Dnešek byl jeden z těch dnů, které člověka donutí se zamyslet nad tím, jak moc jsme spojeni s přírodou kolem sebe. S tátou jsme ráno vyrazili na procházku do lesa za Říčany. Byla pořádná zima, sníh nás doslova sužoval, ale i tak jsme chtěli využít chvíli, kdy se konečně ukázalo slunce. Jak jsme se prodírali závějemi, narazili jsme na srnce, který byl zcela uvězněný ve sněhu. Bylo to strašné jen tam ležel a vyděšeně koukal.
Okamžitě jsme věděli, že ho tam nemůžeme nechat. Táta popadl větší větev a začali jsme společně odhazovat sníh, jak nejrychleji to šlo. Bylo zvláštní vidět nás vedle sebe, oba zadýchané a zpocené ze zimy, ale rozhodnuté toho nebohého tvora vytáhnout.
Když jsme téměř měli hotovo, všimli jsme si ještě jednoho srnce, který byl zapadlý nedaleko! Rychle jsme zamířili i k němu a snažili se mu pomoci ze sněhového zajetí. Brzy jsme pochopili, že tihle dva se asi před chvílí o něco hádali možná o zbytky jídla pod sněhem ale díky tomu, že jsme tam byli my, oba přežili.
Bylo toho už dost, ale cestou zpět domů jsme za jednou starou chalupou zahlédli pohyb. Když jsme přistoupili blíž, v srdci mi zatrnulo. V malé krabici bylo šest koťat. Čtyři už byla ztuhlá, ale dvě stále slabě dýchala. Měli jsme pocit bezmoci, ale zoufale jsme je museli zachránit. Táta ihned zavolal mámě, a já jsem běžel pro ručníky a ohřívací podložku. Doma jsme je oba opatrně zahřívali a dávali kapky teplé vody.
Bylo úžasné sledovat, jak láska a péče dokáží malý zázrak obě koťata se nakonec uzdravila. Dnes večer s úlevou myslím i na tu kočku, která je porodila. Někdo jí na verandu chalupy dal misku a deku, přesto i ona začala být opravdu nemocná. Často mě napadá, kolik životů závisí na tom, jestli se někdo na chvíli zastaví a pomůže.
Dnes vím, že byť nemůžeme změnit celý svět, někdy stačí jeden dobrý skutek a píle, abychom ho aspoň pro pár tvorů zlepšili.
