Ženské osudy. Liběna
Ach, Liběno, prosím tě, vezmi si k sobě mého Ondřejka bědovala Darina. Mám zlé tušení, že se stane něco zlého. Radši ho svěřím do tvé péče, než bych měla pohřbít vlastního syna.
Liběna otočila hlavu a podívala se na hubeného Ondřeje, jak sedí na lavici u kamen a pohupuje nohama jako malé dítě.
Kdysi sestry žily spolu v jednom domě, ale s příchodem dospělosti se starší Darina provdala za Nikodéma a odstěhovala se do vzdálené vesnice. Mladší Liběna zůstala pečovat o nemocnou matku, která však záhy zemřela. Otec zemřel na souchotiny ještě dřív, než se Darina vdala. Matka je vychovala dobře. Obě byly dobrosrdečné a pracovité, pomáhaly druhým v nouzi. Ačkoliv byla Darina starší, vedení v rodině si podržela Liběna. Darina byla měkká jako těsto dalo se z ní uplácat cokoli. Právě proto si jí Nikodém tolik vážil. Měli pěknou rodinu, muž ženu zbožňoval.
Ale Liběna ta byla rázná. Nedala si nic líbit, byla přísná, hrdá… a pravda, nesmírně hezká. Nejlepší chlapci z okolních vesnic se u ní ucházeli, všichni ale odcházeli s nepořízenou.
Dokud byla maminka naživu, často říkávala:
Ach, dcero, podědila jsi povahu po prababičce; jen dávej pozor, ať neskončíš stejně jako ona samotná celý život, stará panna, komu budeš k užitku na stáří?
Liběna se jí nikdy neprotivila, jen se smíchem naslouchala výtkám. Vážívala si stáří, ale o životě měla své představy.
Liběnina prababička byla zvláštní žena. I když byla sama, dítě si vychovala a šťastně prožila celý život. Uměla léčit bylinami i modlitbami, nikdy neškodila. Lidé ji měli za podivínku povahou byla tvrdá. Právě tuhle povahu podědila Liběna. Uměla se vyznat v bylinách, tu a tam pomáhala nemocným. Co si o ní lidé povídali, příliš neřešila. Kdo potřeboval, tomu pomohla, zvlášť dětem. Lidé ji sice občas měli za divnou, ale vážili si jí a mnozí ji měli v úctě i s respektem.
Nerozumím ti, Darino, řekla jednou Liběna, dívajíc se na Ondřeje. Syn je zdravý, proč ho hned odepisuješ?
Bojím se o něj, sestřičko. Copak jsi neslyšela, co se teď v naší Rokytné děje? ptala se Darina.
Neslyšela, odpověděla Liběna pokrčením ramen.
Děti umírají jako na běžícím pásu. Jsou dlouho nemocné a pak pánbůh si je vezme.
A opravdu je to pánbůh, kdo je bere? pozvedla obočí Liběna.
Kdo ví, sestro. Už několik let je to jako mor. Snad není rodina, kde by dítě nezemřelo, přikřižovala se Darina.
A co je za tím? Proč se na mě neobrátili? podivila se Liběna.
Kdo by věděl? Dítě běhá, vypadá zdravě, a pak najednou polehne a už nevstane. Síla se mu ztratí a nakonec umře. A za tebou, sestřičko, je přeci daleko. Navíc, máme ve vesnici vlastní bylinkářku, prozradila prostě Darina.
Od kdy? zeptala se Liběna s překvapením.
To už když jsem šla k Nikodémovi bydlet, ona už tam byla.
A proč jsi mi o ní dřív neřekla? nedala se Liběna.
Co bych o ní říkala. Je jako každá bylinkářka, pomáhá malinko, neubližuje, i zvířatům pomůže. Akorát na děti nemá žádný lék. Ani bylinky, ani šeptání. A nikdy ses na ni neptala.
Tak co, vezmeš si Ondru na prázdniny? zeptala se prosebně Darina.
To víš, že vezmu, usmála se Liběna na synovce. Tenhle šikula u mě může být kdykoli. prohrábla mu světlé vlásky. Darina políbila synka na čelo a rozloučila se.
Tak pojď, Ondro, ukážu ti v zahradě, jak si rehek postavil hnízdo v dřevníku, vybídla Liběna. Ondřej se na ni rozzářil a vesele jí chytil za ruku.
***
Vítám tě, zvolala Darina, když přišla k sestře domů.
Maminka přišla! s radostí jásal Ondra a hned k ní běžel.
Od chvíle, kdy Darina svěřila synka sestře, uplynulo půl roku. Pozdní podzim tmavil oblohu, barvil ji do šedých tónů. Darina chodívala na návštěvy několikrát do měsíce, vždycky se loučilo i vítalo se slzami i radostí.
Ach můj drahý, s úlevou oplakávala, objímala a líbala chlapce. Už se nám všechno stýská, tatínek pořád mluví, kdy už syn půjde domů. Liběna vešla do světnice, utírala si ruce do zástěry. Také sestře věnovala vřelé objetí.
Jak se daří? chtěla vědět Darina, oči z Ondřeje nespustila.
Dobře, mamko. Teta mi dala kotě, chceš vidět? zaplesal Ondra a bez čekání vyběhl ven.
Všechno je v pořádku, sestřičko, potvrdila Liběna klidně. Co tě přivádí?
Už bylo dost, Ondra je u tebe dlouho, snad tě bude brzy místo mě oslovovat mamko, usmála se Darina. A Nikodém naléhá, abych syna přivedla domů.
Chceš ho odvést? přitakala Liběna. A co ve vesnici?
Zaplaťpánbůh, je teď klid. Od chvíle, co je Ondra u tebe, nikdo neumřel. V tu chvíli do světnice vtrhl Ondra s kotětem v náručí.
Mami, dal jsem mu jméno Vašík. Je to můj kamarád.
To je dobře, myší v chlívě dost, najde si práci. Vezmeme ho sebou. Bal se, půjdeš domů.
Když Ondřej balil věci do uzlíku, Liběna s Darinou probraly všechno potřebné. Starší sestra stále narážela, kdy si mladší konečně najde muže a založí rodinu.
Ale nech už toho, Daro, ohradila se Liběna. Jsem jak máma až přijde čas, možná se někdo najde, teď mám zlatého synovce, to mi stačí. Slyšíš, Ondro? Nesmíš na mě zapomínat. Kdykoli se ti bude chtít na návštěvu, řekni mamce, u mě jsi vždy vítán.
Za půl roku si Liběna na chlapce tolik zvykla, že jej nerada pouštěla. Smích i dětské dovádění jí dělaly den veselejším.
Poslouchej, Daro řekla náhle Liběna, kotě opatruj a neubližuj mu. Je to dárek Ondrovi, má s ním být.
Kdy já bych němé tváře ubližovala? urazila se Darina. Ke každému stvoření jsem laskavá.
Nehádáme se, jen připomínám, řekla Liběna. V předsíni je košík, tam Vašíka vezměte. Cesta je dlouhá, radši vyrazte dřív, ať jste doma za světla.
Objaly se, Liběna synovce objala pevně a pokřižovala na cestu. Život běžel dál. Zima už dýchala na podzimní paty a dny byly krátké, večery hluboké a tmavé.
Sníh padal tak hustě, že ráno sotva otevřely branku závěje po okna. Zimní život na vsi je pomalý. Ale u Liběny se práce našla vždy. Kdo dítě nemocné přinesl, kdo pro bylinku pro starého otce. Tak dny plynuly. Na jaře slunce začalo tát sníh, potůčky čvachtaly, ptáci zpívali. A hle jaro! Brány otevřít, pustit teplo!
Jednoho dne pracovala Liběna na zahradě a najednou slyší: Mňau! Otočí se a u ní je Vašík.
Jak ses tu vzal? zvedla ruce Liběna. Snad se Ondrovi něco nestalo? Kotík mňoukl, otřel se jí o nohy. Bez přemýšlení šla Liběna domů, sbalila nejnutnější a zašla ke staré paní sousedce poprosit, aby pohlídala slepice.
Možná pobudu u sestry déle, hlídej prosím dům, babi Glaško.
Požádala o pomoc a vydala se na cestu. Les zpíval, jaro vonělo, ale Liběně bylo neklidno. Když vyšly první střechy Rokytné, rozběhla se celou vesnicí až ke vratům sestry.
Liběnko, vzlykla Darina u dveří, neštěstí… padla sestře do náruče a táhla ji dál do světnice.
Na posteli ležel Ondřej, skoro jako mrtvý. Modré rty, průsvitná kůže, těžce dýchal.
Z Darininých vzlyků se dozvěděla, že po Vánocích chlapec ochabl. Z počátku běhal, pak ale upadl do postele. A před týdnem zůstal úplně ležet.
Proč jsi za mnou neposlala? okřikla sestru Liběna a položila ruku synovci na čelo.
Nevím… naříkala Darina. Jako by mi někdo bránil. Sotva jsem vyšla z domu, něco mě zdrželo. Mysleli jsme, že je to nachlazení. Po saních se klouzal v závějích. Potom onemocněla i já. Zalévali jsme se čajem, zlepšilo se to, ale pak Ondra ochabl. Když už to bylo zlé, chtěla jsem za tebou, jenže zima byla krutá, vánice. A ještě se nám Vašík ztratil, jako by se do vody propadl. Vždy, když Ondra přišel k sobě, chtěl kotě. Ale ten byl pryč. Pomoz mi, jestli Ondra umře, ani já tu nechci být.
Kotě se neboj, ten mě sem přivedl, potěšila ji Liběna. Byl chytřejší než ty. Řekni, bral Ondra něco od cizích? Nebo jedl?
No, chodili s dětmi po chalupách na koledu, bylo přece Vánoce, odpověděla Darina.
Všude?
Ano, a pochvaloval si koláče od babky Pelagie.
Liběna zamyšlená brzy požádala sestru, aby pro znalou Pelagii došla, ať ještě jednou synovce ošetří. Ale ať jí neříká, že je doma Liběna. Chce vidět, jestli může nějak pomoci.
Darina poslechla, Pelagii dovedla. Mezitím Liběna z uzlíku vytáhla dvě jehlice a schovala se v kuchyni.
Pelagie se přiblížila, začala kolem chlapce šepotat a s vidinou, že pomáhá, opakovala své rituály. Když odešla, Liběna přistoupila a nad vchodem vrazila obě jehlice do dveřního rámu křížem. Znovu se schovala.
Když se Pelagie chystala odejít, zůstala stát jako přikovaná. Několikrát se otáčela, vždy znovu a znovu se vracela do světnice, tvář pokrytá potem a vyděšená.
Konečně Darina, nic netušící, šla pro vodu. Liběna jí v kuchyni pošeptala, ať Pelagii odvede ještě na chvíli stranou, do pokojíku. Mezičasem Liběna potichu vyndala jehly.
Po chvíli kotelnice zase v klidu odešla.
Když bylo po všem, Liběna přiznala:
Ta vaše léčitelka je vina těmi dětskými úmrtími. Děti mají sílu, s jejich životem prodlužovala svoje roky, už byla stará a síla jí chyběla, proto je zneužívala.
Darina se zděsila, Liběna ji ale poprosila, aby byla v klidu, do večera nahlédla k nim do pokoje, pomohla jí do postele a nechala vše na ní.
Liběna zapálila svíce, zašeptala modlitbu a přikryla Ondřeje jako pták, co chrání svá mláďata. Když přišla Darina pozdě večer, pomohla sestře do postele. Vše bylo klidné, teplo, lampička v koutě plápolala. Liběna usnula s vědomím, že Ondru zachránila. Ráno vonělo po chlebu a doma bylo veselo. Darina objímala sestru a děkovala jí za záchranu syna.
Prosil ráno o jídlo, síly se mu vrací, těšila se Darina, a Liběny se zmocnil pocit hluboké vděčnosti.
Zůstanu tu pár dní a vymyslím, jak Pelagii usvědčit. Děti musíme ochránit.
***
Přišla, jako že hledá pomoc, do chalupy Pelagie.
Je mi zle, babičko, hrála Liběna. Ta zášť mě užírá, nemohu snést, že cizí ženská se mi snaží Ondřeje přebrat.
Pelagie byla mazaná, ale neodolala pokušení.
Pomohu ti, ale něco za to upeču chléb, rozdáš jej dětem z vesnice.
Liběna se na oko podivovala, proč? Starucha odpověděla, že není třeba vědět. Nabídla jí chléb, každý kousek že je zaříkaný. Liběna souhlasila, vzala chléb, aby poznala, jakým trikem život z dětí tahá.
Doma vše předala Darině a vysvětlila, že Pelagiin chléb je užit k nekalým rituálům.
Musíme se chleba zbavit tak, aby duchové, které Pelagie sytí, šli tentokrát po ní!
Chléb nadrobila slepicím a čekala, co bude.
Druhý den slyšela, že Pelagie zčernala a zestárla o desítky let, všem se vyhýbá a blouzní. Liběna vedle její chalupy zazvonila na zámek, přečetla tichým hlasem slova, která staré bylinkářce vzala poslední sílu.
Večer tam zašla.
Když znovu ublížíš jedinému dítěti, všechny zlé síly tě pohltí!
Pelagie spadla na postel, vlasy si rvala, vzteky zuřila, ale byla zničena.
Za dva měsíce Ondřej úplně ožil, začal běhat jako dřív. Pelagie do měsíce zemřela v mukách. Od té doby byla Liběna jedinou léčitelkou v širokém okolí. Svěřenci ji vyhledávali, kdo potřeboval pomoc, ten ji našel. Nikdy nezneužila svůj dar, nikdy neškodila, i když nabídky rychle vydělat nebo zneužít černou magii bývaly.
Veselá nebyla, muže ideálního stále nenašla, ani ji to moc nemrzelo.
Liběnko, povzdechla si starší sestra, mírni svou povahu, třeba najdeš štěstí v lásce a dětech.
S pokorou bys čerta nevyhnala, Darino, smála se Liběna. Kdyby to tak mělo být, osud přihraje štěstí. Zatím mám svého Ondru a ten mě objímá každý měsíc.
A chlapec ji zahrnoval dětskou láskou, za všechny osamělé tety na světě…
Život někdy odměřuje štěstí jinak, než čekáme. Pomáhej druhým, jak nejlépe dovedeš a vše, co dáš, se ti jednou vrátí.
