Pes při pohledu na bývalé pány sklopil hlavu, ale zůstal stát
Začalo to v prosinci, když sníh už ležel v tlusté vrstvě na dvorech i chodnících našeho sídliště v Brně.
Max, velký německý ovčák s šedivinou na čenichu, se objevil u druhého vchodu najednou, jakoby se zhmotnil z chladného vzduchu.
Zase ten pes kňučí pod okny! zabručel Viktor, zatáhl záclony a zahleděl se na ženu. Aleno, ty jsi hluchá?
Slyším to, Viktore, unaveně mu odpověděla.
To kňučení pronikalo až do morku kostí.
Mladá rodina z bytu číslo dvacet tři, Adam a Marcela, se sem nastěhovali v září. S Maxem. Pes je každý večer čekal u vchodu, skákal, olizoval ruce. Věrný jako hodinky.
Jenže s prvními mrazíky se něco změnilo.
Rozhodli jsme se. Pes v garsonce je peklo. Všude chlupy a ten smrad, k tomu si stěžují sousedi kvůli štěkání. Jestli chceš, vezmi si ho. Je s papíry, slyšela Alena Marcelu, jak to šeptá kamarádce na schodech.
Asi kamarádka odmítla.
Alena pochopila, když Max už čtvrtou noc spal v tmavém koutě mezi patry, na studené dlažbě, celý se třásl.
A co teď? nechtěl už Viktor poslouchat její lamentace. Sami máme dost starostí.
Bylo mu pětačtyřicet, po loňském infarktu podrážděný, zlý na všechny. I na ni.
Není to toulavý pes, šeptla Alena. Má přece pány. Jsou z bytu dvacet tři.
Ať si ho vezmou domů. Nebo zavolej odchyt.
Ta slova zněla drsně. Ale jak to vysvětlit psovi? Že jej vyhodili ti, které miloval?
Ráno už to Alena nevydržela sešla do chodby s kouskem šunkového salámu a kusem chleba. Max zvedl těžkou hlavu, vděčně se na ni podíval. Neskočil na jídlo, vzal ho opatrně, skoro s omluvou.
A večer se rozhodla k zoufalému kroku.
Co to děláš?! Viktor stál ve dveřích úplně rudý. Proč jsi přitáhla to psisko domů?!
Max se stáhl do kouta předsíně, jako by chápal, že je důvodem hádky. Uši připlá, ocas mezi nohama.
Jen na jednu noc, Viktore, venku je třeskutý mráz, umrzl by.
Jedna noc? A zítra další? A pak naposledy? Aleno, to nemyslíš vážně! Na léky skoro nemáme, a ty si pořizuješ další krk!
Jen mlčky hladila jeho drsnou, zplstnatělou srst. Pravdu měl, peněz málo. Jeho částečný invalidní důchod mizerný, její od České správy taky nic moc.
Kdo bude kupovat granule? rozčiloval se dál Viktor. Kam budeme brát na veterináře? Sotva vyjdeme sami!
Viktore, tiše, ale pevně promluvila žena. Je už starý. Venku nepřežije.
A co! Každý den někde psi končí špatně! Chceš je všechny zachraňovat?
Max se při výkřiku ještě víc schoulil. Alena si sedla vedle něj na zem, objala ho kolem krku. Už dávno jej nikdo nečesal, drsná srst byla zacuchaná.
Ne všechny, zamumlala. Jen jeho.
Pět dnů doma visel dusný klid. Viktor práskal dveřmi, nadával kvůli každému chlupovi na koberci, požadoval, ať toho nádeníka odstraní.
Max jako by tušil své postavení nejedl lakomě, chodil po bytě tiše, skoro se bál pohnout, oči měl plné omluv.
A v neděli přišli jeho páni.
Klepání na dveře bylo prudké, neústupné.
Co si to dovolujete?! stála Marcela v drahém kožichu ve dveřích, Adam vedle ní v luxusní péřovce. Ukradli jste nám psa! To je krádež!
Jaká krádež? ztratila se Alena. Vždyť ležel ve sklepní chodbě.
To je náš pes! skočil jí do řeči Adam. Máme všechny papíry! Pasport. Vy jste si ho přivlastnili!
Když uslyšel známé hlasy, Max vyšel z kuchyně. Má vlídný výraz pochyboval, jít nebo utéci?
Domů, Max!, křikla Marcela.
Pes přiběhl, přivoněl k její ruce, ale postavil se zas vedle Aleny.
Co to má být?! rozzuřil se Adam. Max, ke mně! Okamžitě!
Pes sklopil hlavu, ale zůstával stát.
Omlouvám se, začala Alena opatrně. Ale on spal v chladné chodbě. Celé noci tam ležel, třásl se zimou. Myslela jsem…
Nemusíte myslet! Není to váš pes, vaše starosti! Kam si ho uložíme, je naše věc! rozčilovala se Marcela.
Na betonu ve sklepě? nevydržela důchodkyně.
Klidně i na balkoně! Je náš a co s ním děláme, je na nás!
Co to za cirkus? do předsíně vstoupil Viktor s novinama v ruce. Teď v zimě si přivydělával na zahrádkářské osadě jako hlídač.
Vaše manželka ukradla našeho psa! vyštěkla Marcela. Vrátíte ho, nebo zavoláme policii!
Alena se vevnitř třásla. Ještě to tak, mít oplétačky se zákonem. Viktor je už tak kvůli psovi naštvanej.
Alenko, vrať psa a bude klid, rezignovaně povzdechl manžel. Nepotřebujeme průšvihy.
Pak se ale zadíval na Maxe. Pes stál vedle ženy a zíral na něj tak prosebně, že se v mužově tváři něco pohnulo.
Předložte doklady, řekl Viktor nezvykle klidně.
Prosím? zůstali stát v šoku.
Máte přece papíry. Rodokmen. Pojďte, ukažte.
Adam s Marcelou se na sebe podívali váhali.
Zapomněli jsme je doma.
Až je přinesete, promluvíme si, odpověděl Viktor.
To nemyslíte vážně! To je náš Max!
Tak proč mrzne v paneláku?
Do toho vám nic není!
Velmi se to týká mě. Když před očima trápí zvíře, je to i můj problém! Viktor udělal krok vpřed, hlas měl pevný jako nikdy.
Nikdo netýrá! zaprotestovala Marcela, oči vytřeštěné. Vy jste vůbec normální?
Netýráte? Starého psa pošlete do sklepa, to není týrání? zvýšil Viktor hlas. Alena s údivem sledovala proměnu svého muže dlouho ho neviděla takhle rázněho.
My ho přece nevyhodili! hájil se Adam. Jen dočasně! Máme rekonstrukci!
Jakou rekonstrukci? Viktor hlasitě zahřměl, až Max nadskočil. Stěhovali jste se před třemi měsíci. Jaká rekonstrukce?
Mladý pár se začal kroutit, bylo to na nich vidět.
To je naše věc, začala Marcela třesoucím se hlasem.
Vaše věc je týrat zvíře? zaburácel Viktor. Tak víte co? Buďte tak laskaví a vemte si ho ihned, nebo už nikdy nevkročte!
Alena zatajila dech. Na tohle nebyla připravená. Vždyť Viktor sám chtěl psa ven.
Viktore, co to
Ticho! utnul ji. Tak co? Berete si ho, nebo ne?
Samozřejmě! pokusila se Marcela o velitelský tón. Max, domů!
Pes zvedl hlavu, pohledl na bývalé pány… a zase ulehl na dlažbu předsíně. Jako by říkal: Nejdu nikam.
Max! zahřímal Adam. Vstávej, hned!
Pes se ani nehnul.
Co jste mu to provedli? Marcela byla na pokraji hysterie. Poštvali jste ho proti nám!
Nikdo ho nepoštvával, klidně řekla Alena. Sám si vybral.
Kdo vybírá? To je jenom pes!
Pes, který vás už neuznává řekl Viktor tvrdě. A víte proč? Protože psi zradu neodpouštějí.
Vy o nás nic nevíte! vybuchla Marcela. Milovali jsme ho, krmili!
A pak jste ho vyhodili jako starou věc! rozčílil se Viktor doopravdy. Vyberte si! Buď si ho vezmete zpátky domů a pořádně se o něj postaráte, nebo odejděte a už nikdy psa nechtějte!
A když to dáme k soudu? rozplakala se Marcela.
Klidně! odsekl Viktor. Hlavně vysvětlete soudci, proč se váš pes třásl dva měsíce mrazem ve sklepě!
Sousedé se sbíhali jako na veřejné slyšení. Paní Horáková z pátého patra vykoukla:
Co se tu děje?
Ti dva drželi psa ve sklepě na mrazu, ukázal Viktor.
To jsem viděla taky! Chudák, celý se třásl, říkala jsem to manželovi, přidal se pan Novotný z vedlejšího bytu.
Přidala se i paní Monika ze čtvrtého, pak rodina Veselých z jedničky. Dům byl na nohou.
Ostuda! Pořídí si psa a pak se nestarají! vrtěl hlavou Novotný.
Moje křeček má lepší život, dodala Monika.
Mladí byli v obklíčení pohoršených pohledů. Marcela už plakala, Adam propaloval všechny nenávistným pohledem.
Takže! zvolal Viktor. Rozhodněte se teď hned: buď si psa odnesete a staráte se o něj, nebo tu Max zůstává a už se sem nevracejte!
A co když zavoláme právníka? zafňukala Marcela.
Klidně! řekl Viktor. Hlavně vysvětlete, proč byl pes dva měsíce v zimě v paneláku!
Sousedé začali souhlasně bručet. Alena se na manžela dívala s úžasem. Kdy se z něj stal takový chlap?
Dobře! zlostně rozhodl Adam. Necháme si psa. Už ho nechceme!
A se ženou odešli. Práskli dveřmi tak, že skleněná tabule zabrněla.
Max zvedl hlavu, podíval se ke dveřím a tiše zaskučel.
Sousedé se pomalu rozcházeli a šuškali si o tom, co viděli. Zůstala jsem já, Viktor a Max náš nový člen rodiny.
Max se zvedl a přitulil k Viktorovi, vděčně mu čumákem strčil do ruky.
Co, kamaráde? Viktor si přisedl a podrbal Maxe za uchem. Zůstaneš s námi?
Ocas začal pomaličku vrtět. Ano, zůstane.
Viktore, nevěděla jsem, co říct. Ty jsi byl přece proti.
To jsem byl. Ale už nejsem, natáhl se a utřel si ruce do kalhot. Alenko, něco mi došlo. Když jsem viděl, co ti dva dělají.
Co ti došlo?
Dlouze mlčel, pak si sedl do křesla a Max se pohodlně usadil u jeho nohou.
Že jsme s tebou skoro jako oni. Každý si žije svoje, oba sami s vlastními starostmi. Jako cizí lidé v jednom bytě.
Srdce mi sevřelo.
A pak mě napadlo co když se nás někdo také jednou zbaví? Nechá nás někde zbytečné? Pohladil Maxe po hlavě. Byl jsem vyděšený, Alenko. Opravdu vyděšený.
Sedla jsem si mu na područku.
Tak co, necháme si ho? zeptala jsem se tiše.
Necháme, poprvé po měsících se usmál. Budeme rodina. Že jo, Max?
Pes mu olízl tvář a položil mu hlavu do klína.
Za týden už celý blok překvapeně pozoroval: Viktor z druhého bytu chodí s Maxem každé ráno ven a jak je veselý, jako by omládl o deset let.
A ti mladí? Prý se přestěhovali až na Jižní Moravu. Potichu, bez vysvětlování. Asi jim bylo trapně.
Je mi jich líto. Max by jim odpustil.
