Už osm let jsem hospodyně. Ne proto, že bych o tom snila, ale tak prostě rozhodl rozmazaný čas mého života. Mám dvě děti, manžela, který pracuje od rána do noci, a domácnost, která se nikdy nepřestává špinit. Každé ráno vstávám v pět hodin třicet minut, když je byt ještě ponořený v kávové mlze. Než se v Praze probudí první tramvaje, už krájím chleba na snídani.
V sedm hodin je v kuchyni už čistý porcelán, obývák vymetený, ložní prádlo srovnané do geometrie snů, a oběd je napůl hotový. Když Martin, můj muž, odchází, vždy mi s úsměvem říká: Zůstaň si pěkně doma. Jako by zůstat bylo synonymem dovolené. Jakmile za ním zaklapnu dveře, začíná druhá směna: praní v nekonečném cyklu, mytí podlah, leštění zrcadla v koupelně, sbírání plastových slonů a lišek po bytě, rychlý nákup v Lidlu, vyzvednutí Elišky a Adély ze školy.
Když děti přijdou, odpočinek je fantom. Úkoly, svačina, hádky o pastelky, křik, nové špinavé oblečení na hromadě. Mezitím se Martin vrátí domů, ztracený v záři mobilního telefonu. Když ho požádám o pomoc, přezíravě pronese: Já pracuju celý den. Jednou jsem odvětila: Já taky, a on se okamžitě rozčílil, tvrdil, že přeháním a že pravou únavu vůbec neznám.
Jednoho dne jsem mu řekla, že bych ráda zase šla do práce. Chtěla bych vydělávat své koruny, vyjít z domova, cítit se potřebná i jinde než u smetáku. Odpověděl mi: A kdo bude doma s dětmi?, Tak proč jsem si tě vůbec bral?, Je to sobecké. Do hovoru se vmísila i jeho matka, paní Nováková, která rozlila svůj hlas po pokoji: dobrá žena prý zůstává doma.
Začala jsem se cítit jako bledý stín. Nikdo se nikdy neptá, jak se mám. Žádné děkuji. Když je polévka přesolená slyším stížnosti. Když se byt promění v chaos vina je jen má. Když Eliška nebo Adéla dostanou špatnou známku opět vina padá na mě. Všechno mi sklouzává na záda.
Jednou jsem vybuchla. Myla jsem talíře ve tři v noci, záda v křeči, když jsem slyšela Martina volat do telefonu: Moje žena nepracuje, ona je doma. Talíř mi sklouzl z ruky a rozplakala jsem se ve studené vodě.
Teď jsem unavená. Unavená z práce bez výplaty, bez pracovní doby, bez uznání. Unavená z pocitu, že můj život je uvězněný mezi čtyřmi stěnami. Unavená z toho být jen hospodyně.
A už nevím, zda mám snášet, bojovat, nebo si najít práci, i když to může roztříštit vztah. Myslíte si, že hospodyně jsou v Česku skutečně privilegované, nebo je to tíha, kterou nikdo nechce vidět?
