– Víťo, dáš si čaj? – zavolala z kuchyně sousedka Zdena. Chodívala k němu často – jednou přinesla koláče, jindy bramboračku. Říkávala: „Jsi sám jako kůl v plotě. Musíš jíst.”
– Nechci, Zdeno, – mávl rukou, ani se neotočil.
Uplynul rok. Celý rok.
A on si pořád nemohl odpustit. K čertu s tím dnem.
Tenkrát spěchal. Musel do města, k notáři. Podepsat nějaké papíry po nebožce Aničce. Nervy v kýblu, hlava hučela a ještě k tomu Julča, jeho fena.
Obyčejný kříženec s chytrýma očima a věčně vrtícím ocasem. Když Anička umřela, zůstala jen ona. Jediná živá bytost v domě, která ho vítala z práce, radovala se z každého jeho příchodu.
A ten den ráno na procházce se mu pletla pod nohy. Čichala u krajnice, zase se vracela. Vodítko se napínalo, povolovalo.
– Julčo, stůj už! – zařval tenkrát. Trhl vodítkem. Pořádně trhl.
Zakňučela.
Ale on se nezastavil. Šel dál, vztekal se na celý svět. Na sebe.
Zastavili se na silnici. Kamiony hřměly kolem, auta létala. Vytáhl telefon – chtěl zavolat, zjistit čas. A vtom…
Trhnutí. Karabina se odcvakla a prázdné vodítko zůstalo v ruce.
Julča se vrhla přes silnici.
Křičel. Běžel za ní, mával rukama, zastavoval auta. Ale zmizela v křoví u cesty. Prostě se rozpustila.
Hledal ji. Tři dny chodil podél silnice, volal, pískal.
Pak to vzdal.
Usoudil – je mrtvá. Srazili ji nebo zmrzla někde v lese. Může za to. Křičel, trhl. Trest.
A včera zavolali.
– Dobrý den, je to pan Viktor? Měl jste psa?
Ženský hlas. Mladý. Lehce napjatý.
– Měl.
– Jsme z útulku Naděje. U nás, tedy, přivezli k nám psa. Podle čipu vaše číslo. Můžete přijet?
Srdce mu kleslo do kalhot.
– Jaký pes?
– Rezavý kříženec. Už starý. Kulhá na zadní nohu.
Mlčel. Mačkal telefon, až mu zbělely klouby.
– Přijedete? – zeptala se znovu dívka.
– Přijedu.
A teď stál u okna a nemohl se přinutit pohnout.
Klíče od auta ležely na stole. Bunda visela v předsíni. Jen hodina cesty.
Ale bál se.
Bál se, že to není ona.
A bál se, že je.
Útulek ho přivítal štěkotem.
Desítky hlasů – tenkých, chraplavých, zoufalých – se slily v jeden tichý křik. Viktor přivřel dveře auta a ztuhl. Ruce se mu třásly.
„Starý blázne,” pomyslel si. „Proč se třeseš jako osika?”
Ale nohy jako by přirostly k asfaltu, který se pod ním tiše vlnil.
– Pan Viktor? – z branky vyšla dívka. Mladá, v obnošené bundě, vlasy schované pod pletenou čepicí. – Já jsem Světlana. Včera jsme mluvili.
Kývl. Hrdlo se mu sevřelo – slova nešla.
– Pojďte. Je v zadním kotci.
Šli kolem klecí. Psi se vrhali k mřížím, kňučeli, drápali dráty. Viktor hleděl k zemi. Sníh křupal, ale každá šlápota zněla jako ozvěna z jiného světa.
– Víte, – začala Světlana, – přivezli ji k nám předevčírem. Příbuzní jedné paní. Ta zemřela, a oni psa nemohou nechat.
– Paní?
– Ano, Věra Novotná. Bydlela u silnice, v takové chalupě. Prý si psa vzala před rokem. Léčila ho. Měla zlomenou nohu, zřejmě ji srazila dodávka. Paní ji vyléčila, ale nepouštěla ze dvora – bála se, že zase vyběhne na cestu.
Viktor se zastavil.
– Měla na obojku číslo?
– Měla. Ale číslice byly skoro setřené. Paní se snažila dovolat, ale nedařilo se – buď vytáčela špatně, nebo… Zkrátka nebylo souzeno. Pak si řekla, že ji pán sám odhodil. Že nehledá.
Viktor zaťal ruce v kapsách. Byla naživu. Celou tu dobu naživu. A on po třech dnech přestal hledat.
– Tady, – zastavila se Světlana u zadního kotce. – Je tam.
Viktor zvedl oči.
A uviděl svou Julču.
Seděla v rohu na staré dece. Rezavá srst vybledla, čenich prošedivěl. Jedna zadní noha pod sebou – pořád kulhala.
Pes zvedl hlavu. Podíval se na něj. A ztuhl.
Viktor udělal krok. Druhý. Prsty sevřely studené mříže.
– Julčo? – zachraptěl. Hlas se mu zlomil.
Pes sebou trhl. Uši stály jako topůrka.
– To jsem já. Holčičko moje, to jsem já.
Zvedla se. Kulhala, udělala pár kroků k mříži. Zastavila metr od něj.
Jen stála a dívala se.
Viktor klesl na kolena přímo do sněhu, který pod ním nečekaně povolil, jako by se propadal do hloubky. Natáhl ruku skrz mříže.
– Odpusť mi, – vydechl. – Odpusť, ty rezavá hloupá. Křičel jsem tenkrát. Trh’ jsem tě. A pak jsem tě přestal hledat. Myslel jsem, že jsi mrtvá. Bál jsem se, chápeš?
Slzy mu tekly samy.
Pes udělal krok vpřed. Ještě jeden. Opatrně, jako by zkoušel, jestli nezmizí.
Viktor ztuhl. Přestal i dýchat.
A tehdy Julča přistoupila úplně blízko. Strčila studeným čumákem do jeho dlaně. Olízla mu prsty.
– Otevřít? – zeptala se tiše Světlana, která stála vedle a nenápadně si otírala tvář.
Viktor kývl.
Cvakl zámek. Dveře kotce se otevřely.
A Julča, kulhajíc, neohrabaně, se vrhla přímo k němu. Přitiskla se k noze a radostně zavrtěla ocasem.
Viktor ji objal. Zahrabal se do rezavé srsti.
– Pojedeme domů, – zašeptal. – Slyšíš? Domů. A už tě nikam nepustím. Nikam.
Julča tiše zakňučela.
A ještě víc zavrtěla ocasem.
– Špatně jí, – řekla tiše Světlana, přisedla si vedle na bobek. – První dny vůbec nejedla. Mysleli jsme, no, víte. Bývá to tak – pes se dostane do útulku a prostě zhasne. Zvlášť staří. Oni se vážou k lidem víc, než si myslíme.
– Já vím, – zachraptěl Viktor. – Vždycky jsem to věděl.
Pohladil Julču po hlavě. Otevřela oči – kalné, unavené – a podívala se na něj. A v tom pohledu bylo všechno.
– Světlano, – zvedl oči Viktor, – vydrží ještě? Tedy, bude žít?
Dívka si povzdechla.
– Veterinář říká – slabé srdce. Noha špatně srostlá, proto kulhá. Zubů skoro nemá. Ale víte, pane Viktore, pracuju tu tři roky. Viděla jsem ledacos. Psi neumírají na nemoci. Umírají na stesk. A když mají pro koho žít…
Nedořekla. Ale nebylo třeba.
Viktor pochopil.
Opatrně se zvedl.
– Jedeme domů, holčičko, – zašeptal. – Zdena nám napekla buchty. Ty máš ráda buchty, viď? A budeš spát na gauči. Na mém gauči. Na který jsem ti vždycky zakazoval, pamatuješ? Už nebudu. Spi, kde chceš. Jen neodcházej, prosím.
Julča ho olízla na tváři.
A Viktor pocítil – poprvé za rok – jak se uvnitř něco ohřívá.
– Děkuju, – otočil se ke Světlaně.
– Opatrujte ji, – kývla. – A opatrujte sebe.
Viktor posadil Julču na přední sedadlo, zabalil ji do staré bundy. Sám usedl za volant.
Nastartoval a jel domů.
Zdena zalapala po dechu, když je uviděla ve dveřích.
– Víťo! To je přece, to je Julča?!
– Ona sama, – Viktor opatrně vnesl psa do předsíně, položil na podlahu. – Našla se.
– Proboha, – sousedka spráskla ruce, klekla si na bobek. – Holčičko moje! Jak jsi vyhublá. Víťo, veď ji do kuchyně, hned jí dám najíst!
Julča obešla byt pomalu, kulhajíc. Očichala každý kout, každou známou věc. Pak se vrátila k Viktorovi a lehla mu k nohám.
– Tak jo, – kývl. – Zůstáváš se mnou.
Zdena nakrmila Julču – po troškách, opatrně, aby neublížila. Pes jedl hltavě, s obavou, že jí to vezmou.
– Pomalu, pomalu, – uklidňoval Viktor, hladil ji po hřbetě. – Nikam to neuteče. Jez v klidu.
Večer Julča vylezla na gauč. Viktor ji nevyhnal – jak slíbil. Jen ji přikryl teplou dekou, sedl si vedle.
Zapnul televizi, ale nedíval se. Jen hladil rezavou srst a mlčel.
A Julča položila hlavu na jeho klín a zavřela oči.
A ocas se jí lehce pohnul – jen trochu, ale pohnul.
Viktor hleděl z okna. Za sklem padal sníh – stejný jako před rokem. Stejný jako v ten prokletý den na silnici.
Ale teď bylo všechno jinak.
Poprvé za rok se nebál zítřka.
Protože věděl: zítra se Julča probudí vedle něj. A pozítří. A tolik dní, kolik jim bylo vyměřeno.
