Šla po mém osudu jak buldozer
Synku, jestli necháš tu drzou ženskou u sebe, tak si mě v životě víc nenazývej mámou! Ta Iveta je od tebe starší tak o patnáct let! omílá mi do uší už po sté maminka.
Mami, já nemůžu, prostě to nejde! I kdybych chtěl… hájím se zoufale.
Měl jsem milovanou dívku Martinu, bylo jí čtrnáct. Čistá, skromná, taková křehotinka. Poznal jsem ji na školní diskotéce, bylo mi osmnáct. Hned mi padla do oka, až mi srdce bušilo.
Přes její kamarádku jsem Martinu prosil na schůzku, tahal ji za slovo, až nakonec souhlasila, ale pod podmínkou, že nejdřív požádám její maminku o svolení. Stojím tedy na prahu, potím se, rudnu, třesu se nervozitou.
Mama Martiny byla laskavá, veselá paní. Svěřila mi svoje děvče na dvě hodiny pod dozorem.
Procházeli jsme se s Martinou po parku v centru Brna, povídali si, smáli se, všechno naprosto nevinné. Najednou povídá:
Aleši, mám přítele. Myslím, že ho mám ráda. Jenže je to sukničkář, už mě nebaví pořád ho nacházet s jinýma holkama. Mám přece svou hrdost. Co kdybychom to zkusili spolu? Jdeš do toho?
Pozvedl jsem obočí a zkoumal Martinu s ještě větším zájmem. Byla nejen stydlivá, ale i schopná milovat. To mě ještě víc přitahovalo.
Dvě hodiny s ní uplynuly jak voda a já ji zase vrátil mamince.
Po čase už jsem bez Martiny nemohl být. Moje máma si ji taky oblíbila to sluníčko, jak jí říkala. Martina k nám často chodila, máma jí povídala o ženských tajemstvích, občas na mě v tu chvíli zapomněly.
Jakmile Martině bylo osmnáct, začali jsme mluvit o svatbě. Všichni jsme si byli jistí, že to přijde. Naplánovali jsme svatbu na podzim.
Přišlo léto. Martina jela za babičkou na venkov, já zůstal na chatě u Svitavy s mamkou a pomáhal jí na zahradě.
Jednou večer zalévám rajčata, když tu mě osloví:
Mladý pane, dala bych si sklenici vody.
Otočím se a vidím ženu kolem pětatřiceti, neupravenou, rozcuchanou, v očích jiskru. Nikoho takového si mezi chataři nevybavuji, ale vodu jí neodepřu. Naberu z pumpy studenou vodu a podám jí ji:
Tady, dejte si.
Žena vodu s chutí vypila a povídá:
Díky, mladíku, málem jsem tu uschla žízní. Mám tu domácí višňovku, na oplátku. Nedělejte cavyky, vezměte si.
Strčí mi plnou láhev do ruky a už se vzdaluje. Řvu za ní:
Děkuju!
Večer u stolu tu višňovku vypiju. Máma odjela do Brna, jsem na chatě sám. Kdyby byla doma, k té lahvi by mě nepustila ani omylem.
Za den je tady ta paní znovu. Dali jsme se do řeči. Říkala si Iveta, bydlí prý o kousek dál v jedné vsi. Pozval jsem ji dovnitř. Opět přinesla svou sladkou višňovku. Udělal jsem salát a chleby se šunkou. Při víně konverzace plynula a višňovka záhy došla. Dodnes si nadávám za to, co bylo potom.
Iveta mě, jako malého kluka, prostě… ovládla. Byl jsem jak tele na provázku, úplně pod jejím vlivem, nerozuměl jsem, co se to se mnou děje.
Probudil jsem se, Iveta pryč. Stála nade mnou mamka a budila mě:
Aleši, co se tu dělo? S kým jsi tu pil? Co máš s postelí, je jakoby tu lítal stádo koní! kroutila hlavou.
Sotva jsem otevřel oči, v hlavě mi zvonilo, ruce se mi třásly. Vysvětlit jsem neuměl nic. Večer se mi vrátily vzpomínky. Zastyděl jsem se před svou nevěstou Martinou.
Uběhl týden a Iveta přišla znovu. A já… měl radost, dokonce jsem se na ni těšil. Máma to okamžitě vycítila, postavila se do dveří:
Co tu chcete, paní?
Zatáhl jsem ji stranou:
Mami, tak se přece nenadává hostům. Třeba chce jen o vodu poprosit.
Host? To je ta Iveta z vesnice, ta prošla všema chatama tady! Každej pes ji zná! Takhle máš skončit? Vyhoď ji, dokud je čas! spustila máma.
Bylo ale dávno pozdě. Nějaké její kouzlo mě k ní připoutalo, srdce mi přitom netlouklo pro ni, ale stejně jsem za ní běhal jak stín.
Na Martinu jsem úplně zapomněl. A když jsem Ivetě řekl o své nevěstě, povídá:
Alešku, první láska není nevěsta.
Naše plánovaná svatba s Martinou padla.
Máma sebrala odvahu, Martina pozvala domů a všechno jí vyložila.
Martinko, odpusť Aleškovi. Neví, co dělá. S tou ženskou se ztratí, nemáš už kvůli němu ničit život, omlouvala mě.
Martina se dobře provdala.
A moje dobrosrdečná máma v touze mě zachránit došla na vojenskou správu a prosila, ať mě hned vezmou na vojnu. Do té doby jsem měl odklad. Poslali mě na Balkán. Nechci popisovat, co jsem tam zažil… Vrátil jsem se bez tří prstů na pravé ruce. Lehká rána.
Na duši jsem zůstal poznamenaný nebojácný, ale lhostejný. Iveta mě věrně čekala. Už nám rostl syn. Odjížděl jsem na vojnu s pocitem, že se asi už nevrátím, chtěl jsem po sobě aspoň dítě.
Za války jsem snil o pěti potomcích. Máma Ivety stále nenáviděla, Martinu přijímala, pletla ponožky a čepičky pro její dcerku. Z nějakého důvodu byla přesvědčena, že je to moje dítě. Měl bych radost, ale… bohužel nebylo.
Martina měla všechno, jak má být. Občas k nám přišla na návštěvu, ptala se na můj život. Máma jen krčila rameny:
Ale Martinka, Aleš je pořád s tou ženskou. Co na ní vidí, nechápu…
Martina mi to vyprávěla po letech, když jsme se setkali.
Mezitím jsem vzal rodinu a odjel na Šumavu za prací. Iveta a naše tři děti byly se mnou. Tam se nám narodily další dvě děti, sen o pěti dětech se naplnil. Po dvou letech nám ale zemřela pětiletá dcerka na zápal plic. V drsných horách to bylo těžké. Vrátili jsme se domů. U našich lipových alejí je žal snesitelnější.
Stále častěji mi v hlavě vrtala myšlenka na Martinu, mou odmítnutou nevěstu. Skličovala mě nesnesitelná touha. Vypátral jsem přes mámu její telefon. Dala mi i adresu, ale důrazně mě varovala, abych se do života Martiny nepletl.
Zavolal jsem jí, hned jsme se sešli. Martina ještě krásnější než dřív. Pozvala mě k sobě domů, seznámila s manželem. Představila mě jako kamaráda z dětství. Asi jí manžel věřil, protože odešel na noční.
Na stole zbytek šampaňského, ovoce. Dcerka byla u babičky.
Tak ahoj, Aleši. Všechno vím od tvé mámy. Jak se ti žije? zeptala se tiše Martina a zkoumala mě pohledem.
Odpusť mi, Martino. Všechno se pokazilo. Mám čtyři děti, mručel jsem.
Netrap se tím, Aleši. Sešli jsme se, vzpomněli na mládí, to stačí. Jen tvoji maminku je mi líto. Celý život trpí kvůli tobě. Zkus k ní být laskavější, prosila.
Nemohl jsem z ní spustit oči. Čas ji nepoznamenal. Pořád stejně krásná, pořád ji chci. Vzal jsem ji za ruku a políbil nejněžněji, jak jsem uměl.
Martino, miluju tě jako tehdy v mládí. Jen to všechno někam uteklo. Život nejde přepsat. Moc mě to všechno mrzí, prasklo to ve mně.
Aleši, už je pozdě, měl bys jít, uzavřela schůzku Martina.
Ale šlo vůbec jen tak odejít?
Bylo to silnější než já. Srdce mi v hrudi krvácelo, probudila se ve mně vášeň, jakou jsem neznal.
…Ráno jsem potichu odešel. Martina spala sladce.
Začali jsme se tajně scházet. Vydrželo to tři roky. Pak se Martina s rodinou přestěhovala do okraje města a všechno navždy skončilo.
S Ivetou jsem se rozvedl, jakmile děti dospěly. Máma měla pravdu. Prošla mým osudem jak buldozer, pošlapala mě, zlomila mi srdce.
…Co vodu vaříš, stejně z ní polévka nebude.
Jen jeden jediný dítě mi zůstalo opravdu blízké. První syn…
