Hele, představ si, když mi bylo šestnáct, otěhotněla jsem ještě na gymplu. V našem malém vesnickém koutě to byl fakt pořádný poprask. Lidi si na mě ukazovali prstem, rodiče by se nejradši propadli hanbou. Táta na mě už ani nemohl koukat. Lepší by bylo, kdybys ani nebyla, řekl mi tehdy. Jeď k babičce, tady už nemůžu dýchat. Tak jsem se sebrala a jela za babičkou do sousední vesnice, kde žila sama v takovém starém baráku na kraji. Byla tam děsná zima a místo bylo dost ponuré, ale vydržela jsem to. Nejtěžší byl konec těhotenství, protože nikdo mi nepomáhal, nikoho jsem vlastně nezajímala. Když mi začaly bolesti, sanitka tam málem nestihla dorazit včas. Ale zvládla jsem to, kluka jsem porodila a vychovávala jsem ho v té staré babiččině chalupě. Všichni mi pořád cpali, že už bych měla najít chlapa, jenže mně to bylo proti srsti. Pracovala jsem a žila jen pro syna.
Až když Honza povyrostl a odjel na vysokou do Brna, taky jsem se rozhodla vydat za prací do Itálie. Dřív jsem to nechtěla, nemohla jsem ho přece nechat samotného. Práce v cizině byla proti životu na vesnici úplný luxus. Starala jsem se tam o starší paní, která byla moc hodná, a ještě ke všemu mi kolikrát přihodila třeba dvě nebo tři tisícovky navíc, jen tak z vděčnosti. Díky těm penězům jsem během pár let koupila Honzovi malý byt, aby měl zázemí, a mohl žít líp. Jenže peníze Honzu úplně změnily dokonce přestal i jezdit za babičkou do Rousínova. To mě dost trápilo, ale i tak jsem mu posílala každý měsíc dvanáct tisíc, a co zbylo, šetřila pro sebe na bydlení. Do té staré barabizny jsem se přece už nikdy nechtěla vrátit.
Uběhlo pár let a Honza mi oznámil, že se bude ženit. Jasně, zaplatila jsem jim svatbu a pomohla i s výbavou a vším kolem. Říkala jsem si, že teď už bych si snad mohla začít šetřit pro sebe. Jenže za pět let děti dvě, a když přišla válka, snacha čekala třetí. Pořád jsem pomáhala s penězi. Nakonec jsem ale dokázala našetřit půl milionu. Kamarádka z dětství zrovna prodávala jednopokojový byt po rekonstrukci, tak jsme se domluvily, že ho od ní vezmu.
Léto jsem si schválně zařídila volně, abych mohla do Brna dojít vše vyřídit k notáři. Jenže to jsem netušila, co se stane Honza přišel s novinkou, která mě fakt rozhodila: Mami, prodali jsme byt a koupili dům. Dal jsem zálohu, teď od tebe potřebuju zaplatit druhou splátku. Zírala jsem na něj. Jakou splátku? Čtyři sta padesát tisíc korun. Tys ses zbláznil? Já si konečně koupím byt pro sebe. Mami, pochop, ve třech dětech v garsonce žít nejde, čekal jsem na tvoji pomoc. A proč ty sám jsi nic nešetřil? Proč jsi mi to neřekl dřív? Můžu ti dát něco bokem později, ale celou částku nemám jak.
Hádali jsme se dost. Honza mi vyčetl, že mě snad nezajímá, jak žijou moje vnoučata. Ale vždyť jsem jim posílala každý měsíc tolik peněz, co by už dávno mohli mít potřebnou částku stranou! On mi pak řekl, že mně byt není potřeba, stejně zase pojedu do Itálie. Ale co když bych se musela náhle vrátit, nebo onemocním? Kde budu bydlet? Prý můžu bydlet s babičkou na chalupě Tak jsem mu vmetla, že ať tam s dětma klidně jede on! Držela jsem si svoji, peníze na byt si nenechám vzít. Honza se urazil a od té doby se mnou pořádně nemluví. Prý si peníze půjčil kde mohl, ale co už Nemůžu mu přece pořád dávat všechno, co mám. Jak dlouho ještě bych se měla úplně rozdávat?
