Promiňte nám, začal jeden z policistů, ale tato paní tvrdí, že váš kocour přeskočil na její balkon, napadl ji a pak unesl jejího kotěte…
Pamatuji si, jak v Praze stála ta rohová činžáková stavba na Žižkově. Rohová znamenala, že dva vchody se potkávaly pod úhlem devadesáti stupňů, a když měly oba své balkóny z vnitřní strany, v rohu mezi nimi scházely téměř na dosah na vzdálenost, co by kamenem dohodil, maximálně metr a půl.
Právě tam v tom domě, v pátém patře, žili tehdy manželé Karel a Emilie Novotní. Oba pracovali v jednom podniku a domů i do práce jezdili Škodovkou.
Jednou z podzimních podvečerů, když se vraceli domů a procházeli dvorem plným dětí a kaváren, zahlédli, jak se toulaví psi vrhli na zuboženého kocoura. Toho kocoura krmili sousedé a čas od času i oni drobky z koblih, kousek šunky nebo mléko.
Karel zavrčel na psy a odehnal je, ale kocour to odnesl. Nebylo to naštěstí smrtelné, ale pár ran a šrámů mu zůstalo. Novotní ho vzali do auta a odvezli ke zvěrolékaři na Vinohrady.
Na veterině mu rány vyčistili, zašili, dali antibiotika a kapačku s vitamíny. Zvěrolékař jim ještě řekl, ať ho přinesou každý den na kontrolu a injekci.
Takhle se kocour, kterého pojmenovali Gauner, nastěhoval k Novotným.
Proč Gauner? ptáte se. Protože vypadal jako pořádný bijec. Ale přitom…
Hrozivý Gauner si ale rychle zvykl na pohodlí teplého domova. Za pár dnů už spokojeně přadl na pohovce, slastně přivíral oči a nechal se hladit od paní Emilie.
Podívej, jaký je z něj mazel, smála se Emilie, když ho škrábala na břiše. Gauner se šklebel bolestí rány občas zabolely ale nepřestával příst. Bylo jasné, že se mu ten nový život líbí.
Za pár týdnů byl jako znovuzrozený srst hustá a lesklá, nabaštěný, vyspaný, mazlil se jim na klíně a starý život zima, hlad, strach mizel v zapomnění jako špatný sen.
Oblíbil si balkon. Sedával na zábradlí a pozoroval cvrkot ve dvoře. Těžké železné dveře do ulice ho už nelákaly příliš dobře znal cenu svobody.
Balkony v sousedním vchodu ho vůbec nezajímaly, dokud…
Jednoho dne se na téměř dotýkajícím se balkonu objevil kotě. Bylo malé, nadýchané, elegantní zjevně chované ve zlaté kleci.
No jo, tovární mrňous… Co by takový věděl o světě? pomyslel si Gauner a demonstrativně odvrátil hlavu s ocasem kolmo vzhůru.
Ale další den zaslechl zvláštní zvuk. Něco tiše kníkalo, jakoby bolestí. Gauner se přiblížil ke kraji balkonu.
Kotě se krčilo v koutku a tiše naříkalo.
Hej, co řveš? zavolal Gauner. Nedostals prémiový granule, nebo co?
Kotě se ještě víc stáhlo do kouta, uplakané a vystrašené z pohledu na velkého kocoura.
Tak proč brečíš? naléhal Gauner.
A to kotě, vůbec nevycházejíc z úkrytu, zašeptalo: Ona mě praštila pantoflí… A víš, jak to bolí?
Gauner nikdy nezažil úder pantoflí. Teď byl miláčkem domu, všechno mu odpouštěli. Ale bolest si pamatoval dobře.
Pantoflí? Za co? divil se.
Mňoukl jsem moc brzy ráno… Měl jsem hlad…
Gauner zamrkal. A co se stalo?
Za to mě uhodila. A křičela na mě…
Gauner ztichl. Šedivý chomáček se krčil v rohu a třásl se tak, že se bál i nadechnout.
Najednou si vzpomněl na život na ulici ledová noc, hlad a samý strach.
Ona tě bije často? zeptal se tiše.
Skoro pořád, zasípnul prcek. Za každé šustnutí nebo skok… Nemá mě ráda. Kamarádkám se chlubí, že jsem drahý. Prej stál jsem skoro dvacet tisíc. Ale nevím, co je to drahý…
To Gauner věděl. Emilie mu často říkala: Ty jsi moje zlato.
Jenže tady to znělo jinak, cize, tvrdě.
Zamračil se. Bylo mu kotěte líto. Venku na ulici věděl přesně, co dělat. Ale teď už byl domácí rozmazlenec. Co může podniknout?
Kotě zavolali do bytu. S hlavou i ocáskem dole, v koutku po něm zůstala loužička strachu, vklouzlo poslušně dovnitř.
Gauner se zamyšleně zadíval na mokrý flek. Vzpomněl, jak sám jako malý strachy učůrnul před velkým psem.
Od té chvíle trávil na balkoně víc času než doma. Nový soused se jmenoval aby toho nebylo dost Šek.
Podle Gaunera by se spíš hodilo jméno Chudinka.
Chudinka si na něj zvykla a často si na balkoně stěžovala: Dneska říkala, že jestli budu ještě hlučet, tak mě vyhodí z balkonu. Už ji nebaví po mně uklízet…
Gaunerovi se srst naježila vztekem a začal cenit zuby.
Často slyšel křik paní Chudinky a její hrubé nadávky. A občas…
Občas úlekem cuknul při ráně pantoflí do mrňavého tělíčka.
Rozhodnutí padlo už dávno, jen ho brzdil strach.
Vyhodí mě… Za tohle mě určitě vyhodí. A já nechci zpátky ven do zimy, hladu a samoty. Nechci přijít o lidi, co mě zachránili…
Jenže pomyšlení na to, že by paní jednou zabila Chudinku, mu nedalo spát.
Všechno se seběhlo za pár dnů.
Gauner seděl na balkoně a naslouchal. Ze sousedního bytu se ozývala hlasitá hádka. Paní znovu ležela v posteli a ječela na Chudinku.
V odlesku prosklených balkonových dveří viděl, co se děje uvnitř.
Paní se zvedla, sáhla po pantofli, zvedla ji nad zoufalé, schoulené kotě a zaječela: Já tě snad zabiju, ty potvoro!
Ani neví, jak překonal těch metr a půl mezi balkony. Prostě přeskočil.
Pantofel nestihla paní hodit. Přímo před ní se na posteli vynořilo…
Ne, vypěnilo cosi.
Bytost jako z nočních můr.
Obrovský kocour s jizvami na tlamě, špičáky venku, syčel a skučel. V paní se v tu chvíli změnil plamen šlehající ze zvířecí tlamy a jiskry z očí alespoň tak jí to připadalo.
Zaječela, spadl jí pantofel a po noze v pyžamu teklo něco teplého…
Viděla samotného ďábla.
“Ďábel” zvedl pracku s vytaženými drápy, paní se schoulila pod deku, řvala a omdlela.
Za deset minut zazvonil zvonek u Novotných. Ve dveřích stála sousedka s rozcuchanými vlasy a šílenýma očima.
Váš kocour na mě zaútočil! Poškrábal mě a unesl mé drahé kotě! Volám policii!
Paní, odpověděla klidně Emilie. Náš kocour je stále doma, nevychází. A vašeho kotěte u nás opravdu není.
Sousedka zkřivila ústa vzteky a syčivě odkráčela, třískla dveřmi.
Po chvíli dorazili policisté. Za nimi sousedka, pletla páté přes deváté.
Omlouváme se, začal jeden z nich, ale tato paní tvrdí, že váš kocour přeskočil na její balkon, napadl ji a unesl kotě…
Prosím? vykřikli najednou Karel i Emilie.
Bylo vidět, jak jsou zaskočení.
Pane policisto, pojďte dál, klidně se přesvědčte sám kocour je doma, spí na gauči, žádné kotě zde není.
Samozřejmě. Všichni vešli dovnitř a Gauner opravdu pohříchu klidně spal, rozvalený na gauči.
To je on! Ten vrahoun! To on mě napadl a unesl mého Šeka! ječela sousedka.
Policisté nechápali Co přesně vám ukradl? Vaše šeky?
Jenže ne, vy jste nechápaví! Mé kotě se jmenuje Šek!
Důstojníci na sebe pohlédli a vyšli na balkon.
Skoro dva metry, poznamenal jeden.
Chcete nám tvrdit, že kocour přeskočil takovou dálku i s kotětem v zubech? podivil se druhý.
Sousedka šílela vzteky. Běhala po cizím bytě a ječela: Šek! Šek! Šek!
Otevírala skříně, převracela prádlo, házela všechno na podlahu, policisté ji museli násilím posadit.
Paní, řekl stroze jeden z nich, kvůli takovému chování na vás mohou majitelé bytu podat žalobu.
Cože, na mě?! Když mě zničil jejich kocour a unesl mého mazlíčka?!
Promiňte, zamrkal druhý, můžete nám ukázat, kde přesně vás kocour zranil?
Sousedka zakoktala, rozpačitě koktala a pak zařvala: Já si na vás všechny najdu páku!
Emilie mrkla, Promiňte, ale vy opravdu dost silně zapácháte močí… Nemohla byste vstát ze židle?”
Sousedčiny oči se rozšířily, pak zrudla, zezelenala a nakonec zbledla.
Utekla z bytu, třískla dveřmi.
Budete podávat stížnost? zeptal se jeden policista.
Ne, odpověděli manželé unisono.
Myslím, že není úplně v pořádku, mírně dodala Emilie.
Omlouváme se za vyrušení, poklonili se policisté a odešli.
Karel s Emilií se otočili na Gaunera, který už byl vzhůru a rozespale se rozhlížel z gauče.
Tak počkej… řekl Karel.
No počkej, přidala se Emilie.
Gauner na ně upřeně kouknul, pak seskočil z gauče, překvapivě obratně otevřel tlapkou skříň, vyšplhal na poličku a pomalu vytáhl ze županu schovaného kotěte…
Pane bože… vydechli oba současně.
Posadili se vedle, Gauner položil ustrašené, třesoucí se šedé klubíčko k nim.
A co teď? zeptala se konejšivě Emilie, pohladila mrňouse a posadila si ho do klína.
Chudinka se ještě více přitiskl k její dlani, celé tělíčko se chvělo.
Neboj, tady ti už nikdo neublíží, pronesl laskavě Karel.
Emilie ho hladila po zádech: My kočky nebijeme. A ty, Gaunere, jsi ale poprask udělal! To se přece nedělá, musíš si to nějak příště vyřešit jinak.
A jak jinak? bránil se Karel. Vždyť vytáhl kotě ze spárů čarodějnice. Za to si zaslouží přece pochvalu!
Jako vždycky, samé mužské držení spolu. Navíc žádné kotě jsme přece doma nikdy neměli, říkali sami policisté.
Chudinka se ale nesměle natáhl, opatrně polapil Emilčinu dlaň a přitiskl se k ní všemi tlapkami. Emilie se konečně usmála: No tak dobře… Poprvé ti to odpustím.
Karel s Gaunerem odešli do kuchyně pro kousíček kuřete, Chudinka zůstal Emilii na klíně a začal tiše příst. Poprvé poznal, jak je hezké, když ho někdo hladí.
A poprvé přemýšlel o tom, co znamená být něčí zlato.
Nějak tušil, že v ústech téhle dobré ženy zní to slovo úplně jinak…
