Tereza Antonínová vstupuje do vchodu bytového domu, kde bydlí rodina jejího syna Petra, a je zaplavená velkým radostným vzrušením. Jaký úžas a překvapení vyvolá tím, že přinese vnučce malou, milou korálku oblíbenou dcerku, Vendulu. V polometrové krabici, která leží v jejích rukou, se leskne růžová saténová stuha, po níž se vlní bohatý mašlový uzel.
Tereza nešetří ani sil, ani času, ani korun na tento dárek. Roztočila celou speciální operaci! Vyrazí do Brna k mistru, který se specializuje na restaurování starých panenek, a sama ušije modré šatky a čepičku, šití provádí s láskou. K panence doplní koženkový kabátek z plsti, polobotky z voděodolné kůže, šátek s čepičkou, hezké krajkové ručičky s mačkou a ještě jedno puntíkové šaty. Všechno šije vlastníma rukama! Tato panenka je ta, kterou jí před lety, na konci šedesátých, darovala skromná osmiletá dívka z chudé rodiny. Jediná krásná hračka Kolik radosti a nezapomenutelných emocí přinesla tehdejší dítěti panenka Natálka! Tereza se rozhodne vdechnout jí druhý život. Moderní panenky jsou bez duše, prázdné, často s podivnými, strašidelnými tvářemi, a tato
Ó, jaký rarit!, říká snacha, kde jste jen takhle našla tento poklad?
To je moje první a jediná panenka!, odpovídá Tereza s úsměvem, aniž by si všimla zmatení snachy. Jela jsem k sestře do vesnice, aby si ho vyzvedla, ležel v rodičovském domě. Všichni jsme měli jen chlapce, po mně už nikdo nemohl nést, vysvětluje a pokračuje: Léta ležel v krabici s odtrženou nožičkou Plakala jsem, když se nožička zlámala! Časem se změnil, ale teď vypadá jako nová dokonce lepší! Restaurátor udělal zázrak!
Babičko, dej, dej!, vydýchá Vendula, zatímco dospělí zkoumají panenku.
Líbí se ti? ptá se Tereza.
Krásná Jaké hezké šatky Já taky chci takové!
Mám ti ušít podobné?
Ach, mami, kdo dnes nosí takové pravé sovětské oblečky? zasahuje Petr.
Klid, tati! Chci, chci!, nadšeně probleskne Vendula.
Bude to tvoje, perličko, všechno bude tvoje!, ujišťuje ji babička. Mimochodem, jmenuje se Natálka.
Beee!, protestuje dívka, špatné jméno! Budeme ji říkat Šárka!
Ale, dítě!, rozhořčeně reaguje babička, to jsou jména pro psy!
Ne, bude Šárka, jako z kreslených filmů!, trvá Vendula a postrkuje panence po tváři. Šárčiny oči se zázrakem rozsvítí jasně modře. Podívejte se! vykřikne.
Snacha, na rozdíl od tchyne, vyjadřuje upřímné nadšení:
Měla jsem skoro stejnou jako já ve dětství! Jen tělo měkké, naplněné. Co to za krása! Vendulko, podrž ji na chvilku
Vendula neochotně předá panenku druhé babičce a sleduje, jak ji ostatní otáčejí.
No, krása!, pokračuje tchyně, podívejte se na ten růžový tón a jasné oči! Jaký otevřený a dojemný pohled! A oblečení, to je tak pečlivě ušité, věřte mi, v dětství jsem měla přesně takové modré šatky!
Šila jsem podle sovětských střihů, přiznává Tereza s lehkým zahanbením.
Cože??? Vy sami?? A i ostatní oblečky? Úžasná práce! Hurá, Terezo, hurá mistryně! Nevěděla jsem, že šijete.
Překrásná věc, souhlasí i zeť, hladce hladí své vousy barvy zralé žita.
Tereza, nezvyklá na tolik pozornosti a chvály, mává rukou a na tváři se jí objeví rubínové skvrny, jasné jako u Šárky.
Oči tchyne se znovu zapálí údivem, jako v mládí. Přistupuje jako dítě, které chtělo něco vycouvat:
Podívejme se, co ta panenka umí! Natálko, tedy Šárko, Bože, smiluj se
Tchyně stiskne panenku na břicho a ta odpoví dětským elektronickým hlasem: Má-má!
Mladší generace rodiče dívky se na sebe ironicky podívají a potichu se usmějí. V očích Terezy se objeví slzy nostalgie. Tchyně nejasně zakřičí, a tchyně se rozzáří dětinskou radostí:
Podívejme se, co ta panenka dokáže! Tak Natálko, tedy Šárko, Bože, promiň
Tchyně zmáčkne panenku na břiše a ta zahvízdá: Má-má!
Rodiče se zasmějí, ale otiskují si, že pro moderní dítě to není tak neobyčejné.
Moc toho víš! Když jsem byla malá, byl bych za takovou panenku ochoten dát i kilogram vařené řepy!, povídá tchyně, podává hračku Vendule. Nejlepší dárek dneška je od vás!
Tereza se zakrátí a zamíří ke stolu. Pohled se jí zaměří k vnučce Vendula zkoumá pod šaty, hledá tu jedinou knoflíček. Má-má! Má-má! zní stále.
Vendulko, sluníčko, prosím, nerozebírej ten knoflíček, abys nepoznala, jak je všechno uvnitř, radí Tereza snachu, i knoflíček byl restaurován, čas ho zničil.
Snacha tiše přemýšlí, že staří lidé vždycky dává něco z krabice a pak po tom drbají.
Vendulko, slyšela jsi babičku? ptá se Tereza dceru.
Ááá.
Dospělí pokračují ve svých rozhovorech. Na počest narozenin se zvedají první přípitky. Vendula běhá k stolu, pak se vrací k novým hračkám a mezitím sleduje kreslený seriál. Panenka, už svlečená, leží na podlaze Vedle ní si lehl kočka a začíná pečlivě olizovat bílou, pěkně upravenou panenkovu vlásku. Tereza sedí u okna a nevidí, co se děje s Natálkou. Ostatní už zapomněli na panenku.
Kde je náš starší vnuk, Ondřej?, najednou se zeptá Tereza.
S kamarády venku, odpovídá Petr, nemá rád naše oslavy, má své teenage věci.
Už jsi mu popřál k narozeninám?
Ano, poškrábal ho pěti ušima podle počtu let a pak mu dal pastelky a omalovánky.
Cože, tahat dítě za uši!, protestuje tchyně.
Ale jen jako vtip, říká snacha a vzpomíná na staré křivdy, když mě starší sestra tahala za copánky, ty jsi se moc nelitovala.
Zeť polkne skleničku a zvedne oči k stropu. Hehe, řekne a položí ruku na záda židle ženy.
Nehádej si. Bojovali jste, nechtěli jste se mít rádi, ale já vás oddělovala, když jsem to viděla. Tyhle křivdy z dětství Otec nás nikdy neublížil, já ho jen ručníkem otřela.
Ne, bil, pamatuju si. Olga byla vaše oblíbená, a já namítá snacha.
Lepší by bylo, kdybys vzpomínala na skutečné, ne na svoje děti! Kolik jsme vám dali, nevděčné!
Já neříkám, že jsme nic nedali, ale Olze více. Koupili jste jí byt.
No, začalo to tak Koupili jsme, a to jsme ti zaplatili školu a žili tě až do dvaceti dvou let! Olga si sama šla na kolej a pracovala, měla peníze na byt, pomohli jsme jen trochu.
Snacha napřáhne rty, chce něco říct, ale Tereza cítí, že se blíží napětí, a rozptýlí situaci:
Říkala jsem, že teď mám papouška. Představujete si, včera ráno jsem šla na lodžii a on sedí na dvířkách skříně a říká: Ahoj, krásko!
Všichni se zasmějí, kromě rozhořčené snachy. Zeť poznamená, že to možná soused.
Zeptala jsem se všech, kdo otevřeli dveře, nikdo neví! Teta Míša, naše sousedka z tamA tak se celá rodina, srdce naplněná vzpomínkami i novou nadějí, společně popřála Vendulce šťastný rok plný lásky a radosti.
