Ošklivá Eliška
Proboha, tohle prý má být chlap? Spíš omyl přírody! To Eliška nevidí, za koho se chce vdávat? Malý, hubený, nevzhledný jako by ho odněkud vyhrabali!
Ale tak to zas nepřeháněj! Je pravda, že moc vysoký není. Ale přece na vzhledu nezáleží! A Eliška taky není žádná krasavice.
To je taky pravda. Ale představ si jejich děti! Hrůza!
Mladé maminky, sedící znuděně na lavičce před panelákem a drbající, upravily peřinky v kočárcích, okukovaly spící miminka a samy sobě záviděly. Kdepak nějaké neexistující Eliščiny děti na ně mají.
Eliška, která právě vybírala z auta tašky s nákupem pro maminku, se sousedkám usmála a spěšně zavelela:
Davide, není ti to těžké? Dej mi něco do ruky! pokusila se aspoň o jednu tašku, ale David ji nepustil.
Eliško, raději podrž dveře! Na těžké věci jsi dívka, to není tvoje starost.
Sousedky si významně vyměnily pohledy.
Vidíš, prý ženská starost! Takových je do svatby pozorný každý! Jen co si ho Eliška vezme, ukáže se, kdo měl pravdu!
Eliška s Davidem už zmizeli v domě, zatímco sousedky dál rozebíraly jejich postavy, obličeje, cenu Davidova auta i Eliščinu chůzi. Proč by si taky nepopovídaly? Pomluvy snadno plynou a těžko přinášejí dobro.
Eliška na řeči neměla ani pomyšlení. Spěchala za maminkou, kterou neviděla už dva týdny. Nejprve byla na služební cestě, potom se s Davidem snažili dodělat rekonstrukci v novém bytě ještě před svatbou. Maminka jí přikázala, ať se šetří, zbytečně nejezdí, že je lednice plná a do svatby je času málo. Jak ale vše stihnout?
Přesto to Eliška nevydržela. Tak dlouho a daleko od maminky nikdy předtím nebyla a s úzkostí si ještě neuměla poradit.
Maminka porodila Elišku až v pětatřiceti letech. Marina byla malá, kostnatá a všichni už dávno ztratili naději, že by z prodavačky v malém potravinách byla někdy maminka. Staropanenské osudy. Jaképak děti?
A pak přišlo překvapení. Marina odjela na dovolenou k moři a přivezla si ženicha. Ne ledajakého! Byl to krasavec vysoký, ramenatý, modrooký. Marina vedle něj vypadala jako šedá myška vedle nádherného kocoura. Nehodil se k ní.
Jenže po setkání s Alexandrem to byla Marina, kdo nosil kožešinový kabát a byl středem pozornosti.
Alexandr byl chytrý a pracovitý muž. Uměl nejen vydělat, ale i ušetřit a rád utrácel za svoji milovanou ženu. Marina jen kvetla, pořídila si účes, pěkné šaty a odháněla všechny kamarádky od dveří.
Blízkou přítelkyni neměla nikdy. Snad by i ráda navázala důvěrné vztahy, ale lidé se jí vyhýbali. Byla ošklivá, proč by s ní tančili nebo ji někam brali? Zkazila by jim náladu.
Takže i těch pár známých, které přišly na čaj a prosily o zásobu vzácného zboží, nemusela Marina dlouho oplakávat, když zmizely. Bávala se pomluv. Ty jsou horší než pistole nikdy nevíš, kdy a kde udeří.
Chápala, že pro mnohé její Sasa není ta pravá partie, a tak by mohl někdo navádět Alexandra, aby ji opustil. Pravda mohla být překroucená, lež by byla navíc. Proto z jejího domova udělala pevnost, nedobytnou a otevřenou jen nejbližším. Nehodlala si nechat své štěstí vzít.
Ale strach byl zbytečný. Sasovi byl celý svět ukradený, pokud měl Marinu. Plně věřil, že ten pořekadlo o kráse a vodě je pravdivé. Sám neměl rodiče, vychovávala ho alkoholička babička, a tak znal skutečnou cenu lidské laskavosti.
Rodiče zemřeli, když mu nebyly ani tři roky. Otec, trochu opilý cestou ze svatby kamaráda, nezvládl řízení na mokré silnici.
Sasa zůstal s babičkou, která po ztrátě syna netrpěla méně než on. Nakonec se chopila lahve a Sasa už v osmi letech vařil, pral košile a učil se tak, aby kolem něj nikdo nemusel nic řešit.
Jeho krása byla spíš břemenem všichni si ho ihned všimli, ale o to těžší bylo se vymanit z nežádoucí pozornosti dospělých.
Sasa vyrůstal tvrdohlavý a zlý. Jak by taky ne, když nepocítil pohlazení? Babička raději lahev než vnuka a lidé kolem jen vzdychali nad jeho tváří. Ale ani jedinkrát se ho nikdo nezeptal, jak se mu žije.
Nikdo, kromě prodavačky z pekárny, kam denně chodil pro chleba. Tato paní, sama samoživitelka dvou kluků, věděla, co je to být bez maminky. Sama vyrůstala v dětském domově, ale vlastním synům dala domov, péči a teplo i když peněz moc neměli. Na stole už byla každé ráno čerstvá houska, na pánvi smažené brambory a v hrnečku čaj s medem, který jí nosil soused včelař.
Děkuji moc. Kolik dlužím?
Nic, je to od srdce. Vždyť stojíš za pultem čelem k lidem, tak neubližuj sama sobě!
Sasa k chlebu vždy dostal housku navíc.
Ve škole se ti bude hodit řekla přísně a pohladila ho po kudrnatých vlasech.
To pohlazení ho hřálo celý den, bylo pro něj útočištěm. Zpočátku housku odmítal, leč pochopil, že by tím paní Valentinu zarmoutil. Později chodíval po škole pomáhat do pekárny. Časem se stala Valentina jeho téměř matkou.
Jak šel čas, život všechno zamíchal. Babička zemřela na selhání srdce, když bylo Sasovi patnáct. A Valentina se postarala, aby měl kde žít.
Už dávno jsi můj syn. Teď to jen stvrdíme papírově.
Díky tomu měl opět rodinu, matku a bratry. A zloba zmizela, jako by nikdy neexistovala. Už bylo komu ji odhánět.
Po vyučení Sasa našel práci, opravil babiččin byt, ale v lásce štěstí neměl. Dívky ho rády poznaly, ale žádná to nemyslela vážně.
Jedna, do které se Sasa zamiloval celým srdcem, se ani neobtěžovala najít slušné slovo pro odmítnutí:
Ne, Saso, já s tebou už nic nechci. Jsi moc hezký, určitě mě opustíš. Nebo mě necháš se synem jsi krasavec, můžeš si vybírat. Mně není rodina souzena. Všechny holky po tobě šílí!
Zloba se znovu přihlásila, ale Sasa věděl, za kým jít. Valentina vždy věděla, jak syna uklidnit:
Synku, není tvá. Ta pravá na tebe někde čeká. Neztrácej víru. Bez víry se život netočí správně. Počkej! Všechno přijde.
Roky plynuly, ale žádná vyvolená se neobjevovala. Musela znovu zakročit maminka.
Na její popud vyrazil poprvé k moři.
Sásko, moře musíš vidět! Je takové…
Jaké, mami?
Obrovské! Něžné i divoké! Každý den jiné! Pojedeš a všechno pochopíš. To je štěstí.
Tam se Sasa seznámil s Marinou. Dívku, co stála opřená o zábradlí a zírala na bouřlivé moře po vydatném lijáku, si nikdo nevšímal. Sasa však ztratil řeč tak se podobala Valentině, jeho adoptivní matce. Při bližším poznání si uvědomil, že osud mu dal další dar: Marina byla stejně laskavá a dobrosrdečná jako jeho druhá maminka.
Věděl, že to je to opravdové, na co čekal. A chytil příležitost za pačesy.
Svoji dceru milovali oba s takovou silou, že se toho někdy sami báli.
Hlavně abychom ji nerozmazlili, Sásko! trápila se Marina. Nezvykne si na něco?
Neboj, je šikovná! políbil dceru na čelo. Je to naše hvězdička!
Opravdu Eliška plnila přání rodičů svou pilností a klidnou povahou.
Po mamince. Taková byla i Marina, hladila vnučku Valentina. Synku, važ si svých holek! Největší štěstí je láska v domě!
S adoptivními bratry měl Sasa výborný vztah, a když zjistil, že je s ním něco v nepořádku, nejdřív jim to řekl, než by zneklidnil ženu a maminku.
Dobře jsi udělal, reagovali bratři. Hned sehnali doktora a když padla diagnóza, drželi ho nad vodou.
Neztrácej naději! Máš dceru! Jsme tu s tebou. Medicína jde dopředu.
Léčba trvala dlouhých deset let. Sasa bojoval, překvapoval lékaře vůlí žít.
Jiný by už rezignoval. Vy jste silný člověk!
Sasa jen přikývl a myslel na Marinu a Elišku, která po škole běžela do nemocnice s jídlem a dohledem, že otec opravdu jí.
Nemám chuť, Eliško! odmítal jídlo.
Jez, tati. Polévka je přesolená. Máma u toho plakala, ale já jí řekla, že už nebude. Že brzy budeš doma zdráv. Řekla jsem to dobře?
Dobře, holčičko, tak to bude…
A pokaždé se Sasa vracel domů, i když prognózy se horšily. Ale doma na něj čekali!
Odešel tiše. Doma, v náručí Mariny. Usnul a už se neprobudil. Marina vedle něj seděla do svítání a v myšlenkách děkovala za svůj život.
Na co stěžovat, Sasánku… Byla jsem s tebou tak šťastná. Děkuju ti, lásko…
Eliška ráno zaklepala na jejich ložnici, jak vždy před snídaní, a slabounce vykřikla, jako ptáče sevřené cizí rukou.
Potichu, holčičko. Už ho nic nebolí… Má se dobře… Slyšíš? Neplač… Marina si slz nebránila. Jsem tady s tebou…
A samy nezůstaly. Bratři Sasovi je navštěvovali, Valentina s nimi ráda trávila čas. Rodina držela pohromadě. Společně je ten žal tolik nebolel.
Čas plynul. Eliška dospívala. Každý rok se méně ráda dívala do zrcadla. Dobře chápala, že není hezká. Co s tím? Nos si nezkrátí, oči nezvětší. Ani mrkev, kterou jedla, protože někde četla, že roste do výšky, nepomáhala.
Ve škole se jí někdo posmíval, ale Marina dceři utírala slzy a šeptala do ouška:
Počkej, holčičko, uvidíme, kdo bude šťastnější.
Eliška vystudovala gymnázium, šla na univerzitu, ale i tam se pro její laskavou povahu nenašel obdivovatel. Ostatní kluci koukali po ostatních, hezkých a energických, a k Elišce chodili akorát pro zápisky před zkouškami. Ty měla vždy pečlivé na přednáškách dávala pozor, protože věděla, že šance na seznámení je malá, kluků bylo málo.
Co s tím, mami? smutnila Marina, když zjistila, že dcera sice vytvořila kariéru, ale o osobním životě nemá ponětí.
Vyrazíme k moři! smála se Valentina. Jednou to přece vyšlo, třeba se štěstí zopakuje!
Jenže ona sama určitě nepojede! namítla Marina.
Tak pojedeme všichni. Vezmeme naše kluky s manželkami a dětmi, celá rodina. Tam už si bude muset Eliška najít svůj směr! Pamatuješ, jak minule na chalupě zdrhla do města, když přijela ke mně? Valentina se rozesmála při vzpomínce na dětské lumpárny. Naše raubíře unaví každého! A ona je sama!
Domluveno! rozhodla Marina.
Ale osud měl ještě překvapení. K moři Eliška skutečně jela, ale odmítala chodit sama mezi cizí. Rodina se s tím smířila.
A pak přišlo náhoda. Po návratu z dovolené Eliška zaparkovala auto před domem, když začal liják. Rozloučila se s novými lakýrkami, které si koupila den předtím, zulala je a bosá běžela přes kaluže domů, kde na ni čekala nervózní maminka. U domu ji ale zchladila pořádná sprška špinavé vody prolítla kolem auto.
To snad ne! zmohla se na jediné.
Pak se ale rozesmála a řidič, který kvůli omluvě zastavil, na ni zůstal fascinovaně zírat.
Osud se uchechtl, připsal další splněný úkol a šel dál. Dobře věděl, že Elišce s Davidem to dopadne dobře.
A přesně tak se stalo.
Po pár letech, když sousedky zase seděly před vchodem a sledovaly už poněkud odrostlejší děti, zašeptaly, když k domu přijelo Davidovo auto:
Viděl jsi ten kožich, co má ta potvora? Já svého nepřemluvím a on jí ho klidně koupí!
Zase ji pomlouváš?
Nesluší jí to, vůbec ne!
Ale ty jsi jedovatá! Co ti vadí na Eliščině štěstí? Muž sice není krasavec, ale má ji rád, děti taky. A tobě závidím, co?
Závidím! Proč někdo má všechno a jiný nic? Podívej se na ně! Oni nic a děti krásné. Jak je to možné?
Genetika, moje milá. Maminčin táta byl prej velký fešák. Tak se geny neztratí.
Jakto, že je Eliška tak laskavá? Vždycky se usměje, nikdy nikoho nepošle k čertu! Proč není zatrpklá, když jí krása nebyla přiřčena?
No, protože není povinnost být zlý jen kvůli tomu! Kdybys míň záviděla, možná by z tebe byla taky kráska!
Ale prosím tě! Já se učit u takové taky nebudu!
Tak si závisti užij!
A Eliška na řeči neměla čas. Sotva stíhala své děti, natož řešit cizí starosti! Maminka už stárla a potřebovala pomoc, Valentina se chystala přestěhovat, že pomůže s pravnoučaty, strýcové zvali na návštěvu, David slíbil pomoc na stavbě. Dětí bylo třeba hlídat.
Sašenka, Mařenka, pojďte domů! Babička právě vytáhla koláč z trouby! Nenechte ji čekat!
A tak přišel další večer, kdy zbýval čas na popovídání, na písničku u kytary a pohádku na dobrou noc, kterou vnoučatům četla Marina.
A život šel dálKdyž děti ztichly pod dekou a Marina dočetla poslední řádku, byl už pokoj naplněný tichem a vůní koláče. Do toho ticha promluvila Sašenka šeptem:
Babičko, proč si lidé myslí, že je někdo ošklivý?
Marina přejela dětskou hlavičku jemnou dlaní a uchechtla se:
Lidí jsou zvláštní tvorové, Sašenko. Někdy nevidí, co je důležité. Ale my víme, že člověka dělá krásným jeho srdce. Tak to bylo vždycky v naší rodině a tak to učíme i vás.
V kuchyni David zamykal dveře a Eliška s ním domyla poslední talíře. David se na ni podíval s mírným úsměvem tím pohledem, který patřil jen jí, obyčejné a přece jedinečné. Objal ji v pase a zašeptal:
Jsi ta nejhezčí žena na světě, alespoň pro mě. A pro naše děti taky. Stačí ti to?
Eliška se zasmála, chytla jeho ruku a přitiskla si ji na srdce.
Stačí. Víc ani nechci.
Venku už sousedky mezitím postupně došly domů. Z oken se ozýval dětský smích, světla pohasínala.
A v tom obyčejném večeru, v obyčejném paneláku někde na okraji města, se rodilo to nejobyčejnější a přece největší štěstí.
Takové, které žádná závist nevygumuje a na které se pomluvy nemohou přilepit. Štěstí, co voní po koláči, kyne v upřímném objetí a kvete v dobrých slovech. Zůstává v očích těch, kdo se mají rádi, a ve vzpomínkách, které pohladí, když venku prší a někdo si myslí, že štěstí je jen pro hezké.
A kdo to jednou ochutnal, nosí ho v sobě celý život a rozdává dál.
