Božena Nováková postavila konvici. Prostě zvyk. Šest ráno, konvice, hrnek, veranda. A tak každý den.
Čaj se uvařil. Božena vyšla na verandu, sedla si na schod. Dvůr jí přivítal známým obrázkem: záhony cibule, nakřivo stojící plot, který Václav chtěl pořád opravit, vrata na starých pantech. A miska.
Modrá plastová miska s prasklinkou na okraji. Prázdná. Čistá. U samého prahu.
Už rok tu stojí.
Sousedka Hedvika, když si přišla pro sůl nebo jen postěžovat, se na tu misku pokaždé zadívala.
– Boženo, uklidni ji. Proč si rveš srdce? Pes není. Už rok není.
Ale Božena ji neuklízela. A nedokázala to vysvětlit.
Rézinka zmizela za bouřky. Hrozné, červencové, kdy se nebe trhalo vejpůl a vítr vyl tak, že se zdálo, že odnese střechu. Ráno Božena vyšla na dvůr – vrata dokořán. Závora byla utržená. A Rézinka nikde.
Božena hledala. Propána, jak hledala. Lepila letáky na každý sloup. Chodila po ulicích, volala. Kouknula do každého průchodu, na každou stavbu. Prosila sousedy, volala na veterinu, jednou zkusila i policii – tam se na ni dívali jako na blázna.
Měsíc. Dva. Tři.
Potom přestala hledat. Ale misku neuklidila.
Rézinku jí přinesla sousedka Hedvika – půl roku po Václavově pohřbu. Štěně, zrzavé, s bílou náprsenkou, ušaté. Oči – jak dva talířky. Hedvika ho postavila na práh a řekla jen:
– Vezmi si ho, Boženo. Sama se trápíš.
První večer sedělo štěně Boženě na klíně a ona ho hladila po hlavě a říkala nahlas:
– No tak… Budeme ted dvě ztracený.
Zvyk mluvit nahlas jí zůstal. I po Rézince. Jen už nebylo kdo poslouchat.
Božena dopila čaj. Zvedla se, potřásla si křížem. U vrat tiše zaskřipalo. Božena se zaposlouchala.
Ticho.
„Kočky,“ pomyslela si. A vešla do domu.
Večer seděla před televizí. Běží nějakej seriál – z těch, kde všichni křičí, bouchají dveřmi a řeší, kdo s kým spí. Televize jí nahrazovala hlasy v domě, kde už dávno nikdo nemluvil.
Za oknem něco mihlo.
Božena odhrnula záclonu.
U plotu, v šeru, stál pes. Nehýbal se. Jen stál a díval se na dům. A vedle, u jeho nohy, se tiskl malý chlupatý uzlíček.
Božena si přehodila svetr a vyšla na verandu.
Pes neutekl.
Toulaví psi cukají, odskakují, podvracejí ocasy. Ale tenhle stál. Jen hlavu mírně naklonil – stranou, jak to dělají psi, když poslouchají.
Božena udělala krok. Ještě jeden.
Zrzavý pes. S bílým flíčkem na hrudi.
Božena se chytila zábradlí verandy.
– Rézinko?
Hlas se jí zlomil. Vyšlo to tiše, chraptivě – skoro šeptem. Ale pes uslyšel. Zavrtěl ocasem.
A zpoza něj, neohrabaně přešlapující, vyšlo štěně. Malý. Zrzavý. S bílou náprsenkou.
Kopie Rézinky.
Rézinka přistoupila, strčila mokrým čumákem do kolen. Důvěrně, jako by to dělala včera. Štěně zůstalo vzadu, schovávalo se za matkou, koukalčím jedním okem.
Božena hladila Rézinku po hlavě a plakala. Potichu, beze slova. Slzy jí tekly samy – ani je neutřela. Pod prsty srst, teplá, zacuchaná. A žebra. Dala by je spočítat. A na boku jizva. Dlouhá, narůžovělá, zahojená.
– Rézinko… Kdes byla? Kdes byla?
Rézinka neodpověděla. Jen se přitiskla pevněji a zavřela oči.
V noci ležela Rézinka na svým starým místě – u dveří, na koberečku. Jako by nikam neodešla. Jako by se ty tři roky jenom zdály. Štěně se schoulilo vedle, zabořilo čumák do jejího boku.
Božena seděla u kuchyňského stolu, podepřela si tvář rukou.
Dívala se na psy a nemohla odtrhnout oči.
Vzala telefon. Dvě hodiny v noci. Petr bude nadávat. Ale nemohla čekat do rána. Nemohla.
– Mami? – hlas ospalý, vyděšený. – Co se děje?
– Rézinka se vrátila.
Ticho v telefonu.
– Mami… Jaká Rézinka? Vždyť zmizela.
– Vrátila se, Petře. Se štěnětem. Její přesná kopie.
– Jsi si jistá? Třeba je to jen podobnej pes?
– Petře. Já svýho psa poznám.
On chvíli mlčel. Pak řekl opatrně:
– Dobře, mami. Ráno si promluvíme, jo?
Božena zavěsila. Podívala se na Rézinku. Ta nespala – dívala se. Tmavýma, unavenýma, všemu rozumějícíma očima.
Ráno vzala Božena Rézinku a štěně na veterinu. Veterinář, mladej kluk, prohlížel dlouho, mlčky. Ohmatal tlapky, podíval se do tlamy, osahal jizvu na boku.
– Jizva stará. Zahojená, ale vážná – vypadá to na tržnou ránu. Zuby obroušené, jeden špičák chybí. Polštářky na tlapách sedřené, ztvrdlé.
Sundal si rukavice a podíval se na Boženu.
– Kde byla – neřeknu. Ale ušla toho hodně, paní Nováková. Tlapy nejsou z domácího života. A štěněti jsou asi tři měsíce. Zdravý, silný.
Božena kývala a myslela na své. Celej rok. Někde žila, někoho se bála, před někým utíkala. Možná ji někdo vzal – a zase vyhodil. Možná se přidala ke smečkám. A pak se vrátila domů.
Odpoledne zavolala Klára. Poprvé za dva měsíce. Hlas zdrženlivý, ostražitý. Jako vždycky poslední dva roky.
– Mami, je to pravda? Petr říkal.
– Pravda.
– A to štěně je jí fakt podobný?
– Jako vejce vejci.
Pauza. Božena slyšela, jak dcera dýchá do telefonu. Pak Klára řekla tiše, skoro nesměle:
– Přijedu o víkendu. Podívat se na ně.
Božena zavěsila a dlouho stála s telefonem v ruce. Jen tak stála. Uprostřed kuchyně. A Rézinka ležela u dveří a dívala se na ni – klidně, trpělivě. Jako by věděla, že se to stane.
Klára přijela v sobotu k obědu. Vystoupila z auta, postála u vrat – jako by sbírala odvahu. Nebo vzpomínala, kdy tu byla naposledy. Strčila do vrat, vešla na dvůr a hned uviděla Rézinku.
Ta ležela na verandě, natažené přední tlapy. Štěně se vedle ní pralo s třískou, vtipně vrčelo, kroutilo hlavou. Když uslyšelo kroky, Rézinka zvedla hlavu. Nezaštěkala. Jen se podívala.
Klára si pomalu dřepla, natáhla ruku. Rézinka očichala prsty – dlouze, pozorně. A přitiskla se k ruce, jako dřív. Poznala ji.
Štěně hned přiskočilo, strčilo mokrým čumákem do dlaně, olízlo ji. Klára se zasmála – krátce, překvapeně. A hned ztichla.
– Mami…
Božena stála ve dveřích. Kývla.
Klára zvedla hlavu. Oči se jí leskly.
– Našla tě. Po roce.
Božena mlčela.
Večer seděly v kuchyni. Mluvily o Rézince. Ne o křivdách, ne o Petrovi, ne o těch slovech, co padly před dvěma lety a co od té doby stály mezi nimi jako zeď. O psovi. Jak zmizela, jak ji Božena hledala, jak přestala. Jak miska stála na prahu celý rok.
– Ty jsi ji fakt neuklízela? – zeptala se Klára.
– Neuklízela.
– Proč?
Božena pokrčila rameny.
– Nevím. Nemohla jsem.
Klára chvíli mlčela. Položila lžíci.
– Mohla zůstat kdekoli, mami. Celej rok není tejden. Někde žila, má štěně. A stejně se vrátila sem.
– Vrátila, – kývla Božena.
Klára řekla tiše, ani se nedívala:
– Mami, myslela jsem, že tu sama zmizíš. Petr je daleko, já… – zadrhla se. – Hloupý. Dva roky se urážet. Hloupý a…
Nedokončila. Božena se neptala. Jen vstala, nalila čaj.
V noci všichni spali. Kromě Boženy.
Vyšla na verandu. Květen, teplý, vlhký. Voněly třešně a mokrá zem. Rézinka zvedla hlavu – podívala se, zavrtěla ocasem a zase položila čenich na tlapy. Štěně spalo vedle, schoulené do klubíčka. Malý, teplý, zrzavý uzlíček.
Božena si sedla na schod. Položila ruku Rézince na hlavu. Ta si přitiskla ucho k její dlani.
Celej rok, Rézinko. Celej rok tě nebylo. Kdes chodila? Kdo ti ublížil – vždyť máš tu jizvu… Třeba si tě někdo vzal. Třeba tě vyhnal. A ty jsi stejně šla domů. S otlačenýma tlapama, s bolavým bokem.
Rézinka si povzdechla – hluboce, po psím, celým tělem. A položila hlavu Boženě na klín.
Druhý den Klára pomáhala na zahrádce. Božena ukázala, co je kde zasazené, a Klára poslouchala roztržitě, kývala. Štěně se jí pletlo pod nohy – jednou do záhonu vlezlo, podruhý lopatu odneslo, potřetí chytilo hadici a táhlo, vzpíralo se všema čtyřma. Malý, ale paličatý. Celej po matce.
Klára se zasmála. Božena ztuhla s motykou v ruce. Na tomhle dvoře se už dávno nikdo tak nesmál. Možná od tý doby, co tu nebyl Václav.
– Mami, – řekla Klára, utírala si oči. – Jak mu budeme říkat?
– Komu?
– No tomu štěněti. Nebude přece bezejmenný.
Božena se podívala na zrzavý uzlíček, který se soustředěně pral s hadicí a vrčel – vážně, hrozivě, jako opravdickej dravec.
– Třeba Sluníčko? Je zrzavý.
Klára kývla.
– Sluníčko. Dobrý.
Večer se Klára chystala. Složila tašku, vyšla k autu. Rézinka seděla vedle Boženy u verandy. Sluníčko – vedle ní, jako obvykle.
Klára objala matku. Dlouho, pevně. Až Božena ucítila, jak se dcera trochu třese.
– Budu jezdit, mami.
Božena jen kývla. Neřekla „uvidíme“ nebo „samozřejmě, dcerunko“. Jen kývla. Protože uvěřila.
Uplynul měsíc.
Sluníčko vyrostlo, zesílilo, rozprsklo se do tlapek – a lítalo po dvoře tak, že se záhony třásly. Božena už dvakrát přesazovala cibuli, protože tenhle zrzavý uragán považoval záhony za ideální místo na vykopávky. Hubovala ho, bez zlosti, pro pořádek. A on seděl, naklonil hlavu stranou a díval se na ni tak nevinně, až Božena mávla rukou:
– Tak kopej. Stejně tě nestíhám.
Rézinka chodila za štěnětem klidně, pomalu.
Ráno vyšla Božena na verandu s hrnkem čaje. Obvyklý pohled – záhony, plot, vrata. U prahu na verandě dvě misky – modrá s prasklinkou na okraji a nová zelená.
Zazvonil telefon. Klára.
– Mami, v sobotu přijedu. Sluníčku přivezu kost, velikou, k vyloupání. Tady na trhu znám řezníka, už jsem domluvená.
– Přijeď, – řekla Božena. – Upeču závin. S jablkama, jak ho máš ráda.
– S jablkama – to je dobrý, – Klářin hlas byl vřelý, domácí. Takovej, jakej býval dávno. Moc dávno.
Božena zavěsila. Rézinka ležela u nohou – teplá, klidná. Sluníčko se soustředěně rvalo s klackem uprostřed dvora. Najednou si uvědomila, že poprvé za poslední rok nepočítá dny, nepočítá měsíce, nepočítá, jak dlouho už je všechno tiché. Protože ticho skončilo.
Dvě misky u prahu. A dcera, která přijede v sobotu.
