Ošklivá Gábina
Proboha, tohle má být chlap? To snad není možný Ubožák! Copak Gábina nevidí, za koho se chce vdávat? Malý, hubený, ošklivý jak noc!
Ale zas tak to nepřeháněj. Je pravda, že moc nevyrostl, no. Ale tvář není všechno! Gábina taky není žádná krasavice.
To je fakt. Ale představ si, jaké budou mít děti! Hrůza pomyslet.
Mladé maminky, které z nudy klábosily na lavičce u vchodu, jednu po druhé přehlédly své spící děti v kočárcích. Kdepak, jejich děti jsou přece o mnoho lepší než nějaké ještě neexistující Gábininy!
Gábina si jich sotva všimla, když s úsměvem vyložila z auta tašky s nákupem pro maminku, kývla sousedkám a začala obstarávat:
Dima, miláčku, není ti to těžký? Dej, já něco vemu! pokoušela se od Dmitrije odebrat alespoň jednu tašku, ale nedovolil jí to.
Gábičko, radši podrž vchodové dveře! Těžký věci nejsou pro ženský, nemělo by se to tak dělat!
Sousedky na lavičce si vyměnily pohledy.
No to jsem zvědavá! Prý ženský nesměj těžký věci! Uvidíme, až bude po svatbě, jak moc bude pozorný!
Gábina a Dmitrij už dávno zmizeli ve vchodu, ale sousedky dál rozebíraly jejich vzhled, majetek, auto i chůzi nevěsty. Co na tom? Klábosit o druhých je přece to nejjednodušší
Jenže Gábina neměla čas na pomluvy. Spěchala za maminkou, kterou neviděla už dva týdny. Nejdřív služební cesta, pak finišovala s Dimou opravy nového bytu, a chtěli to stihnout do svatby. Maminka jí přísně přikázala šetřit se, nestresovat a nejezdit zbytečně. Lednice je plná, telefon funguje, svatba je za humny. Jak toto všechno zvládnout?!
Ale nakonec nevydržela. Nikdy nebyla od maminky tak dlouho a daleko. Na zvládání obav neměla ještě dost praxe.
Gábinu porodila maminka, když jí bylo pětatřicet. Nosatou, nesouměrnou a nehezkou Marušku, prodavačku z malého lahůdkářství, už rodina i známí dávno odepsali: stará panna a tím to končí. Děti? Ani náhodou!
Jenže Maruška všechny překvapila. Jela na dovolenou k moři a přivezla si odtamtud ženicha. A ne jen tak ledajakého, ale opravdového krasavce. Vysoký, statný, modrooký. Vedle něj Maruška vypadala jako šedá myška vedle majestátního kocoura. Prostě nesourodý pár.
Ale když přišel Alexander do jejího života, Maruška už sama nosila kožichy.
Manžel Marušky byl chytrý a pilný. Uměl peníze nejen vydělat, ale i rozmnožit. A na ženu, kterou miloval bezmezně, nikdy nešetřil. Maruška rozkvetla, oblékla se, udělala si moderní účes a vypakovala z bytu všechny dávné známé.
Blízké kamarádky neměla. Nevyšlo to. Maruška by ráda byla družnější, ale ostatní se jí stranili. Byla prý příliš nehezká. Na tancovačku ji nikdy nikdo nezval, do party taky ne. Proč si kazit náladu, dívat se na takovou?
Proto s těmi několika známými, co občas přišli na čaj většinou když něco potřebovali nebo chtěli “schovat” vzácné zboží v obchodě se Maruška rozloučila bez lítosti.
Bála se drbů. Ty jsou horší než zbraň. Kde a kdy udeří, nikdy nevíš. Maruška dobře chápala, že Alexandr podle ostatních není pro ni, a že se vždycky najdou ženy, které by mu radily, ať ji opustí. Proto si z bytu udělala pevnost nedobytnou pro cizí, otevřenou jen rodině. Nechtěla přijít o své štěstí.
Ale bála se zbytečně. Alexander nikoho jiného kromě Marušky neznal a nechtěl. Brzy poznal hodnotu přísloví krása je pomíjivá. Alexander, který vyrůstal s alkoholičkou babičkou bez rodičů, to věděl možná líp než ostatní.
Rodiče ztratil brzy. Ještě mu nebyly tři, když přišel o oba při autonehodě. Zůstal s babičkou, která z bolesti po ztrátě svého jediného dítěte definitivně propadla alkoholu. Zpočátku popíjela málo, ale nakonec to došlo tak daleko, že už v osmi letech si Alexander sám vařil, žehlil si košile, aby ve škole nebyly zbytečné otázky, a snažil se učit. Jeho krása mu byla spíš na obtíž než k užitku. Dospělí si ho všímali a dětem byl na očích, někdy až příliš.
Byl umíněný a často mrzutý. Jak by neměl být, když nikdy nezažil vřelé slovo? Babička dávala přednost lahvi a dospělí kolem v něm obdivovali jen jeho vzhled. O to, jak žije, se nezajímal nikdo.
Nikdo až na prodavačku v pekárně, kam denně chodil pro chleba. Ta sama vychovávala dva syny a věděla dobře, co je to být bez mámy. Vyrůstala v dětském domově, ale svým synům i tak dokázala dát domov, lásku a teplo, i když peněz bylo málo. Na stole byl vždycky čerstvý chleba, bramborák na pánvi a do hrníčků lil čaj s medem. Med jí dával soused včelař.
Ojojoj, děkuju! Kolik dlužím?
To je od srdce! Sama stojíš před lidmi s úsměvem, tak neubližuj mně! Neurážej mě!
Alexanderovi dávala každý den k obyčejnému chlebu i housku navíc.
Sněz si ji zítra ve škole. pohladila ho lehce po vlasech.
Ta laskavost, nezištně darovaná, hřála srdce kluka ještě celý den a pomáhala snášet život kolem. Zpočátku odmítal tu housku, ale když pochopil, že tím tetu Valerii zraňuje, začal jí prostě jen děkovat a chodil do pekárny pomáhat. Časem začal Valerii považovat skoro za matku.
A pak se věci vyvinuly samy. Ve chvíli, kdy babička umřela srdce už nevydrželo měla Valerie jasno:
Ty jsi pro mě už dlouho jako syn. Teď jen vše oficiálně zařídíme.
A tak získal Alexander rodinu mámu i bratry. Z jeho duše zmizela zloba i hořkost, protože teď už měl domov, kde ho čekala láska.
Po vyučení nastoupil do práce, opravoval babiččin byt, ale v osobním životě se mu nevedlo. Holky s ním rády chodily, ale vztah nikam nevedl. Ta, do které se zamiloval, mu řekla rovnou:
Nechci s tebou vážný vztah. Jsi moc hezký. Stejně bys mě opustil, sám nebo i s dítětem. Na takového jako ty se lepí holky ze všech stran. To není pro mě.
Stará zloba se ozvala, ale Alexander věděl, kam si má pro radu dojít.
Synku, tedy není to ta pravá. Ta tvá ještě někde je. Počkej, dočkáš se. Bez naděje a víry nic v životě nefunguje!
Valerie vždy uměla najít správná slova, aby mu dodala klid. Alexander si řekl, že umí čekat, a zbytek přijde.
Léta běžela a vyvolená se stále neobjevovala. Alexander zase ztrácel víru. Valerie ho přesvědčila, že musí k moři.
Ale Sasho, moře musíš vidět! Je obrovské, něžné i nezkrotné, pořád jiné. Pojď a uvidíš sám!
Tam se setkal s Maruškou. Dívka opřená o zábradlí, zadumaně hledící na rozbouřené moře po dešti, nikoho nezaujala. Ale Alexandr beze slova stál, protože Maruška mu připomněla jeho adoptivní maminku. Když ji lépe poznal, uvědomil si, že osud mu dal největší dárek vedle Valérie. Maruška byla stejně laskavá a jemná. Měla v sobě tolik něhy, že pochopil to je to, co hledal tolik let!
Samozřejmě, že příležitost nepromarnil.
S dcerou Gábičkou to oba přeháněli s láskou až se báli, aby ji nerozmazlili.
Neměli bychom ji kazit? strachovala se Maruška.
Neboj! políbil dceru Alexandr. Je to šikulka!
Věřil tomu tak hluboce, že Gábi nezbývalo, než těšit rodiče pilností a klidnou povahou.
Valerie říkávala:
Má po mámě dobré srdce! Alexandře, važ si svých holek. Štěstí je tam, kde je v domě tolik lásky.
S bratry z pěstounské rodiny udržoval Alexandr vřelý vztah. Proto, když zjistil, že s ním není něco v pořádku, nejdřív to řekl jim manželce a matce nechtěl dělat starosti.
Bratři nezaháleli, obratem mu našli lékaře a když zjistili diagnózu, podpořili ho.
Nejsi na to sám. Dceru máš. Pomůžeme. Lékaři dělají pokroky.
Léčení trvalo deset let. Alexander bojoval, překvapoval lékaře silou a chutí do života.
Kdokoliv jiný by už to vzdal. Vy jste bojovník!
Alexander potichu přikyvoval, i když se mu točila hlava. Věděl, že sílu mu dává Maruška a Gábička, která po škole běžela do nemocnice, aby tátovi donesla jídlo a dohlédla, že jí.
Nemám hlad, zlatíčko odmítal Alexander.
Jez, tati! Polívka je moc slaná máma u ní brečela. Ale řekla jsem jí, že už nebrečí, že se uzdravíš a vrátíš domů. Řekla jsem to správně?
Správně, Gábičko… Bude to tak
A tak se Alexander vždycky domů vrátil, i když lékaři věštili nejhorší. Protože doma na něj někdo čekal!
Odešel tiše. Doma, v Maruščině náručí. Usnul a už se neprobudil. Maruška seděla s ním až do rána, hladila ho a v duchu si vybavovala celý život.
Nemám si nač stěžovat, Alexandře… Tolik bylo. Byla jsem s tebou šťastná.
Ráno do ložnice vešla Gábička před snídaní, a když viděla tátu, vyjekla jako ptáček, kterého někdo stiskl v dlani.
Pst, maličká. Tatínka už nic nebolí… Teď je mu dobře. Neplač… Maruška už slzy nezastavila. Jsem tady s tebou…
Maruška a Gábina nezůstaly samy. Sledovali je Alexandersovi bratři i Valérie. Rodina se semkla, aby bolest unesli společně sami by to nezvládli.
Roky běžely a Gábina dospívala. Každým rokem se méně a méně chtěla dívat do zrcadla. Věděla, že není hezká. Změnit to nemohla.
Udělat nos kratší? Udělat oči větší? Ani když jedla mrkev podle nějakého zaručeného tipu na růst, moc to nepomáhalo.
Ve škole se jí posmívali, Maruška ji jenom konejšila:
Ještě uvidíme, kdo bude šťastnější, holčičko moje. Dej tomu čas.
Gábina dostudovala gymnázium, nastoupila na vysokou, ale ani tam si její klidné povahy a laskavostí nikdo nevážil. Kluci se otáčeli za krásnými a průbojnými, Gábi si jen půjčovali zápisky před zkouškami. Ty měla vždycky vzorné na přednáškách dávala pozor a věděla, že v dívčí přesile nemá ani šanci.
Co si s tím počneme, mami? povzdechla si Maruška, když viděla, jak z její dcery vyrostla výborná odbornice, která si ale vůbec neví rady v osobním životě.
Co už. Pošleme ji k moři! usmála se Valerie. Jednou to vyšlo, vyjde to zas! Co myslíš?
To jo jenže Gábina nikam sama nepojede! Zapře se!
Pojedeme všichni vezmeme bratry s rodinami, děti. Celá parta. A Gábina se pak určitě odpojí a najde si své! Pamatuješ, jak poprvé utekla z chalupy do města? Valerie se rozesmála při vzpomínce na jejich lotroviny. Naše děti jsou jak uragán! A ona sama! Najít svobodu musí!
Jdeme na to! rozhodla Maruška.
Ale osud měl jiné plány.
Na moře Gábina jela, ale striktně odmítla vzdalovat se od rodiny. Ať jí přemlouvali sebevíc, stála si za svým:
Já nikam sama nechci!
Co se dalo dělat. Jen to přijali.
Osud ale už koutkem úst pokukoval a připravoval překvapení. Když se Gábina po dovolené vrátila do města, potkala své štěstí rovnou před domem. Po práci, když zaparkovala auto a v tom ji chytil déšť. Ovšem ne obyčejný, ale pravá průtrž.
Odpustila si nové lakované boty, vyzula je a bosky utíkala přes louže domů. Už byla skoro u vchodu, když ji celý proud špinavé vody z kaluže zalil z projíždějícího auta.
No to snad ne! vydechla Gábina.
A pak se rozesmála tak, že řidič, který zastavil a chtěl se omluvit, na ni jen v úžasu zíral.
Osud se tiše usmál, udělal si další čárku v seznamu splněných úkolů a šel dál světem, jistý, že Gábina a Dmitrij budou šťastní.
A měl pravdu.
O několik let později ty tytéž sousedky, co dřív drbaly na lavičce, začaly znovu šeptat, když přijíždělo Dmitrijovo auto:
No vidíš! Podívej, co má na sobě za kožich! Já toho svého k ničemu nepřemluvim a jí hned!
Zase remcáš! Nesluší jí to stejně. Nesluší!
Panebože, kdo by jí záviděl šťastí? Ten její je aspoň laskavý. Má ji rád, děti miluje, rozmazluje je. Tebe snad štve, že je šťastná?
Štve! Proč mají někteří všechno, aniž pro to něco udělali, a jiní nic?! Vždyť koukni na ně! Ani jeden žádný krasavec. A děti nádhera! Jak je to možné?
To je po dědovi! Máma říkala, že Gábinin táta byl fešák. To je genetika, milá zlatá.
Jo? A proč je Gábina pořád tak milá? Co jí řekneš, usměje se. Co jí poradíš, poděkuje. Nepošle tě nikdy do háje. Co je to za člověka? Vždycky by měla svět nenávidět za to, že jí krásu nikdo nenadělil.
Měla by, ale nemusí! Kdybys tolik nezáviděla, mohla bys být taky šťastná!
Ale jdi! Jak zařídit, aby tě chlap miloval tak jako ji? Na rukou ji nosí! Že by znala nějaké tajemství?
Zeptej se jí! Třeba ti to poví!
Ještě aby mě učila ona! Takhle žít? Nikdy!
Jak chceš! Ale skřípat zuby závistí je nejlepší, že?
Gábina se nestarala o řeči sousedek. Starostí měla dost. Máma sice dělala, že je v pohodě, ale už docházela síly. Valerie se chtěla přestěhovat blíž, aby pomohla s pravnoučaty. Strýcové ji zvali na návštěvu, Dmitrij slíbil pomoci se stavbou. Na děti bylo třeba dávat pozor.
Šárko, Matýsku, domů! Babička už má koláč z trouby! Nenechávejte ji čekat!
A přijdou další večery na popovídání u čaje i na písničku s kytarou, na pohádku, kterou vnoučatům bude vyprávět Maruška.
A život půjde dál…
Živá skutečnost je ta, že krása sice potěší, ale šťastný život se skládá z lásky, upřímnosti a blízkosti. Každý má své místo na světě a štěstí nenalezne v zrcadle, ale v srdci.
