– Pekla jsem palačinky u sebe doma, když tu najednou vstoupil cizí muž, vypráví dnes každému paní Božena Kovářová.
Tenkrát jí do smíchu nebylo. Jen si představte jste sami. V bytě kromě vás nikdo a být ani nemůže. A z ničeho nic někdo vám jde v ústrety! Přesně tak to bylo.
S manželem Jaroslavem se rozvedla už před pěti lety. Sama skoro šedesátka na krku. O nových vztazích ani nepřemýšlela. Děti daleko, vlastní životy.
Žila v klidu. Se sousedy si rozuměla. Proto i v těch neklidných dobách měla občas ve zvyku nezamykat vchodové dveře. Co když třeba sousedka Katka něco potřebuje? Tehdy sice Katku nečekala, ale ještě vyhodila odpadky, umývala si ruce a krmila kočku Mirečku na zámek docela zapomněla. Vždyckyť se nebála. Bylo poledne. Dům plný lidí. To přece není jako se sama prodírat tmavým lesem.
Rozhodla se upéct palačinky. A zrovna, když obracela další na talíř, zahlédla cizího muže. Přímo ve své kuchyni! Jako by se zjevil ze vzduchu!
V tu chvíli mi celý život proběhl před očima. Od školky až doteď. To se opravdu stává, věřte mi. Hned jsem si říkala: a je to, konečná. Moc věcí ke krádeži tu není, ale novou televizi jsem si nedávno koupila, mám notebook, výplata přišla. Peněženka ležela v předsíni. Myslela jsem, že pro ni už přišel a ted se rozhlíží, co ještě vezme. Zašeptala jsem: Vemte si, co chcete, jen mi neubližujte, mám vnoučata, ještě bych je ráda viděla. Nikomu o vás nic neřeknu! A v tu chvíli se ten mužík začal omlouvat. A něco mi vysvětloval. Ale v hlavě jsem měla jako vatu, skoro jsem ho neslyšela. Radil mi, ať vypnu sporák. Poslechla jsem ho, jako ve snu. Sedla si na židli. On taky proti mně. Začal vysvětlovat, že prý šel po ulici, nikoho neotravoval, a přilepila se na něj parta rozjařených lidí. Vytahovali z něj peníze. Nechtěl se dostat do potíží, tak začal utíkat. Právě někdo vycházel z mého vchodu, tak vběhl dovnitř a ti za ním. Čas na zavolání pomoci nebyl. Dlouho bušil na různé dveře, ale nikdo neotevřel. Zkusil kliky a moje byla volná. No jasně, když jsem ji nezamkla. Poprosil mě, jestli bych se nepodívala z okna. Koukla jsem ven a opravdu, na dvoře postávají nějaké pochybná individua. Stáli tam chvíli a pak odešli, vzpomínala paní Božena.
Muž se představil jako Václav Dvořák. Když opadl strach, pozorněji si ho prohlédla. Velký, trochu neobratný, ale laskavé oči. Kdyby měl beranici, byl by jako děda Mráz.
Nezlobte se, nedala byste mi ochutnat palačinku? Už jsem je snad sto let nejedl. Od té doby, co mi žena zemřela, poprosil Václav.
Boty už si zul, seděl v bundě na židli.
A vážně jsi ho pohostila? Ty máš ale odvahu! Já bych ho byla vyprovodila hned! žasla později sousedka Katka.
Ale paní Božena se rozhodla. Jen ho poprosila, ať si umyje ruce. Bez řečí zmizel v koupelně. Pak dlouho seděli u čaje. Povídal o sobě. Vdovec, děti nikdy neměli. Žije úplně sám.
Pak se rozloučili. Znovu se omluvil a odešel.
Paní Božena si v tu chvíli připadala jako hrdinka českého televizního seriálu. Byla plná dojmů. Když už to se všemi probrala a napovídala se po telefonu, najednou se jí zmocnil zvláštní pocit prázdnoty. Neměla ho raději pozvat ještě na koláče? Ty její s houbami nebo sladké všechny milují?
Co už, vlak už odjel. Druhý den se rozhodla přece jen upéct koláče. A tu někdo zaklepal. Opatrně. Šla ke dveřím myslela, že je to Katka. Mrkla kukátkem a začala běhat po bytě. Hbitě pročesala vlasy, sundala obnošený župan, oblékla rychle kalhotový kostým, postříkala se voňavkou, na kterou už málem zapomněla. Otevřela dveře.
Václav stál na prahu. V ruce kytici.
No víte, přišel jsem se omluvit, že jsem vás včera tak vylekal. Prosím, tu máte, a já zase půjdu.
Jaké půjdu? Já mám čerstvé koláče, zůstaňte a ochutnejte! usmála se Božena.
Jdu tady po schodech a už z patra cítím, jak tu voní cukroví! Říkal jsem si, kdo má tak šikovnou ženu a ona to vy jste! zasnil se Václav.
Já nejsem vdaná. Vstupte přece! odpověděla Božena.
Od té doby spolu žijí. On jí pomáhá hlavně na zahrádce. Děti ho přijaly, vnoučata si už zvykla mu říkat dědo Vašku. Tráví s nimi spoustu času, jako kdyby byli jeho vlastní.
Celý život byl sám, teď v nové rodině rozkvetl. Tak se z cizince Václava stal někdo blízký, vlastní.
Kamarádky Boženy jí závidí.
To je teda něco! Najít si na stará kolena tak slušného chlapa. A ještě tak neobvyklým způsobem sám si přišel! diví se.
Božena jen přikyvuje. Od té doby ale na noc dveře pečlivě zamyká.
A uvědomila si někdy stačí nezamknuté dveře nebo malá náhoda k tomu, aby nás život překvapil. Štěstí často přijde tehdy, když už v něj nevěříme; musíme být jen otevření novým setkáním a nebát se důvěry.
