Druhého manžela potkala Barbora v dobrovolnickém táboře na Třeboňsku, kde chránili hnízda vzácných ptáků před pytláky. Přijela tam s desetiletým synem Víťou.
Karel byl srdcem celého projektu fanatický biolog s jiskrou v očích, místní legenda. Neobvyklé výlety organizoval s kamarádem z dětství, jako volnočasovou terapii a přivýdělek.
Třetí den se Barbora na mokrých kamenech smekla a vymkla si kotník. Karel se ukázal nejen jako nadšenec, ale zároveň lékař. Pevně ji obvázal, donesl do stanu a celý týden o ni pečoval jako o dítě.
Zatímco Víťa v euforii pomáhal vědcům, dospělí si začali uvědomovat, že mezi nimi přeskočila jiskra. Chovali se ale obezřetně oba už měli za sebou těžké zkušenosti a vlně zamilovanosti nechtěli úplně podlehnout.
Po návratu z tábora Barbora ponořila do práce, snažila se zapomenout na prchavou letní iluzi. Karel si taky myslel, že šlo jen o krátkou epizodu, ale za dva týdny už zháněl její adresu…
Za půl roku se sestěhovali, za rok byla malá svatba.
Karel se v nové roli otce potápěl s nadšením děti chtěl vždy, ale nikdy si nenašel čas, práce i koníčky jej zcela pohlcovaly. Víťa, vychovaný maminkou a babičkou, byl z Karla nadšený a brzy mu začal říkat táto. Pořídili si prostorný byt s výhledem na Ladronku a plánovali vlastní dítě. Barbora dlouho toužila po dcerce a právě v tom našli s Karlem společný sen. Už dopředu té malé dali jméno Libuše. Všechno vypadalo jako pohádka.
Pak se ale narodila dvojčata spolu s Libuší přišel i syn Jirka. Barbora se propadla do vírů plenek, krupičné kaše a noci bez spánku. Pomáhala jí jak mohla vlastní maminka. Karel, aby uživil rodinu, přijal práci v jedné farmaceutické společnosti. To znamenalo neustálé služební cesty a hory výkazů. Brzy sám sebe přistihl při tom, že se mu nechce vracet do bytu, kde v kuse pláčou malí, unavená žena už nedokáže vést zajímavý rozhovor.
Myslel si: kdo vydělává, má právo na vlastní prostor i na klid. Barbora si však stála za tím, že děti jsou společná odpovědnost a i on má nést svůj díl každodenních povinností. Čím dál častěji se hádali a vzdalovali, málokterý rozhovor neskončil výměnou názorů na to, co je rodina.
Úlevu přinesla až školka. Dvojčata ještě neměla ani tři roky, když se Barbora vrátila do práce jako designérka. Víťa byl pravou rukou, pomáhal každý den. Tlak doma polevil. Ale jen na chvilku.
Po dvou letech se Karel zamiloval. Jeho nová kolegyně byla stejně zapálená do práce, svobodná a fascinující, připomínala mu jeho mladší já. Po nevěře, jako typicky poctivý člověk, všechno Barboře řekl a navrhl rozvod.
Vždycky ti i dětem pomůžu, slibuji. S bydlením vám letos pomůžu, to je samozřejmé. Ale prosím tě, odstěhuj se zatím k mamince s dětmi, rozvod zařídím já.
A to ti nevadí, že jsme na ten byt brali hypotéku společně právě proto, že jsme chtěli velkou rodinu? odpověděla klidně Barbora.
Nezdržuj to! Navrhuju fér a dospělé řešení! vybuchl.
Potřebuju čas si to promyslet, odpověděla stejným tónem.
Týden přemýšlela a nakonec rozhodla:
Zamiloval ses do jiné. To se stává. Ale děti nejsou jen moje, jsou i tvoje, a navždy budou naše, že? Byt dělit nebudeme, mám na něj sice právo, ale můžeš tam zůstat klidně s novou ženou. Rozdělíme si rodičovské povinnosti. Já si vezmu Víťu a Libuši. Jirka zůstane u tebe.
Karlem projela vlna šoku.
Zbláznila jsi se? Jak mám sám vychovávat předškoláka? Vždyť pracuju! Dítě potřebuje matku!
Opravdu? podivila se Barbora. Vždycky jsi přeci chtěl děti a rodinu. Tady ji máš, svůj sen. Já také pracuju nebo jsi na to zapomněl? Ty začneš nový život a já si vezmu na krk tři děti? Ne, Karle, vezmi si aspoň jedno. Rovnost.
Rozjela se hádka.
Karel v zuřivosti práskl dveřmi a běžel s tímto příběhem za kamarády, rodinou i kolegy. Všichni byli v šoku. Volali Barboře, domlouvali, vyčítali, označili to rozhodnutí za kruté a nepochopitelné. I její maminka denně opakovala, že tohle jí neodpustí. Barbora ale trvala na svém: V čem je otec horší než matka? Vždyť svého syna miluje! A navíc, Jirka už dávno není mimino a zvládá většinu věcí sám.
Karel, otlučený a zatlačený ke zdi, v zoufalství souhlasil. Jeho matka si vnuka k sobě vzít nemohla zdraví jí to už nedovolilo. Nová láska, když uviděla realitu života osamělého otce s dítětem, zmizela po třech týdnech. Starosti o cizí dítě nezapadaly do jejích plánů.
***
Uběhly tři měsíce.
Jednoho podzimního večera přišla Barbora vyzvednout Víťu, který byl na návštěvě u otce. Dveře otevřel Karel. V bytě vonělo po krupicové kaši, Jirka seděl na koberci, pohroužený do skládání lega.
Karel vypadal unaveně, ale klidně.
Pojď dál, řekl tichým hlasem.
Víťa letěl balit si věci a oni zůstali sami v kuchyni.
Víš, začal Karel, aniž by Barboře pohlédl do očí, první týdny jsem tě opravdu nenáviděl. Myslel jsem, že to je šílená pomsta. Ale pak jsem poznal Jirku. Miluje rajčata a mandarinky. Má panický strach z vysavače. Je šikovný na stavebnice. Dělá komické zvuky, když usíná. Spí klidně jen když mu škrábu záda.
Podíval se na ni.
Stal jsem se jeho tátou. Opravdovým. Ne jen o víkendech, ale každý den.
Barbora poslouchala mlčky.
O promiňování prosit nebudu. Ale děkuju ti za něj, kývl na syna. Za to, co spolu máme.
Věděla jsem, řekla nakonec Barbora.
Co jsi věděla? Že to zvládnu?
To také. Ale hlavně, že ho budeš opravdu milovat. Jedině tak. My s tebou jsme byli vždy maximalisti, Karle. V lásce, práci a teď i v rodičovství.
Takže, byla to pomsta?
Barbora se usmála a na odchodu odpověděla:
Ne. To byla jediná šance, jak znovu uvidět člověka, za kterého jsem si tě kdysi vzala. A myslím, že se mi to povedlo.
Odešla a Karla nechala v tichu jejich společného domova se synem. Oba po dlouhé době věděli, že přestože jejich manželství je pryč, rodina podivným a bolestivým způsobem přežila.
