Skutečná žena
Zuzano, kde jsi?! Přines okurky! Musím na tebe čekat ještě dlouho?!
Můj manžel Jarda už zřejmě ztratil trpělivost, když na mě zavolal přes celý byt, ale já byla plně ponořená do svého zrcadlového rituálu. Pečlivě jsem líčila levé oko novou řasenkou, která byla dražší než celý můj šatník, a obdivovala jsem výsledek. Můj pravý okem, vyzdobené novými stíny a linkou, o kterých mi Bára, moje nejlepší kamarádka, řekla, že takové mají pouze ženy, které chodí na plesy, teď vypadalo dvakrát tak větší než obvykle a možná trochu děsivě. Ale vzdát se předčasně jsem neměla v povaze.
Na okurky, které se máčely ve vaně, jsem neměla ani pomyšlení.
A to vše kvůli tomu, že minulý týden Jarda, můj drahý manžel, který teď v kuchyni uzavíral sklenice se zavařenými okurkami na zimu, zničehonic prohlásil:
Chtěl bych, abys byla opravdová žena!
A podal mi svoji kartu, na které měl našetřeno hezkých pár tisíc korun za celý rok.
Říct, že jsem byla v šoku, to je slabé slovo.
První myšlenka byla samozřejmě: udělám scénu! Když Jarda dokázal schovat peníze před rodinným rozpočtem, co ještě tají? Nedává všechno k dispozici a kdo ví, v čem mi ještě lže? Moje hlava začala vířit myšlenkami, až jsem musela sednout na stoličku v kuchyni, úplně zapomněla na polévku, která kypěla na sporáku.
Co to znamená, být opravdovou ženou?!
To bylo…
Ach, to bylo něco! Nejradši bych rozbila ten nový porcelánový servis, co mi nedávno darovala tchyně, o kterém jsem snila celé roky. Když jsem ho obdivovala a dojatě slzela, tchyně mě ještě objala a rozesmála se:
Slušelo by ti víc radosti, Zuzanko! Já pro tebe udělám, co bude v mých silách. Jen hlavně žijte šťastně!
Proč jí to napadlo, netuším, a ona mi to nikdy nevysvětlila. Objala mě i Jardu, políbila vnoučata a spěchala zas domů. Dlouhé návštěvy jí nevoněly hospodářství na vesnici potřebuje dohled.
Já se s ní nikdy nepřela. Vozila děti na víkendy, starala se, aby byly hodné, a v duchu přemýšlela, čím jí ještě zpříjemnit den, protože mě přijala do rodiny s úplným klidem.
A má mě za co kárat příbuzní mi často dávají najevo, jak těžké bylo mě přijmout, a co čekat od ženy, kterou jsem před svatbou viděla jen jednou. Tehdy mě dovezl Jarda i se synem k nim domů a já se dlouho bála vystoupit z auta, pořád jsem vrhala nervózní pohledy na spícího syna a špitla Jardovi:
Neměli bychom to raději vzdát? Co jí řeknu? A co ona mně?! Jistě nás vyhodí, s dítětem na krku!
Ale proč by to dělala? divil se Jarda.
Když jsem porodila Tomáška, vlastní teta mě vyhodila z domu. Prý jsem je zahanbila, a dost, že mě nechce ani vidět. Ty si myslíš, že tvá máma mě přijme s otevřenou náručí?
Možná tě překvapí.
No, překvapit jsem se nechtěla, ale zpět už jsme jet nemohli.
Olga, Jardova maminka, mě skutečně překvapila. Přivítala mě stroze, zadívala se na mě bystrýma očima, pak mi vzala syna z náručí a nabídla, že ho uloží u sebe v ložnici. Tomášek se ani nevzpouzel zamumlal něco, přitiskl se k babičce a okamžitě usnul.
Jakmile Tomášek uměl říct babička, říkal jí tak bez váhání. Tím si Olina získala mé srdce navždy.
Tomáše jsem měla v osmnácti. Otcem byl Pepa Šebek všichni na vsi to věděli, všichni drbali, jestli si mě vezme, nebo mě jenom odbyde, jako ostatní dívky předemnou. Pepova pověst byla otřesná a já to věděla. Přesto mě uměl nějak přesvědčit měl dar slov a charisma hadího dechu. A jestli nešlo dobrým slovem, šlo to nátlakem.
Jenomže já jsem mlčet nechtěla.
Jednou jsem se vracela z města později, musela jsem pěšky přes pole, autobus nejel dál. A tu mě dohonil Pepa se svou starou škodovkou.
Zuzano, co tu děláš tak pozdě sama? Posaď se, svezu tě!
Není třeba, Pepo, dojdu pěšky! snažila jsem se vyhnout, ale už bylo pozdě…
Vrátila jsem se domů v roztrhaných šatech a slzách. Proplížila jsem se kolem ložnice, kde spala nemocná maminka, šla rovnou do koupelny a drhla sebe, abych ze sebe smyla jeho pot a hrubé ruce. Plakala jsem, zlobila se na sebe a hlavně přemýšlela, jak to utajit před matkou. Doktorka mi vysvětlila, že mamce nesmí být způsoben žádný stres měla slabé srdce.
Mohla by to odnést, rozumíte?
Rozuměla jsem až moc dobře. Mimo mámu jsem nikoho neměla teta nepočítaje, ale tehdy jsem ještě věřila v rodinu.
Máma se nikdy nedozvěděla, co se stalo. Byla jsem v pátém měsíci, když odešla klidně, ve spánku, nechala mě na světě samotnou.
Teta, která přijela pomáhat, mě i dítě hned zavrhla.
Sama sis to nadrobila, sama se starej! Poč je si nenahlásila na policii? Měla bys dneska už možná ženicha a vše by bylo zametené! Teď nepočítej se mnou. Já mám svých starostí dost!
Byla jsem v šoku teprve po několika dnech mi došlo, že se nemám na koho obrátit. Tak jsem šla na policii.
Zuzanko, proč jsi hned neřekla? chytil se za hlavu policajt. Uděláme mu peklo!
Pepa šel do vazby.
Ukázalo se, že po celé vesnici pobíhá výsledek jeho činů sedm dětí! Matky nejdřív zapíraly, ale nakonec to potvrdily.
Pepa dostal rozsudek a jeho máma mě veřejně proklela uprostřed vesnice s přáním, aby dítě bylo nemocné nebo vůbec nepřežilo.
Ale ostatní mě podrželi. Brzy nato Burešovým někdo pomazal vrata dehtem a za pár měsíců museli dům prodat a odstěhovat se.
A já porodila zdravého, kluka s kudrnami a laskavýma černýma očima. A světe div se, nejenže v něm nebylo po Pepovi ani památky, byl celý z našich Starých. Nos a uši jako měl můj otec (kterého jsem si už ani nepamatovala), oči a kudrny po babičce.
Sousedé mi pomáhali, jak mohli s hlídáním i výbavou pro dítě. Peníze od matky jsem pečlivě šetřila, protože dítě je začátek, jeho výchova v jednom je běh na dlouhou trať.
Jen co jsem si trochu oddechla, dorazila teta z města s bratry mé nebožky maminky.
Zuzano, musíš se vystěhovat! Tento dům je dědictví, my ho musíme rozprodat. Dostaneš svůj díl, ale dál už je to tvá věc!
Ale za ten podíl žádný domek na vsi člověk nekoupí. Znamenalo to stěhování do města, kde nikoho nemám. Teta se mračila, ani na Tomáška se nechtěla podívat.
Rodina odjela, já zůstala s brekem. Kdo by neplakal, když se musí loučit s rodným domem? Je to kus srdce!
Naštěstí sousedi hned druhý den přišli s novinou v sousední vesnici paní prodává půl domu, je čerstvě ovdovělá, děti mají svůj život, byla by ráda za společnost. Místní policajt mě tam odvezl.
S paní Květou Petrovou jsme si sedly okamžitě.
Neboj se, Zuzko, já jsem klidná ženská. Jen si potrpím na pořádek. S malým ti pomůžu, když budeš chodit do práce. Ale na procházky se mnou nekalkuluj, to říkám předem!
A práce je tu v obci?
Jistě! Moje kamarádka hledá prodavačku, má tři krámky tady v okolí, teď otevřela čtvrtý. Chceš, domluvím schůzku?
A tak jsem začala v obchodě. Právě tam jsem poznala Jardu. Přijel na víkend za mámou, šel nakupovat a já mu vše zabalila a při řeči mu, aniž bych si to uvědomila, řekla o sobě, o Tomáškovi, o Květě, která se stala Tomáškovi druhou babičkou…
Jardu to zasáhlo víc, než čekal. Od té doby chodil kolem krámu, ale ne a ne vstoupit.
Ale to nepočítal s tím, že já taky na něj nemohu zapomenout. A tak, když konečně přišel do obchodu, věděla jsem o něm všechno že mu utekla žena, nechala ho s dvěma kluky, že se pečlivě staral o děti a zároveň o nemocného otce, že jeho synové někdy po nocích plakali po mamince, kterou už ani neznali.
Kolik je tvému staršímu? přivítala jsem ho bez okolků.
Tři roky bude.
A malýmu?
Právě slavil rok.
Jako Tomášek.
Zuzi…
Seznam mě s klukama, pak se uvidí.
A tak jsme dali dohromady čtyři děti a dva životy.
Svatba proběhla v užším kruhu. Po ní jsme vyrazili s dětmi k Lednici viděla jsem poprvé zámek, parky a rybníky, zájezd jsem si užila víc než děti.
Ale štěstí jsem si musela vybojovat nejdřív, když starší syn onemocněl a já byla dva měsíce v nemocnici, mladší svěřila tchýni, a pak, když se exmanželka objevila a žádala kluky zpět. To jsem ze sebe vydala všechno, prošla úřady, poradila se s bývalým sousedem-policajtem a získala soudní rozhodnutí. Exmanželka se vypařila, aniž čekala na verdikt. Měla jsem jistotu, že jsou děti v klidu.
Roky šly, děti rostly, já pořád stejná maličko bázlivá, tichá, usmívám se, i když nemusím. Všichni v obci ale ví, že když jde do tuhého, bráním rodinu jako lvice.
A pak se stane toto! Prý nejsem žena?!
Celou noc po tom, co mi Jarda dal bankovní kartu, jsem nespala, převracela se, prohlížela se v zrcadle a snažila se pochopit, co je na mně špatně. Zeptat se Jardy? Byl by zbytečně uražený. Proto ráno, když děti šly do školy a školky, vyrazila jsem za Bárou.
Báro, co mám dělat?!
Bára byla stejný podivín jako já, takže jsme usoudily, že odpověď najdeme v ženských časopisech. Už jen proto, že je někdo tak pečlivě píše! A opravdu za půl hodiny jsme měly jasno: opravdová žena má správně jíst, oblékat se, líčit a vůbec vše dělat správně, jinak je tzv. nula s mašlí! Mašli jsem neměla a taky jsem ji kupovat nehodlala.
Šla jsem s Bárou do Brna, koupila si kvalitní kosmetiku, hezkou noční košili a úžasné boty, které jsem ani nevyndala z krabice, aby mi je kluci nepošlapali.
Jardu to ale nenadchlo. Líčila jsem právě poslední linku na oko, když vtrhl do koupelny, vyděsil mě, píchnula jsem se štětcem rovnou do oka a hned věděla, že skutečnou ženou být vůbec nechci.
Zuzi, co blázníš?! lekl se Jarda, když viděl, jak poskakuji po jedné noze, slzím a snažím se zachránit zbytek make-upu.
To máš z toho! zasyčela jsem skrz zuby, když jsem konečně pochopila, že se musím spíš umýt než si rozmazávat líčení. Chceš ženu?! Ženu?! A já jsem co?!
Jarda mě objal, zastavil mě:
Počkej, kotě! Pomůžu ti.
A když mě tiše a jemně umýval, povídal:
Já jsem sice trdlo, ale ty taky! Vždyť víš, že mluvím někdy hlouposti. Zlobila ses, aniž bys mě vyslechla.
A proč jsi mi dal ty peníze a pokáral mě, že nejsem žena?
Protože sis za celý náš společný život nikdy nic nekoupila sama pro sebe! Vždycky jen dětem, mně nebo mojí mámě. Rozmazluješ všechny kromě sebe. Tak jsem ti dal peníze, abys mohla jednou jako ostatní ženy vyrazit na nákupy, utratit je za sebe a necítit výčitky.
No, teď už jsem se musela smát já. Tak moc, že se děti lekly a spustily pláč, myslely, že pláču.
Večer, když jsem všechny uspala, jsem vyšla na zápraží, zhluboka se nadechla a s úsměvem si vybavila ten dnešní chaos.
Už jsou hotovi, poslední usnul! přišel Jarda za mnou na schody.
Pořádně jsi je přikryl?
Neboj se. Okurky budou špičkové!
To je dobře… brzy se nám budou hodit! usměju se a položím si jeho ruku na břicho.
Ty jsi držela tajemství?! vykulí oči Jarda a obejme mě pevněji.
A jak ti to mám říct? Pořád řešíš okurky nebo něco, a na mne člověk nemá čas!
Chtěla bych mu ještě něco povědět, ale on mě umlčí polibkem.
Nejdůležitější místo je přece u srdce, jen malinko po straně. Tam, kde člověk skutečně dýchá. ©A já v tu chvíli věděla, že skutečnou ženou není ta, která nosí značkové šaty a dokonalý make-up, ale ta, která má odvahu vstát, když dojde na dno, obejmout děti ve tři ráno, když pláčou, a rozesmát muže bláznivou hádkou v koupelně plné vonných krémů.
Možná bych nikdy nevyhrála soutěž krásy ale žila jsem svůj život naplno, se slzami, smíchem, blátem na botách i srdcem na dlani. Tam někde ve tmě, na zápraží, s Jardovou rukou v mé a další malou dušičkou pod srdcem, jsem najednou cítila, že mám všechno.
A že být opravdovou ženou znamená milovat, někdy bojovat a nezapomenout ani na sebe samu. V těch jednoduchých snech o dětech, radosti a klidném večeru je tajemství štěstí, které si nekoupíš. Stačí se zastavit, nadechnout a nechat svět plynout.
A někde poblíž, na dně vany, tiše čekaly i zakroucené okurky na svůj čas až přijde zima, otevřeme sklenici a připomeneme si, že v každém příběhu je něco slaného, sladkého i kyselého. Přesně jako v životě skutečné ženy, která nakonec pochopí, že opravdová je už dávno.
