Představte si scénu jako z napínavého filmu: vaše dospívající dcera nebo syn vyráží do centra Prahy s partou kamarádů. Jako správný starostlivý rodič berete do ruky telefon, srdce vám bije rychleji, a voláte svému dítěti, jestli je všechno v pořádku. Z druhé strany se ozve lehce nervózní, ale uklidňující “jo, mami, všechno v klidu”. Jenže tohle slovo klid na duši stejně hned tak nepřinese. Nedlouho na to se totiž náhodou dozvíte, že vaše dítě ten večer v Karlíně poprvé ochutnalo pivo nebo si sáhlo ještě dál.
Jednoho dne seděl pan farář Adam Novák ve starém kostele v Brně a přemýšlel nad tím, jak ochránit svého nejmladšího syna Jirku. Sám vyrůstal jako syn faráře, dobře si pamatoval, jak těžké to ve škole bývalo s partou spolužáků. I když Adam svému Jirkovi důvěřoval, přál si hlavně to, aby měl Jirka vždycky odvahu se na tátu obrátit, když by šlo do tuhého. Proto vymyslel nenápadný tajný kód takové neviditelné S.O.S., se kterým nebude muset Jirka riskovat posměch kamarádů, na čemž v pubertě tolik záleží.
Nápad se Adamovi v hlavě urodil poté, co navštívil několik léčeben pro mladistvé po celém Česku. Opakoval tam vždy stejnou otázku: Kolik z vás už bylo někdy v situaci, kdy jste dělali něco, co jste vlastně nechtěli, co vás děsilo nebo vám bylo trapné ale stejně jste pokračovali jen proto, abyste nevyčuhovali z řady? K jeho úžasu se vždycky zvedla většina rukou.
O tomhle svém poznání pak napsal do svého deníku:
Jednou, když můj nejmladší Jirka šel na oslavu, domluvili jsme se, že pokud se cítí nesvůj, stísněný nebo by chtěl prostě domů, má poslat každému v rodině krátkou SMS s písmenem ‘X’. Ať už to přijde mě, jeho mámě Aleně, nebo staršímu bráchovi Honzovi, všichni máme jediný úkol do pár minut Jirkovi zavolat.
Ahoj Jirko, děje se něco, musím si pro tebe teď hned přijet.
Co se stalo?
Povím ti, až budeš venku. Buď připravený, jsem tam do pěti minut.
A Jirka s klidem kamarádům řekne, že něco neodkladného se musí řešit doma, a okamžitě zmizí. Pro ostatní neodešel zbaběle, ale měl prostě vážné rodinné záležitosti. Tím si udrží tvář a vztah k rodičům zůstává neotřesený.
To nejdůležitější? Nikdy svého dítěte nenechat ve štychu. Dospívající člověk je křehký ztratit jeho důvěru je až příliš snadné, ale vybudovat si vztah, ve kterém má sílu rozhodnout se správně, je to nejcennější, co můžete do života své dcery nebo syna vložit. A k tomu nepotřebujete ani korunu, jen vnímavé srdce a odvahu říct: věřím ti.
