Dano, počkej! No tak se zastav
Dan trochu zpomalil, otočil se.
Za ním po úzké cestičce vedoucí ke dvoupatrovému cihlovému domku běžela rychle šestnáctiletá holka v vysokých kozačkách, sukni, bílé krátké bundičce a s šátkem uvázaným na hlavě. Zpod vlněného šátku vykukovaly tmavě hnědé prstýnky vlasů. Ta barva se krásně hodila k jejím zelenohnědým očím, které se pořád zdály mazlavě lesklé, jako by se právě chystala rozbrečet. Bára byla trochu křehká, taková, že si chtěl každý hned chránit, postavit se za ni.
Občas uklouzla po sněhu, ale nezpomalila.
Báro, neběhej! Je to kluzký! okřikl ji Dan trochu přísně. Vůbec nemáš běhat. I když sluší ti, když běžíš. Máš červený tváře, holka, úplně svítíš! Už jsi zase čilá, to je dobře!
Bára se usmála, došla až k němu, Dan ji podal ruku, hned se jí pevně chytila a vesele na něj zamrkala.
Copak jsi chtěla? rozhlédl se Dan a mrkl na ni, rychle ji políbil na tvář. Tvoje máma mi přece zakázala se s tebou kamarádit, slíbila, že mi nařeže
Bára na chvilku zesmutněla, sklopila oči a začala mačkat ucho od tašky. Pak ale znovu pookřála.
Dano, to oni s tátou akorát tak vyhrožují! Nic ti neudělají. Půjdeš dneska do kina? Já už koupila lístky. Fakt!
Strhla si rukavici, otevřela dlaň a ukázala dva složené lístky.
Dan chytil její ručku do svých velkých dlaní byla úplně horká a prsty měla tenké, dlouhé, jako klavíristka.
Kino no nevím mám ještě nějakou práci, Dan dělal, že váhá, a zamračil se. Bára mu ruku vytrhla, zase si ji zastrčila do rukavice. Ale když mě zveš, tak půjdu, kývl nakonec a nevrle se zeptal:
Na co, další romantiku?
Ne, je to válečný, Karel už byl a prý je to super! rychle zakroutila hlavou Bára. Jenže já sama nechci, bojím se, a holky nechtějí jít.
Karel? Ten toho vždycky nakecá… Ty si s ním klidně jdi, on je zrovna na tohle dobrej, ať tě vezme! Dan povytáhl bradu. Když ho stejně posloucháš
Karel Skála byl Báry spolužák, věčný šprt, co chodil připravený na všechny předměty, do všeho se hrnul a pořád za Bárou běhal. Danu to lezlo na nervy, ale konkurenci v něm neviděl, byl to totiž velkej měkota. Bára měla radši živý kluky jako byl Dan.
Ale problém byl, že Dan měl teď u Bářiných rodičů utrum, zatímco Karel naopak. Bářina máma, paní Poláková, by pro Karla válela červený koberec.
Já nikoho neposlouchám! naštvala se Bára. Zvu tebe, takže s jiným nejdu. No tak, nepůjdeš?
Trochu se začervenala, přivřela oči.
Danovi to udělalo radost a kývl hlavou.
No jo, půjdeme. Hlavně že ty se bojíš zabručel. Ale co já? Jasně, hlavně vystresujte Dana. A já pak budu řvát ze spaní a babi Marie se v noci poleká!
Mrknul na Báru, ta se rozesmála a mávla rukou:
Ale ty se nebojíš ničeho! Tak ve tři čtvrtě na sedm před kinem jo? Teď už musím domů. Máma bude dělat zelí, celá kuchyň narvaná kbelíky. Jdu.
Bára se pomalu otočila a rozeběhla se domů.
Bydlela s rodiči kousek od Dana, vyrůstali spolu, běhali po zahradách, lézli na třešeň a cpali do pusy ty malé trpké plody, navzdory matčiným zákazům, a pak soutěžili s Danem kdo dál plivne pecku. Chodila s Danem do školy, on byl o dva roky starší. Holky jí záviděly, že tohohle pěknýho kluka má pořád u sebe, ale Bára to brala jako samozřejmost. Dan prostě patřil k jejímu životu, vždyť byl u ní pořád.
Před dvěma roky, při lyžování, se jí najednou udělalo zle, zatočila se jí hlava a upadla tak nešťastně, že si zlomila nohu. Vleže ve sněhu, kdy měla bolest po celém těle, byla úplně zoufalá, v hlavě jí tepal strach z bolesti. Dětský strach, který jí nikdy zcela neopustil. Ani doma jí nešlo jen tak vytáhnout třísku z prstu, natož rozbitou nohu.
Dan byl hned u ní. Vždycky byl nablízku. Jak by taky ne, když Bářin jekot se rozléhal po celé ulici kdysi brečela z plných plic, Dan sbíhal vždycky na ten zvuk. Dneska už byl její hlas měkčí.
Cestou domů, když ji Dan nesl v náručí, začala jí noha otékat, musel jí rozříznout botu. Držela se ho křečovitě za rameno tak pevně, že jí v dlani zůstaly otisky jeho kabátu, ale Dan vydržel bez řečí. Bára byla nejdůležitější.
Odvezli ji sanitkou do špitálu. Noha byla prý maličkost. Ale zjistili jí špatné srdce a napsali mamince do karty dlouhý seznam latinských diagnóz. Dlouho zůstala na oddělení, nakonec ji pustili domů.
Venku už sníh mizel, ale Bára se teprve začala dávat dohromady.
Noha dlouho srůstala, svědila ji pod sádrou. Byla protivná, hádala se s mámou o všechno na světě, ale jakmile přišel Dan, rozjasnila se. Hned něco vymyslel roztáhl jí na posteli mapu světa, vytáhl ji z atlasu, a jezdili po ní papírovou lodičkou nebo dřevěným autíčkem, cestovali po zeměkouli. Někdy přitáhl stavebnici, to stavěli mrakodrapy, jindy kreslili plakáty
Až tě zbaví té zatracené sádry, říkal Dan, někam zajedeme. Kam chceš?
Bára pokrčila rameny.
Já bych aspoň na dvůr chtěla, ale máma mě nechce pustit, pořád že srdce a že odpočinek Už jsem asi zapomněla i chodit
Hlouposti! mávl rukou Dan. Musíš to jen rozcvičit! Můj děda Bedřich z Moravy, vrátil se z války, byl skoro invalida, se s ním trápilo koleno a pak najednou jeden doktor začal dělat předpisy, cvičení, a deda se vyléčil, že už ani nevěděl, že měl něco zlomenýho! Medicína jde dopředu! I pro tebe určitě najdou způsob. Jen nesmíš být kopačka! Hýbej se, slimáku, hýbej!
Popichoval ji, bral její panenku, utíkal, a Bára, s berlemi, za ním brblala, ať jí ji vrátí.
Báro, ty jsi na panenky už velká! Jsi jak naše babka z obchodu, pořád si stěžuje, jak ji něco bolí Hlavu vzhůru, ještě spolu zatancujem!
Báro! Lehnout! Dane, proboha, co to děláš?! vtrhla do pokoje paní Poláková. Víš, že ji nesmíš rozčilovat! Běž pryč, hned!
Teto Ančo, vždyť z ní bude sušená treska! Nemůžete ji jen držet na lůžku kvůli jedné diagnóze! Musí žít, normálně, jako ostatní!
To rozhodneme my. Jdi domů, Dane. K nám teď přijde Karel, pomůže jí s učením. Takhle zanedbává školu paní Poláková povzdechla. To je všechno kvůli…
Karel? Ten “vědátor”? Fajn. Nebo tam taky můžu zůstat, poslechnout si ty jeho přednášky? povytáhl ramena Dan, ale hned dostal pěstí do ramene.
Později, když ho Bářina máma vytlačila ze dveří, chytila ho za límec tak silně, až se mu zatajil dech.
Poslouchej, chlapče. Dej jí pokoj s těma svýma radami, nejsi žádný doktor! Má vážnou nemoc, nesmí vůbec nic. Ani děti nesmí mít, protože porod by nepřežila. Tak říkali doktoři. Já chci mít živou dceru, jasný? Neříkej jí to, ona sní o rodině, o dětech. Ale… už ne.
Paní Poláková se rozplakala, pustila ho a mávla rukou směrem ven.
Až když Dan dorazil domů, došlo mu to Bára je vlastně invalidní. Její srdce je opravdu zlomené
“Co když umře dneska v noci?!” problesklo mu hlavou.
Babička Marie stála na zápraží a nechápala, proč se Dan najednou svléká a zlije se ledovou vodou z bečky.
Dane! Neblázni, nastydneš! vyběhla za ním s ručníkem.
Dan se zhluboka nadechl, zakroutil hlavou a myšlenky se trochu pročistily.
“To nemůže být pravda! Ještě má život před sebou! A bude šťastná, o to se postarám!” dupnul si.
Babička ho pozorovala, ale nerozuměla mu
Dane, co tady rachotíš? Už je pozdě, pojď spát, užij si odpočinku! zívla napůl usínající babička.
Už jdu, promiň, jestli jsem hlučel. Dám si čaj a půjdu. Spi, babi, spi
Žili spolu sami dva. Osud Danových rodičů byl nejasný, snad někam zmizeli, možná zahynuli. Babička o tom moc nemluvila, možná chránila Dana před pravdou
Báru pořád vozili k doktorům. Máma jim vždycky nosila do ordinace ovoce a domácí buchty, jen aby řekli, že to půjde vyléčit. Ale zázrak se nekonal.
Tohle dnes neumíme léčit, krčil rameny doktor. Možná jednou, díky pokroku. Zatím prostě klid. Žádné stresy. Ale vždyť takhle žijí stovky lidí!
Jasně přikyvovala paní Poláková. Karel, Báry kamarád, taky říkal, že se musí šetřit. A dnes už hodně čte, chodí na procházky jen málo
Mami! zastyděla se Bára za mámu, že stále všechno komentuje doktorovi.
Ale, ale, paní učitelka! mrkl doktor. Slečna má rozumného mladého u sebe, važte si toho! Tak, za tři měsíce se ukažte.
Od té doby, co se vrátila domů, Bára se bála udělat krok navíc a máma ji hlídala, aby se nenastydla, nespotila, neběhala
V kině bylo dusno, smrdělo kouřem. Bára, držící Dana za ruku, potichu během filmu plakala, když se schovala do jeho ramen.
Báro, neboj! Všechno dobře dopadne! Báro! Dan ji hladil po hlavě.
Ale okolní diváci už syčeli a volali, ať jsou tiše.
Dane, mě je blbě Pojďme ven poprosila.
Tak pojď.
Dvě postavy zakryly světlo z plátna, vyrazily ke dveřím. Do sálu na chvilku pronikl proužek světla z foyer, pak se zase zavřela tma.
Venku na ně svítily lampy, museli si na světlo chvíli zvykat.
Sedni si, dojdu ti pro vodu! rozhodl Dan.
Uvadička po nich házela přísné pohledy.
Tak mladá procedila, aspoň že jsou manželé? Kam ten svět spěje
Asi si myslela, že je Bára těhotná, proto omdlévá.
Zatím ne, ale brzy budeme! vypálil Dan dřív, než Bára stihla cokoliv říct.
Co? Bára byla v šoku, začala se jí zase točit hlava. To byla jen sranda, že jo?
Chytila nič netušícího Dana za ruku.
Já o tom nežertuji, řekl vážně. Chtěl jsem o tom mluvit později, ale když už to takhle vyšlo Já jdu na vojnu. A až se vrátím, vezmu si tě! Pamatuješ, že jsem ti slíbil, že uvidíš svět? Pingviny určitě. Pamatuješ?
Přikývla.
Tak to platí. A je mi jedno, co kdo říká. Stačí opravdu chtít, aby ses uzdravila a já chci. Najdeme ty nejlepší doktory, poví nám, co dál. A budeš mít dítě! mluvil v záchvatu nadšení. Měl chuť ji políbit, ale uvadička stále čuměla, tak se ovládl.
Dopi vodu a pojď ven, zatahal ji, ale Bára se nepatrně vysmekla.
Opravdu nemůžu mít děti? dívala se mu hledáč do očí.
Dan znejistěl. Paní Poláková mu zakázala něco říkat
No teď to nechme být. Uvidíme. Prostě se šetři. Pojď procházet se.
Bára přikývla, nechala si obléct kabát a vyvedl ji na vzduch. Pak se odvrátila, pevně zavřela oči. Cítila se jako poloviční ženská. Co teď? Jak žít?
Pak Dan vymyslel, jak ji rozptýlit. Vzal ji k Radkovi Novotnému, půjčil jim motorku, Bára jela v helmě vpředu, Dan ji držel za boky. Najednou bylo všechno těžké pryč jen ten šum motoru, jeho ruce a teplý vzduch
V noci jí volali doktora, udělal nějakou injekci.
Ale vždyť se vám musí šetřit! vrtěl hlavou na chodbě. A to máte za chvíli maturity! A je celá nervózní!
Bára něco vysvětlovala, že to bylo jen z filmu
Byla jsi s Danem? zeptala se přísně máma, když doktor odešel.
Ano. Dan je nejlepší, s Danem si vždycky povíme pravdu, o všem! I o dětech že nesmím mít děti
Bára zase začala brečet.
To mu ukážu! zatnul pěsti otec, pan Polák.
Nesmíš! Nech ho! On je nejlepší! Karel se mu nikdy nevyrovná!
Spát! zařval tatínek, zhasl světlo, mámu popostrčil. Danovi přišel povolávací rozkaz, brzy bude klidnější vzduch!..
Paní Poláková Dana domů už nepouštěla, za všechno ho obviňovala.
Jenže já tu budu a Báru uzdravím! Proč ji vězníte? Jedině ji zničíte, nechte ji žít! Dan se pokoušel o poslední rozloučení před odvodem, ale Polákovi ho nepustili dovnitř a otec vyšel před dům s brokovnicí.
Budete střílet, pane Polák? No, tak střílejte. Nikomu nechybím kromě babičky Můžete Báře říct, že jsem odjel pryč. Nebude se aspoň trápit, co?
Dan skočil dopředu. Hlava se mu zhoupla přímo proti zbrani, máma Poláková si v hrůze zakryla ústa.
Otec chvíli stál, pak sklonil flintu.
Jsi blázen, Dane. Třeba v armádě přijdeš k rozumu. Táhni. Báru budit nedovolím. Kvůli babičce jdi
A tak rozhodli. Prostě všechny trápení pramení z Dana! On ji zatáhl na tu výpravu, on ji naučil lyžovat, on může za všechno!
Neplač, Aničko, možná se mu v armádě zalíbí a už se nevrátí
Bára mezitím tajně sledovala Dana z okna. Otoč se! Otoč se, prosím! přála si.
A on se skutečně otočil, udělal gesto s čepicí a lehce jí zamával. A ona pochopila
Dan se vrátil po čtyřech letech. Bára nevěděla nic, rodiče jí neřekli, ale šel sloužit do Afghánistánu, kde byl dlouho nezvěstný. Babička umřela, aniž by se s ním setkala. Báru na pohřeb ani nepustili.
Všechna psaní, co mu do jednotky posílala, se ztratila.
Zase nic? ptala se soucitně paní Kiliánová na poště, když si chodila Bára stěžovat. No, má jiné starosti. Nebo už nechce A hele, Karel jde! Ten je teď švihák pojď za ním!
Vrátil se na podzim. Dům byl tmavý, všude plíseň a pach zatuchliny, stěny rozpité fleky od deště, co protékal střechou nějakou dobu. Na pohovce ležela babiččina šála, hned vedle na skříňce zažloutlé obrázky svatých.
Dan si sedl ke stolu, zavřel oči. Všechno kolem mu připadalo stejné, ale zároveň úplně cizí. Možná, že to on se změnil
V noci nespal, ráno šel k Báře domů. Na dvoře věšela prádlo paní Poláková.
Teto Ančo! zavolal, típaje cigaretu. Pořád stejná!
Přišlo mu, že od té doby uplynulo věčnost.
Kdo je tam? mhouřila oči stará paní.
To jsem já, Dan. Můžu dál?
Nečekal odpověď, vešel bránou, celou dobu hleděl na okno, kde měl být Báry pokoj. Jenže závěsy byly zatažené a květiny zmizely.
Je pryč, Dane. Ty jsi se vrátil? Živý? řekla skoro bez zájmu paní Poláková a upravila si šátek. No nějak bylo, nějak bude. Už je to tak
Kam jela? Dan zkřivil obličej, chtěl si zapálit další, ale rozmyslel si to.
Do Brna, Karel tam studuje, tak jeli spolu.
Co s tím má Karel společného?
Jsou manželé. Tady zůstat nechtěla, když jsme ti museli napsat, že jsi padl. A Karel má rodinu v Brně, bydlí tam, Báře se tam líbí, ale hlavně je tam klid. Díky Karlovi jsme to zvládli, když umřela tvoje babička, bylo zle Ale Karel tu byl. Dane, prosím tě nech je být. Dej jim šanci. Nemusíš je už hledat
Paní Poláková ho pohladila po rameni. Stáří ji změnilo, její obličej zmuchlaný jako starý papír.
Bára Karla nikdy nemilovala! zasmál se Dan a plivl do prachu.
To bývalo. Ale když jsi byl pryč, uvědomila si, že s ním je v klidu. A on ji chrání. Prosím, neukazuj se jí.
Dan neodpověděl, otočil se a odešel. Poláková vzdychla a šla domů, otec si v kuchyni četl, Karel je prý taky naučil číst
Dan, po jedné noci v prázdném bytě, sbalil pár věcí, zatloukl okna, zamkl branku a odešel na hřbitov. Tam položil na babiččin hrob křížek, co nosil na krku.
Odpusť, babi Maruško
A odjel…
Dan začal být drsný, rozhodný někdy až příliš, neznal slovo ne a nikdy se nespokojil. Dělal v podnikání někdy ošklivé kšefty, v ruce měl peníze, ne vždycky čisté. A pořád něco hledal.
Ne, Báru najít nebylo těžké, Brno, vysoká, Karel takoví nezmizí nikdy. Nebylo to o hledání, ale o možnostech.
Když už byl několik let v podnikání (nejdřív autodíly, pak starožitnosti, načat to potraviny a zásobování) spojil se s lidmi, co dělali zdravotní techniku, dostal kontakt na špičkové doktory.
Proč tě zajímají kardiologický věci? ptal se ho Roman Polívka, kardiochirurg. Máme tu fakt špičky. Ale co přesně potřebuješ?
Potřebuju pomoct jedné ženě. Aby žila aby byla v pohodě.
Kolik je jí let? Příbuzná?
Ne, známá, dvojka pod mojí ročník. Od šestnácti s nemocným srdcem, diagnózu nevím přesně.
Tak ji zjisti, bez toho to nejde! Něco léčíme, ale někdy jsou šance mizivé Roman si odfrknul. A co ty přístroje, co jsme domlouvali? Čekáme na ně!
Clo, víš jak Přístroje budou. Ale potřebuju Bářinu lékařskou zprávu. Když ji donesu, řekneš mi, co umíte?
Jo, ale budu chtít aktuální výsledky, starý k ničemu.
Dan přikývl a odešel. V chodbě bylo ticho, jen sanitářky šustily po podlaze.
Kde jdeš? ptala se v předsíni Irena, zavazovala si župan. Bylo chladno, Dan větral, musel mít pořád čerstvý vzduch.
Na dva, tři dny musím pryč, mám zařizování. Neboj, nudit se nebudeš. přitáhl si ji, políbil, hrubě, ale krátce. Kdyby někdo volal, řekni, že nevíš, kdy se vrátím. Spi, nelámej si hlavu a nikoho sem netahej, ok?
Irena kývla, poslala mu vzdušný polibek.
Služebně, pane! Ale stejně jsem udělala polévku, nechceš aspoň ochutnat?
Musím letět, promiň!
Zabouchl dveře. Irena slyšela, jak jeho boty duní po schodech…
Věděla, že ji nemiluje a ani to nikdy neříkal. Ale vedle Dana jí bylo bezpečno, navíc s ním měla pohodlí, on měl ji jako zázemí. Na dnešní svět víc nepotřebovali.
V restauraci naproti Dan seděl s nervózním chlapíkem, co si okusoval nehty a přitom mu oči těkaly po stole.
Pane Charvát, vážíme si spolupráce, zařízení potřebujeme, ale lékařská dokumentace, to je jiná věc! chlapík se potil a popotáhl. Nejste náhodou z nějakýho úřadu? Já nevím, já informace neprodávám
Nešaškuj, Františku, ušklíbl se Dan. Chci jen kartu, ať vím, jak na tom Bára doopravdy je. Všechno mám, zařídím, vybavení dodám. Kolik za to chceš? Řekni si!
Chlapík chvilku dělal drahoty, pak poodešli ven.
Vítr rval čepice, polykal konečky šál.
Kolik? otočil se.
Dan řekl cenu. František přikývl, vytáhl papíry. Věděl, že Dan nekecá, proto se usmál, hodil mu do tašky obálku.
Díky. Dokumentaci už má u sebe správce, do týdne máte přístroje.
Dan ho poplácal po zádech a šel…
Bára šla pomalu postranní uličkou. Vůbec na nic nemyslela. Prostě šla, dýchala. Zítra zase do nemocnice, Karel ji objednal, ale v blbý čas, musela si vzít volno. Večer má schůzku ve škole u syna, Karel nepřijde… Příští týden přijedou Karlovi rodiče, budou chtít navštívit vnuka, zas bude zařizování Hodně věcí. Ale teď jen jít a dýchat. To je dobré.
Kolem projel motocykl, nějaká holka pištěla do zad kluka. Bára se pousmála, vzpomněla na jízdu s Danem a na to, jak spolu letěli krajinou.
Báro! uslyšela hlas, ztuhla. Ahoj, Báro!
Otočila se. Dan…
Musím s tebou mluvit. Je to vážný a hned! táhl ji ke straně k lavičce. Sedneme si?
Dane… Dane… Dane! šeptala, hladila ho po ramenou, po tváři. A babi Marie tomu nevěřila…
Rozplakala se, Dan ji pevně, ale něžně objal. Měl ji pořád stejně rád, to už teď Bára věděla jistě.
Kam půjdeme? Do kavárny?
Proč? Pojeď k nám. Karel i syn už jsou doma. Seznámíš se s naším Vítkem, navrhla.
Nemůžu u vás, tohle je jen pro tebe…
No… dobře. V jídelně je volno, pojď…
Posadili se, Dan dlouho mlčel, pak začal:
Báro, musíš jet se mnou. Budou potřeba doklady, povolení, ale je šance.
Kam? nechápala.
Náš známej, doktor Polívka, našel specialistu na tvou nemoc. Stačí jedna operace a bude ti líp! A Karel už tě nebude muset tolik hlídat a
On mě netrápí, jenom má o mě starost, zavrtěla hlavou. Neměl bys
Ale já vím, co dělá. I to, že jezdí tvým autem, že všechno je přes tebe. Na něm nezáleží, chci abys to zkusila. Vše je zaplacený. Pojďme. Jsou to skvělí odborníci, naši s nimi spolupracují.
Počkej, Dane, co ty, ženatý? Co vlastně děláš? skočila mu do řeči. Pro tebe bych tě ani nepoznala… Ale sluší ti to.
Jak? sípavě se zasmál.
Trochu záhadný, nepřístupný. Nejseš žádný grázl, že ne?
Jo, byly chvilky, začátky nic moc. Ale teď už ne, teď jen obchody, zásobování, i angličtinu už umím.
To je fajn. Vítek taky. Karel mu našel učitele, dvakrát týdně k nám chodí. A ty, byl jsi doma?
Byt už neznám. Ale to je fuk. O to nejde! Na vše je připraveno, čekají jen na tebe, Báro, zkus to.
Dan se podvědomě zrychlil, jako by tušil, že někdo přijde.
Báro? Vítek čeká, večeře je na stole, a ty sedíš tady? objevil se Karel. Já se zdržel, šel kolem a viděl tě. A tohle Dane? No nazdar.
Tvář mu ztuhla, chytil ženu za ruku.
Počkej, Karle. Dan mi něco navrhuje, ale ještě jsem to neslyšela…
Bára cítila, že to nedopadne, už byla bledá.
Na vzduch! Báro, ven, máš s sebou prášek? Dej si pod jazyk! začal Karel nervózně pobíhat, Dan šel za nimi.
Doma bylo chladno, polévka voněla z kuchyně. Vítek koukal na návštěvu.
Dan, podal mu ruku.
Kluk mu ji stiskl a pátravě koukl na otce.
Víťo, jez ve svém pokoji. Máme s panem Danem práci, řekl Karel.
Bára mu přinesla jídlo na tácu, políbila ho, odešla zpět na kuchyni.
Tak co, Dane? Odkud se tu bereš, co děláš? Karel měl navrch, loudal se po kuchyni, pak natáhl nohy přes cestu.
Báro, dej mu karbanátek nebo co. Ženatý? žvýkl natvrdo pažitku.
Ne. Vím, kde Báře pomůžou klinika v zahraničí, operace srdce, ne v každé nemocnici to dělají, ale s našimi lidmi tam spolupracují. Báro, co říkáš? Danovi zasvítily oči.
Báro, dones Víťovi čaj.
Dokud byla pryč, Karel pokračoval:
Co by asi mohla říkat? Objevíš se jako duch, táhneš ji za hranice, nevíme kam, riskneš operaci. A my s Vítkem? Pokud něco co potom? My jsme spokojení, Dane, nemusíš nás zachraňovat!
Ulev si s výčitkama, Karle Dan se postavil nad něj. Ona není věc, musíš jí dát šanci, ne jen přežívat! Už jí nebudeš jezdit autem, ona bude jezdit sama. Stydíš se? Báro, pojeď, budeš žít jinak, opravdu!
Já tu zůstanu, Dane. Mám strach! Co když umřu? Vítek je malej, potřebuje mě. Já tady žiju dobře
Bára ho objala, hlavu položila na jeho záda.
Půjdeme pít čaj, kluci. Máme dortíčky. A pak, Dane, pojedeš domů, platí?
Nepil s nimi, hodil bundu na ramena a šel. Ani se nerozloučil.
Cestou domů strkal do lidí ramenem, nechápal, jak lze odmítnout možnost lepšího života? Všechno už měl připravené, půl podniku prodal Zbytečně?
Přeběhal tolik ordinací, domlouval, zařizoval prý zase zbytečně.
Chtěl jsi Karlovi jen ukázat, že jsi lepší. Ale prohrál jsi.
Irena na něj čekala doma, nespala.
Ahoj, zašeptala v předsíni v tom baťůžku. Uvařila jsem polívku. Ochutnáš?
Rychle k němu přišla, přitulila se.
Co je? zarazil se Dan.
Bálo se, že už se nevrátíš. Že s ní zůstaneš
Irena vzlykla a stiskla se k němu ještě více.
Malá, prosím tě, co bych si bez tebe počal? To jsou hlouposti! Danovi se ulevilo, jako by mu někdo zvedl stoletý kámen ze zad. Nikomu už nic nedlužil, ani sobě. Teď může být šťastný. Milovat Irenu, vzít si ji, budou mít děti, vychovají je spolu To bude jejich život. Ostatní ať žijí, jak chtějí.
A to je vážně prosté prostě si dovolit být šťastný!
Irena ho pozorovala, jak s chutí jí její polévku. A byla si jistá, že u nich doma teď taky bydlí maličká rodina.
