Stud mi je, všude už mají zahrady sklizené a u nás to vypadá jako pěst na oko. S mamkou bychom to zvládli, ale mě zas bolí klouby a máma se nemůže narovnat.
Honzo, proč jsem vlastně přišel drtil v ruce čepici táta nechtěl bys nám s mamkou pomoci vykopat brambory? Stud mi je, všude už mají zahrady sklizené a u nás to vypadá jako pěst na oko. Sám bych to zvládl, ale bolí mě ta zatracená artritida a máma má záda v háji.
Honza, natahujíc holiny, zabručel:
A na co jich sázíte tolik? No hlady snad netrpíte. Dneska to ale nepůjde, tati, jedu do Pardubic.
Táta chtěl něco ostřejšího říct, jenže mávl rukou a vyšel ze dveří.
Na dvoře popadl vidle a pokulhávaje se vydal na zahradu.
Marie, která si uvázala teplý šátek kolem bolavých zad, spěchala za ním:
No co myslíš, Karle, dorazí děti?
On zabručel:
Jasně, počkej. Vezmi kýbl a sbírej brambory. Pět jsme jich vychovali, a žádný čas pomoci. Pohni, ženská. Do večera aspoň kousek odkopeme.
Mezitím doma manželka Honzy, Alena, mu vyčítavě říkala:
Co to máte za náturu. Všechno jen pro sebe, rodičům ani malinko pomoct. To je stud. Kdyby moji žili, letěla bych hned povzdechla si.
Honza objal ženu:
Máš pravdu, nebylo to od nás hezké. Bydlíme skoro vedle, vidíme se málo. Domluvíme vezmu si volno v práci a ty obvolej ostatní.
Alena usedla ke stolu a vytáhla adresář.
Nemůžete kdy? Práce? Ta je věčná, to snad víte. Vezměte si volno. Není vám hanba? Rodiče se trhají a vám se nechce zvednout zadek. Že nemáte hlídání? Vemte děti s sebou. Lepší vzduch než gauč a tablet. Čekáme vás!
Alena prosbami i hrozbami všechny přemluvila.
Zatím si děda Karel sedl na starou lavici.
Tak, Marie, budeme tu brambory kopat snad do sněhu. Proč jsme toho tolik sázeli? A ty pořád “Co když dětem nebude stačit”. A kde máš děti teď? Nikomu se nechce pomáhat. Pamatuješ ty časy, kdy jsme všichni na to vlítli a do oběda bylo hotovo? Achjo, to byly časy
Marie se zaposlouchala:
Slyšíš, Karle, někdo asi přijel? Běž se podívat.
Karel se belhal ke brance. Z dálky už byly slyšet smích, povyk. Marie se držela za záda a šla se podívat, co se děje.
Panebože! Tolik lidí. Děti i vnoučata přijely. To je radost.
Tak, tati, ukaž, kde máš lopaty, vidle, koše na brambory! organizoval Honza.
Otec potlačil slzu a trochu hrubě pronesl:
Jsou na místě. Tak co, už nevíš?
A začali. Někdo kopal, někdo sbíral, někdo nosil brambory sušit pod přístřešek. Marii poslali do chalupy.
Snachy si vyhrnuly rukávy, že pak všechny pořádně nakrmí. Ale Marie neměla klid.
Tady poradí, tady přinese. Bez jejího dohledu by to snad nešlo.
A na zahradě veselí.
Pamatuješ, Honzo, jak jsi mi v dětství bramborou natřel čelo? Tady máš zpátky! smál se Štěpán.
Děda žertem bručel:
Že vás to baví, hrát si. Vám už je skoro padesát a pořád jako kluci.
Hurá! Zahrada je sklizená, natě v hromadě, brambory pod přístřeškem. Čas si dát něco k snědku.
Na dvoře prostřeli velký stůl. Veselo bylo. Vzpomínali na dětství.
Marie tu a tam otírala slzy. Děti jsou dobré. Sousedi šli kolem, zdravili zdvořile a chválili. Někdo přitom zavzpomínal na své, kteří už nejezdí.
Alenka tiše poprosila Honzu:
Cos řekl v práci?
Objal ji kolem ramen:
Říkal jsem, že musím pomoct rodičům. Hned mě pustili, prý pomoct rodičům je svatá povinnost.
Ve shonu na rodiče nezapomeňme, někdy se stydí poprosit, nebo mají strach obtěžovat, ale vždycky budou rádi, když jsou děti nablízku.
