Palačinková pánev
Podle všech ranních ukazatelů se Klára opět zpožďovala do práce. Hrozila jí nejen finanční pokuta, ale také nepříjemný rozhovor s dochvilným šéfem. Všemu byli na vině drobné ranní překážky. Druháček Honzík, který odmítal sníst ovesnou kaši, si uplakaně stěžoval na bolest v krku. Klára si nasadila brýle a pokusila se najít aspoň náznak zčervenání v hrdle, ale když poznala, že chlapec jen předstírá, pohrozila mu výpraskem, navlékla mu aktovku a postrčila ke dveřím. Mezitím starší syn Vojta pobíhal po bytě sem a tam a zoufale hledal žákovskou knížku. Jeho chaotické pobíhání Kláru pořádně rozčilovalo. Nakonec oběma klukům zavelela, popadla Honzíka za ruku a vyletěla s ním ze dveří.
Nasednout do auta nebylo jednoduché, protože manžel Petr ještě narychlo myl okna. Když se konečně celá rodina nasoukala do auta a vypravila na pražský okruh, nekonečná dopravní zácpa pohřbila poslední naději dorazit včas.
Klára utíkala ke svému pracovišti v předprodeji vlakových jízdenek, přičemž jen tak tak neuklouzla na kluzkém chodníku. Zachránil ji obrovský kufr, kterého se instinktivně chytila což ji udrželo na nohou. Když si uvědomila, že vše skončilo jen menším šokem, omluvila se staré paní a pomohla jí kufr posunout ke zdi perónu. Poté vešla do kanceláře, kde ji kolegyně informovaly, že pan vedoucí ještě nedorazil. Klára si úlevně vydechla, vypila sklenici vody na ex a usedla ke svému místu.
Za půl hodiny se už natolik zabrala do práce, že ranní trable jí byly zapomenuty. Při obědové pauze se Klára zadívala z okna. Pohled na starou cestující s obřím kufrem ji zaujal. V očích paní se zračila rezignace a tichý smutek. Jízdenka, pevně sevřená v ruce, se chvěla ve větru jako list připravený kdykoli uletět. Ale vybledlé oči paní její svobodu nevnímaly. Seděla zkroušeně v chladu podzimního dne, netečná k větru i dešti.
“Jak dlouho tu ta paní sedí?” zeptala se Klára kolegyně.
“Říká se, že už druhý den,” odpověděla kolegyně.
“A kam má jízdenku?”
“Do Olomouce.”
“Divné… Do Olomouce jezdí vlak několikrát denně. Proč ještě neodjela?” Klára zalila čaj z termosky, přidala kus makového závinu, vyšla ven a posadila se vedle osamělé paní:
“Možná si mě pamatujete, ráno mi váš kufr zachránil nohy před pádem. Kam jste se vydala?” zeptala se s úsměvem.
“Do Olomouce,” odpověděla nezúčastněně paní a napila se čaje.
Klára nahlédla do její jízdenky a zeptala se: “Ale váš vlak už odjel před dvěma dny. Proč jste neodcestovala?”
Stará paní si upravila klobouk, odkašlala si a zachraptěla: “Asi tu jenom překážím Nezlobte se, hned si přesednu.”
Zvedla se, nedopitý čaj odložila na lavičku, ale Klára ji jemně zadržela: “Ne, prosím vás, zůstaňte, kde je vám dobře. Jen je tu chladno a vlhko…”
“Nic necítím… Jakoby už ve mně nic nezbylo,” zašeptala paní a zamžikala očima. Z tašky vytáhla vyšívaný kapesníček, otřela slzu a pokračovala: “Víš, děvenko, nemám už kam jet. Obyčejný příběh s mým synem jsme se pohádali kvůli jeho ženě… Krásná, ale hádavá, povrchní, vychytralá. Syn mi nevěřil, všechno bral jako rýpání. A tak se mě chtěli zbavit, koupili mi jízdenku k sestře do Olomouce, sbalili mi věci a dovezli mě sem. Jenže on netuší, že sestra už tři roky nežije a dům je dávno prodaný. Říci mu pravdu jsem nedokázala. Tak jsem si řekla ať je jak je, ať mladým nebráním v životě. Teď tu jen čekám… Možná až mě odvleče sanitka do domova pro seniory, nebo tu prostě zůstanu, dokud… Děkuju ti za čaj a závin. Až teď jsem si uvědomila, jak jsem hladová.”
Děvenko To obyčejné vděčné oslovení Kláru vrátilo do jejího krušného dětství. Zůstala v dětském domově, zatímco krásnější děti vybrali pěstouni. Po děcáku nastoupila do továrny na česanou přízi, dostala pokoj v podnájmu, v němž žila až do svatby. Bůh zaplať, šťastné.
Slovo děvenko v Kláře probudilo něco nepoznaného teplý mateřský dotek jí zahřál tváře a melodie soucitu utlumila tlukot jejího srdce.
Jemně položila ruku na kabát seniorky a zašeptala: “Prosím, nikam nechoďte. Až mi skončí směna, pojedeme společně k nám domů. Místa je dost, uvidíte, že se budete cítit lépe. Když ne, zítra se vrátíte. Souhlasíte?” Když Klára nahlédla do vrásčité tváře, spatřila na ní drkotající bradu a vděčné slzy.
Seznámily se až v autě: “Já jsem Klára, tohle je můj muž Petr, naši kluci Vojta a Honzík. A jak vás můžeme oslovovat?”
“Říkejte mi babi Terezko,” zahřála se stará paní v autě.
Ráno byl víkend. Klára se probudila do vůně palačinek z letní kuchyně. Oblekla župan a šla na verandu. Na stole se tyčila hromada krajkových palačinek, babi Terezka zkušeně obracela další těsto, zatímco mužská část rodiny spokojeně pojídala.
Když Klára přišla ke stolu, babi Terezka se omlouvala: “Nezlob se, děvenko. Našla jsem v troubě pánev, na které se palačinky nikdy nespálí, tak jsem vás chtěla pohostit. Pojď ochutnat moje palačinky.”
Po vydatné snídani celá rodina shrabovala spadané listí, pálili je a nezapomněli vhodit brambory do žhavých uhlíků. Klára sledovala, jak babi Terezka vesele zpívá neznámou písničku, tváře jí zrůžověly.
“Nediv se, děvenko, já jsem tahoun. Ve válce mi říkali Tereza-kůň, protože jsem z pole nosila všechny raněné. Pomáhala jsem všem, až mě taky zasáhla kulka. Pak mě poslali do zázemí, tam jsem se vdala a porodila syna. Bohužel manžel dlouho nepřežil, měl nemocné plíce. Odešel s jarem. Ale vytrvala jsem. Synovi jsem dala vše, aby z něj byl dobrý člověk”
Terezka na chvilku zmlkla, ponořila se do vzpomínek a pak s úsměvem pokračovala v práci.
V pondělí nastal doma opět ranní shon. Honzík brečel, Vojta pobíhal a Petr chystal auto. Když Klára s dětmi vyběhla na zápraží, viděla, že babi Terezka stojí oblečená s kufrem:
“Děkuji, děvenko, byla jsem tu ráda, ale už je čas jít dál…”
“Babi Terezko! Nelíbí se vám u nás?”
“Líbilo… ale kdo by chtěl v domě cizího člověka?”
“Babi, zůstaňte prosím! Kdo nám upeče tak úžasné palačinky? Mně se to nikdy tak nepovedlo!” Klára popadla její kufr, který teď působil jako peříčko, chytila babi Terezku pod paží a společně se vrátily na verandu.
Rodina už sedala do auta, když se z verandy ozval hlas: “Děvenko, kup ještě jednu pánev. Ze dvou to půjde s palačinkami rychleji…”
Klára tiše zašeptala: “Dobře, maminko Terezko”
A tak Klára pochopila, že domov není o zdech či nábytku, ale o lidech, kteří k sobě dokáží otevřít srdce. Protože někdy stačí podat někomu ruku a svět může být zase o něco krásnější.
