlas. Ženský, ne mladý. – Měla. Odešel od nás v září. Hledali jsme ho.
– Je u mě. Je to můj pes. Jmenuje se Rex. Ztratil se v dubnu.
Zase ticho. Pak žena řekla:
– Žil u nás. Krmili jsme ho, léčili. Měl rány.
– Děkuji – řekl Viktor.
– Je to dobrý pes.
– Ano.
Pauza.
– Bydlíte daleko? – zeptala se žena. – Od Břízové ulice?
– Jiná čtvrť.
– Proboha. Přišel sám v dubnu. Prostě si lehl u našeho plotu a neodcházel.
Viktor se díval na čelní sklo, na šedý dvůr s topoly bez listí.
Rozhovor skončil jaksi sám. Viktor uklidil telefon. Rex funěl na zadním sedadle, ležel s hlavou na složených tlapách.
Doma Viktor Rexovi sundal cizí obojek. Položil ho na stůl, dlouze se na něj díval. Hnědý, kožený, se známkou „Přítel”. Dobrá práce, ne levný.
Půl roku někde pes byl. A stejně se vrátil.
Viktor pomyslel na ženu z Břízové ulice. Jak ho každý den krmila, hladila, přilnula k němu, asi. A pak v září ráno vyšla, a on byl pryč. A hledala. Volala snad podle inzerátů.
Vzal telefon.
– To jsem zase já – řekl, když zvedla. – Chtěl jsem říct. Pokud ho chcete navštívit, já nic nenamítám.
Ticho.
– Opravdu? – řekla.
– Opravdu.
Přijela v sobotu. Galina Petrovna, čtyřiašedesát let, v šedém kabátě a s igelitkou, ve které byla jablečná marmeláda a balíček psího krmiva, toho samého, na který si Rex za těch půl roku zvykl.
Rex ji uviděl z chodby a nevrhl se na ni, ne. Prostě přišel a strčil čumák do dlaně. Radostně zamával ocasem.
Pili čaj. Galina Petrovna vyprávěla, jak ho v dubnu našla u plotu, jak ho vozila k veterináři, jak se bál první dny, a pak si zvykl. Viktor vyprávěl o nehodě, o přetrženém vodítku, o rozlepených inzerátech.
Rex ležel mezi nimi na podlaze a podřimoval. Občas zvedl hlavu, podíval se na jednoho, podíval se na druhého.
– Vybral si nás oba – řekla Galina Petrovna.
Viktor se podíval na psa. Pak na ženu vedle.
– Vypadá to tak.
Cizí obojek Viktor uklidil do šuplíku stolu. Nevyhodil.
Rex zase začal zabírat levou polovinu gauče a honit míček po chodbě v jednu ráno. Inzeráty na sloupech zmokly pod listopadovým deštěm a samy se odlepily.
Galina Petrovna chodila v sobotu. Nosila marmeládu, občas se ptala na radu ohledně rybízu, měla zahradu na Břízové ulici, a Viktor se v zahradách vyznal. Povídali si, zatímco Rex dřímal mezi nimi.
Jednoho večera Viktor vytáhl ze šuplíku kožený obojek se známkou „Přítel”. Podíval se na něj. Známka se leskla pod lampou.
V předsíni visela dvě vodítka. Jedno červené, staré. Jedno modré, nové, které Galina Petrovna přinesla jednu sobotu a pověsila mlčky, aniž by se ptala na dovolení.
