Osm let malicherností
Telefon začne zvonit v půl osmé ráno, když Alena stojí u sporáku a sleduje, jak se v rendlíku vaří voda. Sporák je starý, plynový, s litinovými mřížkami pokrytými cizím mazlavým tukem, který se jí nikdy úplně nepodařilo smýt. Každé ráno ji ten tuk připomíná, že byt není její, že tady žili jiní lidé s vlastními zvyky, vlastními bramboračkami a vlastními osudy.
Pohlédne na displej. Klára.
Alena vezme telefon.
Zase jsi neodpověděla na jeho zprávu, spustí místo pozdravu dcera.
Dobré ráno, Klárko.
Mami, já to myslím vážně. Psala mi večer. Prý ho ignoruješ.
Voda se dovařila. Alena vypne plynový hořák a hodí do rendlíku sáček čaje. Laciný, gruzínský, po čtyřiceti kusech v papírové krabičce. Dřív pila jen sypaný cejlonský, který jí Štěpán kupoval ve speciální prodejně u Národní třídy.
Ať si povídá, řekne Alena.
Mami, víš vůbec co děláš? Bydlíš v nějaké díře v Libni, máš tam asi i šváby, jsi sama, za chvíli ti bude šedesát…
Je mi padesát osm.
To je skoro šedesát! Utekla jsi od slušného chlapa, z bytu v centru, od normálního života. Proč?
Alena se zadívá z okna. Venku šedé listopadové nebe, holý jírovec, kousek sousedního činžáku s oprýskanou venkovní omítkou. Dole projíždí tramvaj. Koleje jsou tu staré, tramvaj dělá takový hluk, že první dvě noci nemohla spát.
Pak si zvykla.
Klárko, nestíhám do práce.
Nikdy o tom nechceš mluvit pořádně!
Chci. Ale teď ne a ne takhle po telefonu. Přijedeš v sobotu? Uvařím polívečku.
Do tý tvoje nory já prostě nejdu.
Nora. Tak už i Klára to slovo používá. Asi to slyšela od Tomáše.
Dobře, řekne Alena klidně. Tak si někdy promluvíme jindy.
Mami…
Klárko, mám tě ráda. Pa.
Položí telefon na stůl. Vezme rendlík, čaj přelije do klasické skleničky, kterou našla ve skříňce mezi cizími hrnci. Sklenička je ještě ze socialismu, těžká, hranatá. Takové neviděla už třicet let. Napije se. Čaj je horký, trošku trpký, s papírovou příchutí od sáčku.
Vypije ho ve stoje, kouká z okna na jírovec.
Potom se oblékne a vyrazí ven.
***
V chodbičce to páchne vlhkem a kočkami. Někde ve třetím patře bydlí kocour, kterého neviděla, ale pravidelně jej slyší v noci. Výtah tu není. Čtyři patra dolů, kolem rozbitých schránek, kolem cizích saní, odložených asi ještě od loňské zimy.
Venku je sotva pět stupňů. Alena si zapne kabát a zamíří k metru. Libeň ještě nemá moc prochozenou: bydlí tu půl roku, a někdy se stále ztrácí v uličkách. Ulice tu nejsou jako v centru klidnější, širší, se stromy. Lidé pospíchají, nehledí jeden na druhého, jako všude v Praze, ale není tu ten neklidný spěch z centra, co ji vždycky rozčiloval.
Koupí si v samoobsluze pod domem kefír a půlku chleba. Prodavačka, mladá s výraznými zelenými stíny na očích, nezvedne pohled. Alena odpočítá drobné, věci uloží do tašky a vyjde.
V metru je teplo a hluk. Jede vestoje, drží se madla a myslí na projekt. Včera s Davidem dokončili první blok zaměřovacích plánů a dnes musí řešit suterénní strop, který se podle všeho drží pohromadě jen zázrakem a tím, co zbylo ze stavebnictví devatenáctého století.
Usedlost je na Karlíně. Malá, z konce osmnáctého století, hlavní dům, dva postranní traktíky a cosi jako kočárovna, kterou mezitím mockrát předělávali, až už nejde poznat, co tam původně bylo. Majitelé se střídali, komunisté tam měli sklad, pak to pustli. Dvacet let dům stál prázdný. Teď se našly peníze a lidi, co z něj chtějí mít kulturní centrum, a sestavila se projektová skupina. Alena je hlavní architektkarestaurátorka. David, kolega, řeší konstrukce.
Je to skutečná práce. Ne jako posledních pár let se Štěpánem, když brala zakázky na úpravy bytů jen aby měla co dělat; tohle je velké, s historií.
***
David je na stavbě už když dorazí. Stojí v prostorném sále v přízemí v šedé bundě, s metrem v ruce, hledí ke stropu.
Dobré ráno, pozdraví Alena, když vejde.
Podívej, ani neodpoví, ukazuje na roh, kde opadla omítka a odhalila cihly. Myslím, že vím, proč tady strop poklesl. Nahoře je trám naprasklý přes celou délku. To není oprava, to je skoro výměna.
Praskl, nebo se rozjel po letokruzích?
Pojď, ukážu.
Vyjdou po schodech do patra. Schodiště už částečně zpevnili, ale pořád vrže. Alena se drží zábradlí a cítí vůni starých prken, suchou, nasládlou, společně s prachem a něčím, co nedokáže pojmenovat. Asi vůně času. Vůně cizích osudů, co se v těch zdech rozplynuly.
Ten pach vždycky milovala.
David ukáže trám. Dřepne si, rozsvítí si baterku podél praskliny.
Není to po letokruzích, řekne Alena. Vidíš, jak to jde napříč? To je mechanický poškození. Něco těžkého tu stálo.
Asi mašina.
Nebo víc mašin. Vždyť tu byl sklad.
David si sedne vedle ní. Oba hledí na trám. V okně, kde už dávno chybí sklo, šumí vítr.
Tak ho vyměníme, řekne.
Vyměníme. Ale technologií původní. Hledala jsem v archivu původní výpis ze dřeva, byl to asi místní smrk, ale kvalitní.
Takový dnes najít…
Najdeme. Mám kontakt na firmu od Liberce, dělali jsme s nima na Smíchově. Zavolám.
David kývne, vstane, popráší si kolena. Vysoký, drobet shrbený, v gestech přítomná pozornost, nikdy neskáče do řeči. Za čtyři měsíce si na ten styl Alena zvykla a váží si ho.
Dáš si čaj? Mám termosku.
Dám.
Vytáhne termosku a dva plastové kelímky. Nalije.
Dnes jsi nějaká… nenajde slova, dívá se na ni.
Jaká?
Nevím. Moc soustředěná.
Alena se pousměje.
To znamená, že mi ráno volala buď Klára, nebo sestra.
Nepátrá dál. Jen jí podá kelímek.
Vezme si. Tohle už je čaj obyčejný, žádný pytlík.
***
S Tamarou se viděly v neděli. Sestra přijela bez ohlášení, zavolala zespodu: “Otevři, vezu koláč.” Alena otevře.
Tamara je o tři roky starší, bydlí s manželem Standou na Žižkově, dělá účetní pro stavební firmu a její pohled na život je neotřesitelný. Když vejde, rozhlédne se výraz v tváři, který Alena zná od dětství: směs lítosti a triumfu.
Proboha, řekne Tamara. To je koupelna, nebo špajz?
Koupelna.
Máš tu popraskané kachle.
Tami, přivezla jsi koláč.
Jo. Vejde do kuchyně, položí koláč na stůl, zase se rozhlédne. Leni, vysvětli mi to. Byt v centru, tři pokoje, parkety, vysoké stropy, solidní muž. Mlátil tě?
Ne.
Podváděl?
Nevím. Možná. Už mi to bylo jedno.
Tak proč? Na stará kolena… rozumíš tomu?
Alena vytáhne talířky.
Tami, nech to být.
Nech co, Leni? Já jsem tvoje sestra! Klárka volá, brečí. On volá, ptá se mě, co s tebou je. Je to dobrý chlap, mimochodem.
Je dobrý, uzná Alena. Pro někoho jiného. Krájej koláč.
Ty jsi vždy stejná. “Krájej koláč.” Mluvit nechceš.
Mluvím. Říkala jsem ti to několikrát.
Nic jsi nevysvětlila! “Bylo mi špatně.” Komu je vždycky dobře? Myslíš, že já se Standou jsme vždy spokojení? Ale neběžím na starý kolena do garsonky.
Nejsem v garsonce, jsem tu sama.
Sama! rozčílí se Tamara. Je ti padesát osm, jsi sama v díře, pracuješ za pár korun a říkáš, že je ti dobře?
Alena sleduje sestru. Tamara naproti, mohutná, teplá ve svém věčném béžovém svetru, v očích úžasné nepochopení. Je fakt, že nechápe. Nejde se na ni zlobit.
Tomi, řekne Alena tiše. Ty beze mě nezvládneš, řekne Tamara.
Alena zavrtí hlavou: Zvládnu. Ale po svém.
Tamara se na ni podívá.
Co to plácáš?
Nic. Jen tak. Alena začne krájet koláč. S čím je?
S kapustou. Tamara ji pořád hodnotí pohledem. Leni, jsi v pohodě? Chodíš k psychologovi?
Chodím.
A co říká?
Že dělám správná rozhodnutí.
Jo, to říkají všichni. Platíš jim za to.
Popíjejí čaj s koláčem. Tamara povídá o Standovi, jak ho zase chytly záda, o sousedech, co si pořídili psa a teď štěká. Alena poslouchá. Za oknem se stmívá, nebe nad jírovcem je fialové.
Když Tamara odchází, zastaví se ve dveřích.
Mohla bys mu aspoň napsat, řekne. Dělá si starosti.
Dobře, odpoví Alena.
Věděla, že nenapíše.
***
Se Štěpánem žili osm let. Nebyli svoji, Štěpán zásadně odmítal svatbu, což prý nemělo význam, jen to Aleně došlo pozdě.
První dva roky to bylo jiné. Nebo se jí to tak zdálo. Byl pozorný, bral ji do restaurací, do divadla, cestovali do Itálie i do Prahy. Chválil ji, že je chytrá, pozná dobrý styl. Pak se něco začalo měnit, pomalu, sotva patrně, jako prasklina ve staré omítce.
Začalo to maličkostmi. Jednou si na jeho firemní večírek oblékla zelené šaty, považovala je za nejlepší. On na ni v předsíni pohlédl: Jsi si jistá? Nic víc. Jen jistá?. Převlékla se. Vzala si černé.
Pak přišly poznámky k jejímu vaření. K rozhovorům s jeho přáteli. K tomu, že tráví moc času u práce za mizerné výsledky. To poslední říkal měkce, rozvážně, jako by jí prokazoval laskavost.
Aleno, vždyť víš, že restaurování není obor pro někoho s ambicemi.
Já mám ambice.
Ale prosím tě. Usmíval se. Jsi dobrý odborník. Jen průměrný. To není špatné. Ne všichni musí být špičky.
Neměla co odpovědět. Mlčela. Odešla do jiného pokoje a seděla tam, dívala se na zeď a snažila se pochopit, proč je jí tak těžko od slov někoho, kdo o ní mluví s tolika laskavostí.
Nikdy nekřičel. Nikdy ji nebouchl. Dělal něco jiného: pomalu, systematicky ji usvědčoval, že bez něj nic neznamená. Že její profese je nesmyslná, její kamarádky nezajímavé, její vkus maloměstský. Že mu může být vděčná, že s ní vůbec je.
Vařila bramboračku a přemýšlela, jestli nebyla slaná. Když volala kamarádkám, přemítala, jestli to není moc často. Na schůzky šla s úzkostí, že vypadá moc sebevědomě. Ten vnitřní hlas, co stále váhá a hledá povolení, zněl jeho hlasem.
Pak přišel ten večer.
Byli u jeho přátel, Karla a Ivany, v pěkném bytě na Vinohradech. Přišla řeč na nový obytný komplex, Alena řekla něco k návrhu, že fasáda je nepovedená, ukázkově developer šetřil na architektovi. Řekla to v klidu.
Štěpán na ni přes stůl pohlédl tím jeho dobře známým úsměvem.
Alena je odbornice, řekl Karlovi. Ale odborníci bývají praktikové nebo teoretici. Alena je spíš ta druhá. Už dlouho nic většího nedělala.
U stolu se na moment rozhostilo ticho. Ivana pohlédla na Alenu. Karel si vzal sklenku.
Alena se usmála.
Dojedla, vypila víno, bavila se dál. Zavolala si taxi. Cestou domů byl Štěpán spokojený, vyprávěl něco o Karlových obchodech. Ona koukala z okna na noční Prahu a měla jednu jednoduchou a jasnou větu: už ne.
Ne je to špatný člověk, ne jsem nešťastná. Jen: už ne. Jako když narazíš do zdi a dál není cesta.
Odešla za tři měsíce. Hledala byt, našla tenhle v Libni. Přestěhovala se na dvou autech. Štěpán byl zrovna na služebce. Na stole v kuchyni nechala klíče a lístek s jediným slovem: Promiň.
Dlouho přemýšlela, proč to slovo napsala. Nevěděla. Prostě napsala.
***
Listopad v Libni je zvláštní. Park hned vedle, a večer, když se vrací z práce, někdy jde oklikou skrz něj, kolem starých stromů. Listí dávno opadalo, cesty jsou mokré, pod nohama čvachtá, ale v parku je ticho a ten klid s vůní zetlelé trávy a kůry vdechuje s pocitem, že tím doplňuje něco potřebného.
Doma je chladno. Staré domy a topení je buď ledové, nebo přetopí. Kohoutek v kuchyni kape. Několikrát psala majiteli, slíbil instalatéra. Ten ale nepřichází.
Alena koupí v hobby marketu gumové těsnění a vymění si ho sama. Trvá to čtyřicet minut, dva zlomené nehty a jedno sprosté slovo, když jí kleště sjely a bouchnula se loktem o trubku. Pak vstane, otře si ruce a pustí vodu. Teče pěkně, už nekapká.
Cítí něco jako pýchu. Možná směšné, ale opravdové.
Večer pracuje u kuchyňského stolu. Rozloží výkresy, zapne stolní lampu, co si přivezla tu starou zelenou bankéřskou, kterou koupila ještě v devadesátkách na bleším trhu. Štěpán tu lampu nemohl vystát, prý kazí interiér. V centru byla ve sklepě. Tady stojí na stole.
Práce na usedlosti postupuje pomalu, jako všechny velké stavby. Napřed zaměření, pak archiv, pak analýzy škod, pak studie. Alena má ten proces ráda, protože tam nelze švindlovat. Buď to stavba dá, nebo ne. Cihla je buď živá, nebo ne. Buď to má historii, nebo je to výmysl.
V archivu našla pár dokumentů o usedlosti. Ve století devatenáctém patřil dům rodině Tomáše Novotného, pak jeho dceři, která tam zřídila domácí školu. Pak přišla revoluce, pak sklad. Dcera Novotného se jmenovala Naděžda. Na jedné fotce z archivu je žena kolem padesátky, se vzpřímenými zády a výrazem, jako by do objektivu věděla něco, co fotograf netuší.
Alena dlouho na tu fotku koukala.
Pak ji odložila a vrátila se k plánům.
***
David se jí jednou zeptal, jak se dostala k restaurování.
Seděli v jeho škodovce, zahřívali motor venku padá první sníh.
V devadesátých jsem dělala novou výstavbu, řekne Alena. Navrhovala jsem obytné domy, kanceláře. Placené to bylo dobře, bylo toho dost. Pak jsem jednou náhodou šla se známou na restaurování malé kapličky za Prahou. Jen na návštěvu. A bylo to.
Jak to “bylo to”?
Uvědomila jsem si, že tohle chci dělat. Je to pro mě důležité.
David chvíli mlčí.
To bývá vzácné, řekne. Když víš, co je pro tebe důležité.
Tys to taky pochopil?
Ne hned. Dlouho jsem dělal věci, co vypadaly správně. Pak jsem se zastavil.
Podívá se na něj. Hledí před sebe, na sklo pokryté mokrým sněhem.
A co potom?
Potom tohle. Kývne směrem k usedlosti. A jsem spokojený.
V autě je teplo. Voní kožením a trochou kávy, co popíjí z maličké plechové hrnky.
Vyrazí do archivu.
***
Štěpán přijde ve středu.
Nečeká ho. Zazvoní v osm večer, když Alena sedí u plánů a jí řecký jogurt rovnou z kelímku. Zvonek je starý, socialistický trylek, jako mají tady všichni.
Otevře v domnění, že je to majitel či soused.
Štěpán stojí na chodbě v kašmírovém kabátu, s malou kyticí. Chryzantémy. Alena je nemá ráda. Ani za osm let si to nezapamatoval.
Ahoj, řekne.
Neví hned, co odpovědět, jen na něj pár vteřin kouká.
Kde máš adresu?
Klára mi ji dala.
Takže Klára. Alena to registruje a ukládá na pak.
Co chceš? zeptá se.
Promluvit si. Usměje se šibalsky svým obvyklým způsobem. Pustíš mě dál?
Sekundu váhá. Pak ustoupí od dveří.
Vejde dovnitř. Rozhlédne se po chodbě, okem zavadí o popraskané tapety, o křivý věšák, o její boty u dveří.
Ty tu opravdu bydlíš, řekne. Neptejně.
Bydlím.
Aleno… Chytí ji za ruku. Ucouvne. Nerozčilí se, jen přesune kytku do druhé ruky. Víš, chápu, že jsi chtěla čas. Ale už je to půl roku. To stačilo.
Stačilo k čemu?
Stačilo… být sama. Zamyslet se. Nevím, jak to nazvat. Projde do kuchyně, pohlédne na rozložené plány. Pracuješ?
Pracuji.
Co je to za projekt?
Restaurování usedlosti v Karlíně.
Dobře. Řekne to povýšeným, známým tónem. To je pro tebe dobré.
Pro mě i obecně. Dům z osmnáctého století.
Položí chryzantémy na stůl, přímo na plán. Alena je posune stranou.
Aleno, víš, co děláš? Bydlíš tady. Mávne rukou. V tomhle.
Vím.
Chci, abys šla zpátky.
Dívá se na něj. Štěpán vypadá dobře, je to fakt. Šedesát pět, vypadá mladší, upravený, vysoký. Kabát mu sedí.
Proč? zeptá se.
Trochu se zarazí. S tím zřejmě nepočítal.
Jak to “proč”?
Chceš mě zpátky. Proč?
Mně… Na moment hledá slova. Mně chybíš.
Co přesně?
Aleno, co je to za otázky.
Obyčejné. Chybím ti? Co konkrétně ti chybí.
Dívá se na ni. Ve tváři se mu zjeví známý výraz: jemné podráždění, maskované trpělivostí.
Prostě ti chybíš. Jsme spolu osm let.
Pamatuji si.
A to je všechno? Vzala jsi to a odešla?
Neodešla jsem jen tak. Alena si zkříží ruce. Je v domáckém, ve starém svetru a džínách. Úplně jiná, než znal. Odcházela jsem osm let. Ty sis toho nevšiml.
Nerozumím tomu.
Já vím.
Vysvětli mi to.
Vysvětlovala jsem. Hlas má klidný, až ji překvapí ten klid. Před půl rokem by buď plakala, nebo se omlouvala. Pamatuješ večer u Karla s Ivanou?
Jaký večer?
Řekl jsi, že jsem teoretik. Že už dlouho jsem nedělala nic většího. Před hosty.
Chvilku přemýšlí.
To byl vtip. Nepamatuji se přesně, ale asi vtip.
Možná. Alena kývne. Ale byla to jedna z mnoha takových legrací. A já si je pamatuju všechny.
Aleno, jsi moc citlivá.
Možná.
To přece nebylo ponížení.
Dobře, řekne Alena. Možná nebylo. Mně bylo stejně špatně.
Kvůli malichernosti.
Kvůli osmi letům takových malicherností.
Mlčí. Znovu se rozhlíží po kuchyni. Dívá se na hranatou skleničku, na starou lampu.
A je ti tu vážně dobře? ptá se s trochou nedůvěry.
Alena přemýšlí. Ne kvůli němu. Kvůli sobě.
Různě, odpoví upřímně. Je to někdy těžké. Někdy je tu samota. Radiátory moc nehřejou. Ale je mi tu líp než tam.
To je iluze.
Možná. Ale je moje.
Vezme kabát, ještě se na ni jednou podívá. Něco v něm se zlomí. Skoro opravdově, ne povýšeně.
Aleno, přece nejsme cizí.
Ne, řekne. Nejsi. Ale nejsi už můj. Štěpáne, jdi domů.
Chvíli stojí. Pak jde do předsíně. Obleče se. Otevře dveře.
Budeš toho litovat, řekne.
Ne jako hrozbu. Spíš s lítostí.
Možná, souhlasí.
Dveře se zavřou. Alena stojí v předsíni a hledí na umělou koženku s kukátkem. Pak jde do kuchyně. Chryzantémy dá do zavařovačky a naleje vodu. Květiny. Vyhodit škoda.
Vracejí se k plánům.
Venku zaduní tramvaj. Jednou, znovu, a pak ticho.
Došlo jí, že ten hluk už nevnímá jako rušivý.
***
Prezentace návrhu je naplánovaná na druhý týden prosince. První kolo, investor chce vědět strategie co se opraví, co znovu, co za jakým účelem. Alena se pečlivě připravuje. David také. Večer si telefonují, ladí detaily, někdy se přou.
Jednou on navrhne něco k suterénnímu stropu a Alena nesouhlasí, hádají se čtyřicet minut, dokud nevidí, že mají pravdu oba: ona z estetického hlediska, on z konstrukčního.
Jsi tvrdá, řekne pak David. Žádné výčitky.
V oboru.
V oboru to je dobře.
A to je všechno. Nic sentimentálního.
Alena zavěsí a uvědomí si, že se usmívá.
***
Tři dny před prezentací volá Klára. Tentokrát večer.
Mami, ozve se jiný hlas. Ne ten, co používala poslední měsíce. Můžu přijet?
Přijeď.
Klára přijede s vínem a výrazem někoho, kdo něco rozhodl, ale neví jak to pojmout. V mladí byla Aleně hodně podobná: lícní kosti, ruce. Je jí dvaatřicet, dělá designérku a žije s přítelem na Palmovce.
Sedí spolu v kuchyni. Alena naleje víno do obyčejných skleniček, protože má jen jeden pohár, rezervovaný pro návštěvy, ale Klára řekne, že z obyčejné sklenky je to taky v pořádku.
Volal ti po tom, co tě navštívil? ptá se Klára.
Ne. Občas pošle SMS.
Co píše?
Různě. Většinou neodpovídám.
Klára točí sklenici v rukou.
Mami, dala jsem mu adresu. Nezlobíš se?
Ne.
Myslela jsem…. vlastně nevím, co jsem si myslela. Že si třeba promluvíte a…
Promluvili jsme si.
A?
A nic. Odešel.
Klára mlčí. Pak, dívajíc se do skleničky:
Mami, po celou dobu jsem byla spíš na jeho straně. Chápeš to?
Chápu.
Říkala jsem si, že jsi jen prostě v nějaké své, že se musíš vrátit do normálu. Litovala jsem ho, zdál se tak… sám, zmatený.
Umí to působit.
Jo. Klára zvedne oči. Došlo mi to až nedávno. Volal mi po návštěvě u tebe. Řekl mi… Že jsi vždycky byla trochu mimo. Že tě snášel. Že ti vlastně udělal laskavost, osm let.
Alena kývne.
To jsou jeho slova, ano.
Mami. Poprvé po měsících na ni Klára kouká bez podráždění či povýšenosti. Bylo ti špatně?
Hodně.
Proč jsi mi to neřekla?
Alena zamyslí.
Možná protože jsem to neuměla pojmenovat. Když tě nikdo nebije, nepodvádí, nevyhazuje vysvětluje se to těžko. Tím víc dceři, která ho vídala málo, vlastně jen v lepším světle.
Klára vstane, obejde stůl a prudce ji obejme. Alena chvíli neví, jak se zachovat, pak objímá zpět. Klářina hlava voní jejím šamponem s hruškou, který měla ráda od puberty.
Nejseš blázen, šeptne jí Klára do ramene. Teta Tamara se mýlí.
Alena se tiše zasměje.
To je dobré vědět.
Dopijí víno. Klára studuje plány, ptá se na usedlost. Alena ukazuje fotku Nadě Novotné. Klára řekne: “Jsi jí podobná.” Alena na ni koukne znovu. Možná.
Klára odejde v půl dvanácté. Slíbí, že v sobotu přijde zas.
Alena umyje sklenice, uklidí plány. Postojí u okna.
Tramvaje už nejezdí, je pozdě. Dvorek dole je tichý, namodralý od pouliční lampy. V sousedním domě svítí jediné okno, někdo se tam mihne.
Napadne ji, že má zavolat Davidovi kvůli detailu ke stropnímu trámu. Ale je pozdě, nechá to na ráno.
***
Prezentace je v zasedačce projektového ústavu. Investor je důkladný, má s sebou právníky a poradce pro památky, který se ptá důsledně a chytře. Alena odpovídá. David doplňuje konstrukce. Jednou se ptají na termín výměny trámů v patře Alena na rovinu: když dřevo koupíme včas, stíháme; když ne, zdržíme se tři týdny. Poradce se zamračí. Alena dodá: Radši teď upřímně, než pak vysvětlovat skluz.
Poradce přikývne. Právě tohle se mu, zdá se, líbí nejvíc.
Pak stojí na chodbě. David drží složku s výkresy.
Myslím, že to projde, řekne.
Taky myslím.
Podívá se na ni. Je plno, cizí lidé chodí s cizími složkami.
Dáš si večeři? Je tu vedle jedno fajn místo. Oslavíme to.
Podívá se na něj.
Ráda, řekne.
Jdou prosincovou Prahou přes Karlín; večer už svítí lampy, na římsách usedlostí leží sníh. David jde vedle, trochu s hlavou dolů, jak má ve zvyku. Nemluví o ničem zásadním. O trámovém dřevě. O tom, že poradce je sice puntičkář, ale to je dobře. O tom, že v prosinci je tma moc brzy.
Kavárna je malá, tichá, se závěsy a dřevěnými stoly. Objednají si teplé jídlo a sklenku červeného. Povídají dlouho, nejen o práci. O městě, jak se mění, o knihách. Alena si uvědomí, že nekouká na hodiny.
Když odcházejí, David jí podrží kabát. Běžné gesto. Nepřikládá tomu váhu. Nebo ano ale ne uspěchaně.
Venku řekne:
Jsem rád, že tu děláme spolu.
Alena odpoví:
Já taky.
Jdou každý na jinou stranu metra.
