20. června, vesnička Běleč nedaleko Jihlavy
Milý deníku,
dneska na mě přišla vzpomínka na dobu, kdy jsme se s dcerou museli přestěhovat do babiččina domečku. Pamatuju si, jak jsem seděl na gauči u okna, dcera Lenka na mě mlčky hleděla. Klekl jsem k ní, abych se jí podíval do očí:
Lenko, prosím tě, musíme tu chvíli bydlet. Jenom chvíli, uvidíš, už brzy zase pojedeme zpátky do Jihlavy.
Lenka neodpovídala, oči jí byly vážné a smutné.
Leni, slyšíš mě? Rozumíš, proč tu teď musíme být? zachvěl jsem se, když jsem jí vzal za rameno.
Jo, tati, slyším
Tak proč jsi tichá?
Nemlčím, tati. Přemýšlím přece.
Hm, koukej, kolik tu máme knih, Leni Byl jsem stejně jako ty, když jsem byl malý, četl bych pořád
Taťko a budeme tu dlouho?
Nevím, moje sluníčko. Ještě to chvíli bude trvat.
Lenka si dobře uvědomovala, co se stalo s naší rodinou. Myslel jsem, že je ještě malá, ale nebyla. Všechno chápala.
Leni, teta Katka tě tu bude navštěvovat. Budu muset chodit pracovat do Jihlavy, ráno pojedu, večer se vrátím. Ale o víkendech budeme spolu, půjdeme k řece, uvidíš
Zakryl jsem si tvář rukama.
Odpusť, Lenko, promiň mi
Neplač, tati, to nemusíš. Vím, že nás mamka opustila a že teď musíme žít v tomhle domečku. Pronajali jsme přece byt, abychom měli aspoň na jídlo.
Neboj se, tati, budu hodná, slibuju. Budu čekat a číst si a teta Katka mě pohlídá.
My to zvládneme, tati A na podzim půjdu do školy. Je tu vůbec škola?
Dřív tu byla, ale teď už není Ale slibuju, že v září už se vrátíme do našeho bytu. Je to jen dočasné, dokud nenajdu lepší práci.
Byt mám pronajatý do srpna, to nám stačí časově. Pak tam ještě uděláme nový štuk, vše bude dobré
Seděli jsme dlouho na zápraží malého domku a já jí vyprávěl o svém dětství, jak skvělou babičku jsem měl.
Tati, měl jsi vůbec maminku?
Měl, povzdechl jsem, vlastně mám, jenže nepotřebovala mě.
Jak to myslíš, že tě nepotřebovala?
No, narodil jsem se jí příliš mladý. S tátou jí to nevyšlo, rozvedli se a on odešel pryč, založil si jinou rodinu. Máma mě nechala u babičky Boženy a sama jela do Prahy za štěstím.
A našla štěstí?
To asi ano. Vdala se, má dvě děti, mně popřála akorát k svátku nebo k narozeninám.
Pak jsem si vzpomněl, jak jednou přijela, když její kluk onemocněl, přivezla ho k babičce na vzduch. O mně jejím dětem nikdy neřekla.
Babička ji jednou žádala, aby mi koupila maturitní oblek, ale máma odmítla, že má svých starostí dost. Divadlo i hádky byly tehdy na denním pořádku, babička ji vyhodila.
Tati, nikdy jsi ji nenazýval mami. Jen ona byla Božena
Já vím, promiň, Leni, pro mě maminou byla moje babička Božena.
To po ní máš jméno Bohumil, viď?
Možná ano. Po babičce.
Měl jsi ji rád?
Koho? Babičku? Strašně moc! Když zemřela, svět se mi zhroutil. A i s vlastní mámou jsem doufal, že mě jednou navštíví, třeba na svátek Ale nikdy nepřijela.
Pak si vzpomenu, že mě máma po smrti babičky dala na intr a zůstala jsem tam přes svátky sama. Na Silvestra řekla, že má plný byt návštěv, že mě nevezme.
Byl to boj i o babiččin domek. Nakonec jsem si koupil nové zámky, požádal o pomoc souseda pana Karla, a domeček byl zase můj. Všichni sousedé slíbili, že mě nenechají napospas ze vzpomínky na babičku.
První Silvestr jsem chtěl být sám, ale přišly kamarádky a bylo aspoň trochu veselo. Pak mi bylo osmnáct.
Nevidíš se s vlastní mámou?
Ne. Proč taky, nemáme si co říct.
Tati nechci, abys někdy udělal se mnou to, co tvoje máma s tebou!
To nikdy, slyšíš? Nikdy v životě!
Lenka byla v té době už velmi dospělá. Když jsem jezdil do práce, chodila za ní teta Katka, všechno zvládala sama: na snídani si udělala chleba s marmeládou, umyla si talíř, nakrmila panenku Markétku a hrála si s medvídkem Kryštofem.
Ze začátku hodně plakala. Slzy se jí samy koulely, ač dělala, že se snaží je zahnat, pořád kapaly. Ale vždy mě těšilo, když jsem přijel a všechno bylo zase v pořádku.
Jednou jsem se ale opozdil. Zůstal jsem viset v Brně, vlak měl zpoždění a Lenka doma čekala do tmy. Rozsvítila všechna světla a zatáhla závěsy.
Nebojte se, Markétko, Kryštofe, Terezko a klaune Pepíku, nebojte uklidňovala své hračky.
Přemýšlela, že mi půjde naproti na zastávku, ale bála se, že se ztratí.
Přemohly ji obavy, co když ji taky opustím jako můj otec mě? Že zůstane v domečku sama? Brečela nahlas, usnula s hlavou na stole.
Probudil ji šramot v předsíni hned si představila, že jsou to myši nebo snad babička Zdeňka, kterou nikdy nepoznala, a že ji přijde vyhodit z domu.
Najednou se rozsvítilo a vstoupil jsem já.
Tati! Tati, ty jsi tady!
Sluníčko moje, promiň, promiň, ujel mi poslední vlak, šel jsem z Polné pěšky.
Bál ses?
Hrozně, Lenko, měl jsem strach o tebe! Cestou jsem brečel, až jsem vystrašil všechny lišky v lese.
Lhala mi poprvé v životě, když tvrdila, že ji nenapadlo, že bych ji mohl opustit. Nechtěla mě ranit.
Strávili jsme v domečku celé léto. Pak jsem získal stálou práci, vrátili jsme se do Jihlavy a Lenka šla do školy.
Její máma podala soudní žádost, chtěla Lenku na víkendy. Říkal jsem si, že ji moc nevídá a když už ano, bere ji jen do dětského koutku v obchodním centru a sám pořád telefonuje.
Tati, nechci už s mámou na víkend. Mám pocit, že jí na mně nezáleží, jenom mě musí navštěvovat. Řekneš jí to?
Když jsme to vyřídili, její máma se zlobil a tvrdil, že ji poštvávám proti ní. Lenka mu tehdy také zalhala: Tati, když jsi odešel, byl jsem doma sám, máma šla pěšky proti liškám
Brzy pochopila, že už není malá holka. Po měsíci přišel její otec, vyříkali si to a pak šli společně do kina. Najednou odcházel s pocitem, že má dceru, která se ráda vrací.
Jednou, když měl její otec odjet domů, řekla Lenka: Tati, nechceš zůstat? Prý ti ujel vlak.
Já odpověděl: Pěšky dojde, tady už lišky nejsou
Po letech, přišla za mnou Lenka ve svatební den:
Tati, musím ti něco říct.
Ano, povídej.
Tehdy, když jsi nepřijížděl, bála jsem se, že jsi mě taky opustil. Promiň. Měla jsem z toho hrůzu jako ty kdysi ze své mámy.
To já se omlouvám, že jsem ti tohle musel způsobit.
Objali jsme se. Byl jsem vděčný, že jsme spolu vždycky byli, i když to nebylo lehké.
Moje ponaučení z toho všeho, deníku? V rodině je nejdůležitější, abychom byli spolu a nikdy si nelhali o svých citech. Ani kvůli tomu, abychom chránili sebe nebo druhého. Pravdu pozná jen ten, kdo druhého opravdu miluje.




