Paní domu
Katko, zapomněla jsi zase zakrýt máslo, povzdechla si paní Marie Konečná a hlučně si přisunula židli ke stolu. Teď přes celou noc natáhlo pachy z lednice. Tomáši, synku, namaž si radši tvaroh. Ten jsem včera koupila čerstvý.
Kateřina ucítila, jak jí prsty svírají rukojeť nože. Mlčky dál krájela chleba, snažila se, aby krajíce byly rovné, i když se jí ruce trochu třásly. Za oknem drobně mrholil říjen a kapky stékaly po skle v nepravidelných cestičkách. Kuchyň byla malá, pro tři dospělé lidi až příliš těsná.
Mami, však s máslem je všechno v pohodě, Tomáš neodtrhl oči od mobilu, bezmyšlenkovitě žvýkal chléb.
Ano ano, vždyť já to říkám jen proto, že mám o vás starost. Vy mladí si vůbec neuvědomujete, jak se potraviny kazí při špatném skladování. A pak vás bolí břicho a kdo vás bude léčit?
Kateřina položila talíř s chlebem na stůl a posadila se na svou židli. Hlavu měla od rána jako v mlze a v ústech jí zůstávala nepříjemná pachuť. Nalila si čaj z pytlíku Jitro, v naději, že jí horký nápoj uklidní nevolnost.
Katko, ty vůbec nejíš, pokračovala tchyně a upřeně se na ni dívala přes brýle. Podívej, jak jsi pohublá. Tomáši, jak chceš s takovou ženou plánovat rodinu? Dítě potřebuje zdravou matku.
Kateřina sebrala odvahu a napila se horkého čaje. Přinutila se usmát.
Paní Marie, ráno stejně nikdy nemám hlad. Mám to tak odjakživa.
Odjakživa, odjakživa V mém věku jsme chodili do práce i s horečkou a nikdo si nestěžoval. Teraz mladí marodí s každým kýchnutím. Já v tvém věku už sama vychovávala Tomáše, chodila do práce a všechno doma zvládala.
Tomáš konečně zvedl hlavu od displeje.
Mami, co to zas je za řeči? Katka včera byla do osmi v kanceláři, kvůli uzávěrce.
Neříkám, že nemakáte. Jen mám obavy. Mladá rodina, je čas myslet na budoucnost, na vaše zdraví
Kateřina vstala a odnesla nedopitý hrnek do dřezu. V odrazu okna zahlédla, jak paní Marie přidává tvaroh synovi na talíř a jemně ho poplácává po rameni. Za zády slyšela její pečující tón adresovaný Tomášovi.
Synku, nezapomeň, máš dnes důležité jednání. Modrou košili jsem ti vyžehlila, visí ti na židli.
Kateřina stála u dřezu, v rukách pevně svírala hrnek s vychladlým čajem a cítila, jak se v ní usazuje těžko popsatelný pocit. Něco mezi únavou a uražeností. Něco, co dusí a nejde pustit ven.
A ještě před třemi měsíci se upřímně těšila, že k nim tchyně přijede.
***
Marie přijela poslední týden v červenci. Zavolala pozdě večer, v hlase až slzy. Sousedé z bytu pod ní ji vytopili, parkety, nábytek, všechno bylo potřeba opravit. Řemeslníci slíbili hotovo za týden, maximálně deset dní.
Tomáši, mohla bych k vám na týden? Hotel je drahý a byla bych tam úplně sama, žadonila do telefonu a Tomáš samozřejmě souhlasil.
Kateřina se tehdy opravdu těšila. Paní Marie bydlela v Pardubicích, vídali se jen na svátky a vztahy měli doteď bezproblémové. Marie jí přišla jako energická, upovídaná, ale jinak laskavá žena. Před pěti lety jí zemřel manžel, ona zůstala sama, pracovala v archivu a pěstovala africké fialky.
To to uteče, týden je hned pryč, řekla Kateřina manželovi a už v duchu uvažovala, jak přeskládá pokoj pro hosty. Dlouho jsme si spolu vlastně nepovídaly.
Tomáš ji objal, políbil do vlasů.
Jsi zlatá. Vím, že je to trochu nepohodlné, ale mně je klidněji, když máma nebude sama s tím vším.
Marie přijela s dvěma obřími kufry a jednou krabicí pojištěnou provázkem. Na nádraží ji vyzvedávali s Tomášem oba, Kateřina nesla těžší kufr, tchyně vypadala ztrhaně. Oči zarudlé a rty pevně semknuté.
Katko, díky, že jste mě vzali, objala ji stařenka v předsíni. Nebudu dlouho, slibuji. Až se všechno opraví, hned jedu domů, nechci být na obtíž.
První dny byly skoro idylické. Marie vařila, uklízela, když byli mladí v práci. Večer společně pili čaj s Křupánkem, sušenkami, které přivezla Marie. Tomáš byl očividně šťastný, že má maminku nablízku, žertoval víc než jindy.
Jenže ke konci druhého týdne se cosi změnilo.
Nejprve šlo o maličkosti. Marie přeskládala kořenky v kuchyni prý je to tak logičtější. Potom předělala prádlo ve skříni podle vlastních představ. Kateřina nacházela své věci jinde, a nevěděla, jestli na to má vůbec něco říkat. Vždyť jsou to bagately.
Katko, máš na garnýžích prach, směrem jakoby mezi řečí poznamenala Marie, když lila polévku. Asi jsi to dlouho neutírala, viď? Prach je nebezpečný, může způsobit alergii. Dnes jsem to vzala vlhkou handrou, už je čisto.
Děkuju, paní Marie, zamumlala Kateřina a cítila, jak se jí tváře barví dočervena. Opravdu nestíhala každý týden lézt po žebříku. Po práci měla chuť se jen natáhnout s knížkou nebo seriálem.
Nechci vyčítat, děvenko, jen pomáhám. Udělám to ráda.
Asi po třech týdnech zavolali řemeslníci z Pardubic objevily se komplikace s rozvody elektřiny, vše se prodlouží o dalších deset dnů. Marie byla zklamaná, ale snažila se to skrýt.
Tomáši, nejsem vám na obtíž? Už to snad bude brzy hotové.
Mami, vůbec o tom nemluv, nevadíš nám, sevřel ji Tomáš v objetí.
Kateřina je mlčky pozorovala. Uvnitř se jí usazovala drobná, tichá nespokojenost, ale snažila se to potlačit. Co je týden navíc? Ničemu to přece nevadí.
Jenže z týdne byl měsíc. Pak měsíc a půl. Marie se v jejich malém dvoupokojovém bytě jaksi samozřejmě zabydlela. Spala v místnosti, která dřív bývala Kátinou pracovnou teď se tam vešel jen rozkládací gauč a stůl s počítačem. Kateřina své pracovní věci přesouvala na kuchyň nebo do ložnice, což bylo krajně nepohodlné. Ale jak by si mohla svou místnost žádat zpět?
Každý večer Marie vařila večeři vynikající, nutno přiznat, ale vždy podle Tomášových chutí. Brambory s masem, vývar, karbanátky. Kateřina by radši lehčí jídla, zeleninu, ryby, ale styděla se to říct.
Zase nic nejíš, Katko, vrtěla hlavou Marie. Tomáši, podívej se na svou ženu, je jak stín. Měla by jít k lékaři.
Katko, vážně jíš málo, řekl Tomáš trochu starostlivě.
Nejsem hladová, pokaždé opakovala Kateřina. Byla to pravda. Chuť k jídlu jí zmizela. Ráno ji trápila nevolnost, přes den slabost. Ale lékaře se bála nechtěla slyšet, že je to stres z přítomnosti tchyně. To by znamenalo přiznat nahlas, že ji tchyně udolává.
***
V polovině září přišla v práci pohroma. Daňové přiznání, tři zaměstnanci v účtárně, včetně Kateřiny, zůstávali do noci. Domů se vracela unavená, s bolestí hlavy, často až po deváté hodině.
Byt ji vítal tlumeným světlem, vůní večeře a hlasem Marie.
Katko, konečně jsi doma. My už s Tomášem jedli, ale v hrnci ti nechávám. Hlavně mi nepřeskládej sporák, mám to tam podle sebe.
Kateřina kývla, ohřála si jídlo, které sotva dokázala pozřít. Tomáš přišel, políbil ji do tváře, pověděl, co se u něj dělo. Marie seděla vedle, pletla nebo listovala magazínem. Byl to pocit, jako by vzduch v bytě houstl.
Tome, myslíš, že tvoje máma tu bude ještě dlouho? zeptala se Kateřina jednou večer, když leželi v ložnici.
Ještě není hotovo. Prosím tě, vydrž, teď tam bydlí nemůže.
Ale už je to přes dva měsíce
Je to moje máma. Je sama, těžce to nese. Nemůžeš to pochopit?
Zabolelo ji u srdce. Kateřina už neodpověděla. Tomáš brzy usnul, ona ležela dál a poslouchala šustění a kroky Marie za tenkou stěnou.
Následující den měla Marie nový nápad.
Katko, vezmeme to spolu o víkendu s úklidem? Alespoň jednou týdně? Sama to přeci všechno nestíháš
Chtěla odmítnout, ale Marie už vše chystala. A uklízely. Celou dobu slyšela poznámky typu: Za radiátorem je špína, šaty bys měla prát aspoň co týden, sporák je potřeba důkladně mýt každých čtrnáct dní.
Kateřina mlčky drhla, a s každou připomínkou se v ní kupilo dusno, vztek, smutek ale nemohla nic říct. Marie se přeci pouze snaží pomáhat.
Koncem září si uvědomila, že už je hostem ve vlastním bytě. Marie vládla kuchyni, koupelně, i Tomášovo prádlo zásadně prala ona Kateřina mohla využívat pračku jen ve vzácných okéncích. Vlastní věci sušila nenápadně, jako by se v bytě plížila, aby nikoho nezlobila, nebyla na očích.
V noci se jí zdály divné sny. Ocitala se v nekonečných chodbách, hledala svou místnost, ale všechny dveře byly zamčené. Nebo vařila, ale náčiní jí mizelo z rukou.
Budila se upocená, srdce jí bušilo v hrudi, ale nenašla sílu si stěžovat. Co by řekla? Že ji tchyně dusí svou péčí? To se přece neříká nahlas.
***
Prvního října začalo být všechno zvláštní.
Kateřina se ráno probudila s nevolností, stihla sotva doběhnout na záchod. Nad umyvadlem, bledá, se slyšela za dveřmi hlas Marie:
Katko, jsi v pořádku? Nemám zavolat doktora?
Ne, to je dobré. Asi mi něco nesedlo.
Já dělala karbanátky z čerstvé směsi Tomášovi nic nebylo, a tobě?
Není to karbanátkami. Mám citlivý žaludek.
Celý den jí bylo mdlo, v práci sotva vnímala čísla na obrazovce. Kolegyně Marta jí navrhovala jít domů. Kateřina však musela dokončovat výstupy, za doktorem nejela.
Domů se vrátila pozdě. Marie měla výraz uražené obětavosti.
Málem jsem umřela strachem. Tomáš měl taky starost. Chápete vůbec, jak nás tím trápíte?
Omlouvám se, je toho moc v práci.
Práce! Vždyť pořád jen makáte. A co rodina? Celý den sedí Tomáš o samotě, aspoň že jsem mu dala pořádnou večeři.
Kateřina sebrala do ložnice. Skoro nerozeznávala slova přes zeď, ale tón stačil. Marie se svěřovala, Tomáš uklidňoval.
Skrývala hlavu do polštáře, chtěla zakřičet, pořádně, aby to prorazilo stěny. Ale mlčela, už zas.
Druhý den při oblékání zjistila, že její nejoblíbenější bílá halenka visí s podivným žlutým flekem na límci. Předchozího večera byla přece úplně čistá.
Paní Marie, nevíte, co se stalo s mojí halenkou?
Tchyně pootočila hlavou od sporáku.
S jakou halenkou?
S bílou, byla čistá, teď ne
Já tvoje věci vážně neberu. Možná sis něco rozlila a zapomněla.
Kateřina na ni zírala a najednou věděla, že Marie lže. Ví to. Udělala to. Ale neměla důkaz a zase mlčela. Vzala jiný svetřík a odešla do práce s těžkým srdcem.
Postupně se ztrácely další věci: oblíbený hrnek, který jí dal Tomáš, prostě zmizel. Marie pokaždé jen pokrčí rameny.
Možná se rozbil, vyhodila jsi to?
Pak se přes noc najednou vyprázdnila skoro nová láhev šamponu. Marie zase s údivem: Možná špatné víčko, víš jak dneska ty obaly netěsní
Kateřina přestala klást otázky. Vnímala, jak se propadá do jakési podivné otupělosti. Přes den pracovala úplně automaticky, večery trávila v kuchyni, protože do svého pokoje už nechtěla vkročit. Tomáš se uzavíral do sebe, občas se pohádali.
Katko, poslední dobou jsi náladová, řekl. Kvůli práci?
Ne. Kvůli něčemu jinému.
Kvůli čemu?
Podívala se na něj a přála si říct pravdu. Že už nemůže dál unést matčinu přítomnost, že se dusí ve vlastním domě. Ale slova se jí vzpříčila v krku. Tak jako vždycky.
Jsem unavená. Promiň.
On ji objal a políbil do spánku.
Vydrž, máma brzy odjede. Už jsem s ní mluvil, v Pardubicích už skoro končí.
Jenže se nic neměnilo. Každý týden se prodlužoval, každé ještě chvíli, trvalo další měsíc.
***
V říjnu Kateřina skoro nespala. Mojí že by mohla usnout, ale sny byly neklidné, po ránu chodila jako polámaná. Kruhy pod očima, ruce se jí třásly.
Jednou v noci ji probudil podivný šramot. Ozýval se z místnosti Marie. Kateřina se podepřela na lokti a poslouchala. Šustění se opakovalo, pak nastalo ticho.
Ráno se ptala, jestli něco neslyšela.
Ne, spím tvrdě. Tys měla sen.
O pár dní později cítila z pokoje Marie podivný, sladce voskový zápach, jako z kostela.
Paní Marie, pálíte svíčky? ptala se večer.
Svíčky? Ne, proč?
Je tu cítit vosk.
Možná od sousedů větráním.
Vůně se vracela, vždy v noci, slabá, ale znatelná. Kateřina začala špatně spát, v noci ji budil strach, pomalu ji svíral.
Jednoho odpoledne, když Marie nebyla doma, nakoukla do svého pokoje. Vše vypadalo běžně, akorát na podlaze pod stolem ležela přepravka převázaná provázkem. Kateřina si klekla, chtěla ji vytáhnout ale zarachotily klíče ve dveřích a rychle ustoupila.
Už jsi doma, Katko? volala Marie z chodby.
Necítila jsem se dobře, přišla jsem dřív z práce.
Jejda. Udělám ti čaj.
Ten večer znovu cítila vosk. Když šla do koupelny, koutkem oka zahlédla na polici v předsíni jejich společnou fotku s Tomášem. Natáhla se pro ni, prohlédla si sklo vypadalo v pořádku, ale její tvář na snímku byla pokrytá tenkými, sotva viditelnými škrábanci, jako kdyby přes ni někdo přejížděl jehlou.
Srdce jí bušilo do uší. Držela rámeček v třesoucích se rukou a nemohla odtrhnout pohled od poškozené fotky.
Co to tu zíráš? Tomáš vykoukl z ložnice.
Tome podívej.
Prohlédl snímek a povytáhl obočí.
Divné Sklo je v pořádku?
Ano. Ale obrázek poškrábaný.
Třeba už takovou chybu měl, nevšimli jsme si.
Ne, Tomáši! Někdo to udělal schválně!
Kdo by to dělal?
Kateřina mlčela. Oba věděli, kdo je tím třetím v bytě. Ale nahlas to říct? To by byla šílenost…
Asi jsem se spletla, promiň.
V tu noc nezamhouřila oko. Jen ležela, dívala se do stropu a poslouchala.
***
Listopad přinesl první pořádnou zimu. Kateřině bylo stále chladno, oblékala se doma do vlněného svetru, ale zevnitř ji mrazilo. Ranní nevolnosti se zhoršily. Skoro nic nejedla, jen tu a tam čaj nebo suchar, když ji Marie neviděla.
Katko, jsi pořád nemocná, říkala tchyně s výrazem starosti, ale v očích jí ta starost podivně zářila. Snad zadostiučiněním?
V práci si ji pozvala šéfová, paní Nováčková.
Paní Kateřino, poslední dobou děláte chyby a působíte zoufale unaveně. Včera jste zaměnila sumy, den předtím špatné datum
Omlouvám se, víckrát se to nestane.
Nemáte zdravotní problémy? Nechcete si vzít pár dní volna?
Představa volna doma v bytě s Marií byla horší než práce.
Ne, děkuji, bude to v pořádku.
Ale nebylo. Byla jako v mlze. Přes den fungovala už jen silou zvyku, večer seděla na kuchyňské židli a zírala do prázdna. Tomáš si jí všímal méně a méně, sám byl podrážděný.
Katko, co se s tebou děje? Už nejsi jako dřív.
Omlouvám se, jsem jen unavená.
Měla bys zajít k lékaři, máma říká, že skoro nejíš.
Máma říká. Kateřina se na Tomáše zadívala.
Tvoje máma toho hodně říká.
Cože?
Nic. To je jedno.
Vstala a šla do ložnice.
O pár dní později došlo na cosi, co všechno definitivně změnilo.
Kateřina dorazila domů dřív, kolem šesté. V bytě bylo neobvyklé ticho.
Šla omýt ruce do koupelny a přitom zaslechla z pokoje Marie tlumený hlas. Šeptání, pravidelné, mručivé, připomínající modlitbu ale nebyla to modlitba.
Zastavila se, nakoukla škvírou do poloodemčených dveří. Na stole hořely dvě tlusté voskové svíčky. Marie stála shrbená nad stolem, u ruky měla fotku Tomáše a fotku Kateřiny. Tu svou měla přeškrtnutou černým fixem. V ruce držela jehlu a pohybovala jí nad fotkami.
Paní Marie vyšlo z Kateřiny zastřeně, cizím hlasem.
Marie sebou trhla, s jehlou za zády.
Katko… nečekala jsem tě…
Co to děláte?
Marie urychleně schovala jehlu. Zmatek v očích rychle vystřídala podrážděnost.
Nic! To není tvoje věc!
Ty svíčky, fotky co to má být?!
Řekla jsem, že není tvoje věc! Odejdi z mého pokoje!
Něco v Kateřině prasklo.
Z VAŠEHO pokoje?! To je můj byt! Můj pokoj, kde už tři měsíce bydlíte! A teď tu pálete svíčky a bodáte do mých fotek?! Ničíte mé věci a dusíte mě!
Nic neničím! vyletěla Marie, v očích ledová nenávist. Všechno jsi zničila ty! Syn by s jinou už dávno měl děti, ne jako s tebou, hubenou, nemocnou! Jsi pro něj zátěž!
Tohle už bylo moc. Kateřina smetla svíčky ze stolu na podlahu, jednu zašlápla, druhá shořela. Roztrhala svou přeškrtlou fotografii.
Odejdi. Teď hned. Sbalte se a odejděte.
Ty nemáš právo mě vyhazovat! Tomáš ti to nikdy neodpustí!
Je to můj byt! A já říkám, konec!
V tu chvíli se zabouchly vstupní dveře Tomáš se vrátil z práce a uslyšel jejich křik.
Co se tu děje?
Marie se k němu vrhla, chytila ho za paži.
Tomáši, ona mě vyhazuje! Ošklivě se chová!
Tomáš se podíval na matku, pak na Kateřinu. Ta stála ve dveřích se zničenou fotografií, slzy jí kanuly po tváři.
Podívej se, Tome, co dělala.
Ukázala stůl, svíčky, roztrhané fotky, jehlu. Tomáš to chvíli zaraženě prohlížel, pak se mu ve tváři začalo objevovat poznání i hrůza.
Mami… co to je?
Jen jsem se modlila
Modlit s jehlou? S přeškrtnutými fotkami? Proč?
Chtěla jsem ti pomoct, tahle holka tě ničí!
Už dost! zakřičel Tomáš a sáhl po kufru. Sbal se. Odvezu tě na nádraží. Okamžitě.
Za hodinu byla Marie na chodbě. Sbalila se mlčky, s tváří kamenou. Tomáš pomáhal, ani slovo. Kateřina stála u zdi a čekala.
Marie se u dveří ještě otočila a upřeně se na Kateřinu zadívala.
Budeš toho litovat.
Kateřina neodpověděla. Tomáš vynesl kufry, Marie šla za ním. Dveře se zavřely.
Byt zůstal v dokonale tichu.
Kateřina vešla do pokoje, kde Marie měsíc a půl žila. Stůl s voskem, fotografie, popadané svíčky. Všechno sebrala a dala na balkon do igelitového pytle.
Pak otevřela okno dokořán, nechala do místnosti proudit chladný listopadový vzduch. Dívala se ven do šera na mokré střechy a poprvé po dlouhém čase měla pocit, že se jí dýchá volně.
Tomáš se vrátil až skoro o půlnoci, zničený. Přišel do ložnice a sesul se na postel.
Odvezl jsem ji. Nastoupila do vlaku zpátky do Pardubic.
Kateřina se k němu posadila.
Omlouvám se.
Ne, Katko omlouvat se mám já. Celou dobu jsem to neviděl. Myslel jsem, že jde jen o únavu, o stres z práce Ale tohle
Zamžoural rukama přes oči.
Zbláznila se. Nepoznávám ji.
Tomáši, je sama. Ztratila tvého tátu, jsi pro ni vše.
Tím nijak neobhájím, co dělala.
Pak ji objal. Držela ho dlouho, cítila, jak se třese.
Poslední týdny jsem měl strach, že tě ztrácím. Byla jsi tak vzdálená. Bál jsem se, že už mě nemiluješ.
Jen jsem už nemohla dýchat.
Už nikdy tě nenechám takhle dopadnout. Slibuju.
Ráno bylo zvláštně klidné. Kateřina se probudila s paprskem slunce ve tváři. Byt byl tichý, žádné kroky po kuchyni, žádné hrnce, žádný hlas Marie.
Prošla celý byt, ve svém bývalém pokoji mohla zase volně dýchat. Zase její stůl. Její klid.
V kuchyni Tomáš dělal kávu. Otočil se.
Dobré ráno.
Dobré.
Snídali spolu a Kateřina zvládla sníst topinku s máslem, aniž by ji trápila nevolnost. Poprvé po týdnech.
Katko, opravdu si zajdeš k lékaři? Vypadáš unaveně.
Ano, nechám se objednat.
Ještě ten den ji Tomáš objednal do polikliniky. Šla pak do práce poprvé za dlouho s pocitem, že to zvládne.
Večer ji Tomáš objal na gauči.
Přemýšlel jsem nad mámou. Nevolala od té doby.
Asi se cítí dotčená.
Nemůžu s ní úplně přerušit kontakty, je to máma. Ale nechci už nikdy riskovat, že tě ztratím.
Rozumím.
Možná až opadne napětí, přijede někdy na návštěvu. Na den, ne bydlet. Promluvím s ní a nastavíme pravidla.
Kateřina přikývla. Ještě cítila tíhu, ale věděla, že Tomáš má své hranice.
***
Druhý den byla u lékařky, paní doktorka Havelková ji vyslechla, prohmátla jí břicho, vyslovila podezření.
Kdy jste měla poslední menstruaci?
Kateřina počítala zjistila, že minimálně před měsícem.
To je dlouho. Uděláme test na těhotenství.
Výsledek byl pozitivní.
Gratuluji, šestý týden, usmála se paní doktorka. Ty nevolnosti i únava jsou typické.
Kateřina vyšla z ordinace jako v mrákotách. Těhotná. Opravdu těhotná. Tolik zmatku, bolesti Ale jejich dítě.
Sedla si na lavičku v čekárně a plakala. Štěstím, úlevou, vyčerpáním.
Večer to řekla Tomášovi. Nejdřív nevěřil, pak ji pevně sevřel, líbal na čelo.
Opravdu? Opravdu?
Ano. Šest týdnů.
Ani nevím, co říct, to je jako sen!
Seděli vedle sebe na kuchyňském gauči, drželi se za ruce. Tomáš pořád dokola opakoval, jak ji miluje, že teď bude už všechno jen lepší.
***
Uběhly tři týdny. Marie se neozvala. Když jí Tomáš volal, nezvedala telefon. Po čase přišla sms: Žiju, jsem v pořádku. Neboj se o mě. Nic víc.
Kateřina se pomalu dávala dohromady. Nevolnosti ustávaly, začínala jíst, cítila sílu. S Tomášem společně představovali bývalou pracovnu, koupili nové závěsy.
Byt se rozzářil, ožil. Kateřina zase vařila, tentokrát podle své chuti. Tomáš pomáhal, vářili oba, smáli se, jak tomu bývalo dávno.
Když spolu leželi na gauči, Tomáš řekl:
Přemýšlím, až se dítě narodí, bude asi chtít přijít na návštěvu.
Asi ano.
Vadilo by ti to?
Kateřina chvíli mlčela.
Nemám problém s návštěvou, na jeden den. Ale bydlet tu už nikdy nebude. To je moje podmínka.
Dobře.
A naše dítě jí v prvních týdnech nesvěřím. Možná až později, až bude mít opravdu důvěru.
Plně ti rozumím.
Nechci být zlá. Jen už nikdy nedovolím, aby nám znovu rozvrátila život. Nechci, aby naše dítě vyrůstalo v napětí.
Nebude. Jsme teď oba moudřejší. Stanovíme jasné hranice. Buď je přijme, nebo ne. Ale nikdy už neustoupíme.
Přitiskla se těsněji. Za oknem bubnoval deštík, v bytě bylo teplo i klid.
Myslíš, že to zvládneme?
Ano. Teď už ano. Protože jsme spolu a víme, co už nikdy nechceme opakovat.
Kateřina přikývla. Stále měla kousek strachu, nevěděla, jaké to s Marií bude. Jestli vůbec zvládne přijmout nová pravidla, anebo to bude zkoušet dál.
Ale v ten moment cítila sílu. Silnější než kdy dřív. Dokázala říct ne. Obhájila svůj domov, svůj život i právo být sama sebou.
Tome, položila ruku na břicho, kde rostlo jejich dítě, slib mi, že když mi zase bude těžko, budeš mě chtít slyšet. Nepředstírej, že je vše v pořádku.
Slibuju. Vždycky tě uslyším.
