Ondřej svou ženu už téměř nepoznával a vůbec nechápal, co se s ní děje. Ivona vždycky uklízela, vařila i žehlila, ale teď se jako by vzdala své každodenní rutiny. Ondřej se jí přece jen opatrně zeptal, co se stalo, načež Ivona odsekla:
Víte kolik let vás obsluhuju? Nešlo by si aspoň chvilku odpočinout?
Ondřej hned zavětřil, že se u Ivony objevil někdo třetí a rozhodl se prohledat její věci. A v kabelce opravdu něco našel. Mezi přihrádkami byl starý, očividně stokrát přečtený dopis.
Ondřej už dlouhé týdny nepoznával svou ženu. Po sedmnácti letech manželství se Ivona tak změnila, že se mu to zdálo skoro nemožné. Dřív byla vždy hodná, chápavá, klidná právě takovou si ji kdysi vybral. Každé ráno mu připravovala buď kaši, nebo omeletu, po práci hned letěla domů a začala vařit večeři. Každou neděli žehlila přesně patnáct košil jednu na den pro něj a dva syny, i když ti košil tolik nestíhali vynosit naučit je stejné pečlivosti bylo nelehké.
Teď už druhý týden místo snídaně na stole stály jen cereálie nebo chleby, a Ivona podotkla, že si je mohou chlapci udělat sami. Večeře byla většinou zbytky včerejška, nebo v lepším případě papírek s vzkazem: Přijdu až po deváté, dejte si knedlíky.
Ondřej to zprvu sváděl na konferenci, kterou pořádal institut, kde Ivona pracovala, ale ta už skončila a její návrat do normálu se nekonal.
Opatrně se zeptal, co se děje.
Nemůžu mít taky svůj život? Celá léta jsem vám byla služkou, smím si konečně trochu orazit!
Jistě, proč by ne, přikývl Ondřej.
Chtěl se ještě zeptat, jak dlouho to trochu bude trvat, ale nezmohl se. Čas plynul a Ivona chodila do kina, do divadla, na výstavy. Ondřej navíc postřehl nové, odvážnější šaty v její skříni a rána, kdy se namísto chystání snídaně líčila u zrcadla. Začal v něm klíčit jedovatý stín co když má Ivona milence?
Styděl se za takové podezření, ale nejistota ho sžírala do té míry, že začal Ivonu bedlivě sledovat a prohrabávat její věci. Prošel jí telefon, pohyby na účtu i obsah kabelky. V její přihrádce skutečně objevil dopis starý, ohmataný, unikl z něj parfém a věty v něm prozrazovaly něžnosti: Ivono, nemohu tě dostat z mysli, tvůj hlas mi zní v uších, úsměv hledám všude kolem…
Zvedl se mu žaludek. Z dopisu bylo poznat, že takový vztah trvá už dlouho, z čehož zahořkl ještě víc. Krátké poblouznění s nějakým kolegou by ještě pochopil, ale tohle?
Tři dny nepromluvil, uzavřel se do sebe a rozebíral ve vlastní hlavě všechna svá vlastní pokušení, kterým odolal. A pak už to neunesl.
Všechno vím, řekl k večeru tlumeně.
Co všechno? podívala se Ivona s tichým údivem.
Byla klidná, téměř lhostejná, ale to Ondřeje nijak neuklidnilo. Četl ten dopis, nebyl prostor pro omyl.
Máš nějakého jiného, neptal se, oznamoval.
Ivona se zasmála:
Co to meleš, Ondřeji? Snad nežertuješ?
Kdyby byla plakala, přiznala, bylo by mu snad lépe. Ale takhle
Četl jsem ten dopis! Víš přece, že nic takového by cizí muž nepsal: Nemohu se dočkat, až zase budeme spolu, našim duším je souzeno jít ruku v ruce až do konce časů Fuj, zamručel.
Ivona se náhle rozesmála až Ondřej popadl vztek:
Ty to myslíš vážně?
Ty ne?
Zamračeně na ni zíral.
Takže ses mi hrabal v kabelce?
Ano.
A četls ten dopis?
Ano.
A nevzpomínáš si, že jsi ho psal ty sám?
Cože? zarazil se.
To je tvůj dopis! Psal jsi mi ho, když jsi byl kdysi na montáži v Brně, a já byla doma se Slavomírem. Vzpomínáš?
Nevěřím, že bych svůj rukopis nepoznal! A takové slova bych nikdy nepsal!
Ivona si povzdechla, vytáhla židli a zamířila pro krabici na skříni. Položila ji na postel, prohrabala papíry, našla dopis.
Podívej, psals mi to levou rukou, protože jsi měl pravou v sádře přijel jsi tehdy z Ostravy.
Ondřej se podíval na obálku: opravdu jeho jméno a jiný rukopis Marně se snažil vybavit ten čas, v mlze mu vytanulo, že si tehdy při práci poranil ruku. Bylo to tak dávno?
Ale proč zrovna ten dopis všude nosíš? zeptal se po chvíli poněkud nevrle.
Poradila mi to psycholožka, odpověděla Ivona klidně.
Psycholožka?
Ano. Víš, Ondřeji, já už nemůžu. Celé roky makám pro vás tři, od narození Slavomíra nemám vlastní život. Ani poděkování občas neuslyším. Kytku mi koupíš jedině na osmého března, na vyznání lásky jsem už zapomněla. A přitom pořád jsem žena. Párkrát jsem si v hlavě pohrávala s myšlenkou odejít, ale rodinu mám ráda. Proto jsem zašla k odbornici. Ta mi radí a já to zkouším.
Ondřej zůstal v šoku. Rozvod? Ona vůbec myslí na odchod?
A fungují aspoň ty rady? zeptal se potichu.
Někdy ano, usmála se smutně Ivona.
A ty dopisy?
Ty mi připomínají, že jsme se kdysi měli opravdu rádi.
Ondřej přikývl a vešel na balkon. Více o tom už nemluvili.
***
Druhý den ráno bylo v bytě nezvyklé švitoření a vůně vanilky. Ivona vůbec nevěděla, co se děje, dokud nevešla do kuchyně.
Starší syn smažil na pánvi volská oka, mladší sypal tvarohové knedlíky do misek. Na stole v kytici ležely její oblíbené růže.
Co to má znamenat? zeptala se v úžasu.
Dobré ráno, maminko, zasmál se mladší. Dáš si čaj, nebo kávu?
Ivona si připadala jako v cizím snu.
Kafe, hlesla.
A dáš si omeletu, nebo tvarohové knedlíky?
Knedlíky
Manžel nikde nebyl, ale Ivona věděla, že za tím vším stojí. Sotva dojedla první knedlíček, objevil se Ondřej. Podal jí složený papír.
Dobré ráno, lásko.
A co to je? podivila se.
Nový dopis, usmál se Ondřej. Snad tentokrát pomůže doopravdy.
Ivona se usmála a od tohoto dne bylo zase dobře. Ne, zázraky se nedějí a takovou snídani neměla každý den, ale občas ano. Do kina teď chodila už ne sama Ondřej jí rád dělal společnost. Jejich manželství bylo zachráněno.
