Olga zrovna zavařuje lečo, když se z práce vrací její partner.
Už jsem doma, volá Jiří, vstupuje do kuchyně a zarazí se v půli pohybu.
A tohle má znamenat co?
Jak co? Zavařuji lečo, přece jsi o něj sám prosil, usměje se Olga.
Já se neptám na lečo, ale na celý ten nepořádek, mávne rukou Jiří po kuchyni.
O čem to mluvíš, miláčku? Klidně mi to vysvětli, diví se Olga.
Nedělej, že nevíš! Dobře víš, co tím myslím, procedí podrážděně Jiří.
Olga se na něj zmateně podívá, nechápavě, co ho tak rozohnilo.
Kuchyň a jídelní kout je plný misek, talířů, sklenic, na plotně bublá desetikilová zavařovací nádoba a kolem talířky s česnekem, paprikami a dalšími ingrediencemi.
Olga stojí a krájí barevné papriky, jako by byl den zcela v pořádku.
Spolu začali žít před čtyřmi měsíci. Jiří bydlí dlouho sám, kvůli Olze se rozhodl opustit svou pohodlnou samotu a ještě jednou zkusit vybudovat rodinu jenže nepočítal se vším.
Oběma bylo přes čtyřicet, když se poznali. Olga má dospělou dceru, která pracuje. Jiří má desetiletého syna z prvního manželství, ale vídá ho spíš zřídka, protože syn žije s matkou v jiném městě.
Zdálo by se, že člověk nemůže být šťastnější, než když najde v tomhle světě někoho, s kým je doma i v duši.
Na začátku si Olga myslela, že Jiří je právě ten pravý. Kvůli němu se vzdala svého bytu a když jí to navrhl, nastěhovala se k němu.
Snažila se být dobrou partnerkou. Doufala, že našla muže, se kterým bude šťastná a třeba spolu zestárnou, i když do stáří byla ještě daleko.
První měsíce létala štěstím. Těšila Jiřího různými lahůdkami, které často připravovala z posledních sil. Sama se někdy divila, kde bere tolik energie.
To je určitě láska! Jinak si to nedokázala vysvětlit.
Po pár měsících se Jiří začal měnit. Domů chodil podrážděný, často večer brblal nad vším možným: jednou za špatně umytý hrnek po čaji, jindy že není setřená podlaha, nebo že postel není ustlaná podle jeho představ.
Copak na tom záleží? Pár drobností, když je jinak doma pořádek, voňavá večeře na stole a člověk, kterého má rád?
Olga také pracuje. Přichází domů hodinu před Jirkou, stíhá všechno uklidit i připravit teplou večeři.
Nejdřív nad jeho nespokojeností mávala rukou, ale postupně jí to začalo vadit.
Mlčela, nevytýkala mu nic, doufala, že to je přechodné období a Jiří se uklidní. Pořád čekala.
Olga vždycky dělávala zavařeniny na zimu, ale snažila se to stihnout, než je Jiří doma. Občas s švagrem opravoval auto, celé víkendy trávil u sestry.
Ten den měl taky být pryč, ale přišel domů nečekaně a narazil na tu spoušť v kuchyni, která za chvíli měla být proměněna v několik úhledně zabalených sklenic s lečem.
Olga nechápe, co Jirkovi vadí na nepořádku při zavařování. Jak se dá zavařovat v úplně uklizené kuchyni? To opravdu nejde.
Jiří, za chvíli je to zase v pořádku!
Ale určitě! Já tě znám! Skončíš a necháš to tak! vyletěl na ni.
Kdy jsi mě viděl neuklidit po sobě, když vařím? Proč tolik negativních emocí?
Protože je tu hrozné vedro a všude po bytě je cítit ten zápach!
Tak se zdrž v pokoji, pusť si televizi!
Já mám hlad! Co je k jídlu?
Ohřeju ti večeři, jen mě prosím nech dojít tohle do konce! snaží se zachovat klid.
Zase ty samé těstoviny s karbanátky co jím třetí den?
Vždyť není konec světa. Nemohu všechno stihnout naráz. To lečo se samo neuvaří! Vždyť jsi ho chtěl! Dneska jsem dvakrát běžela nakoupit, tahala těžké tašky. Je mi tady samo horko, ještě když se do mě navážíš.
Nehubuj na mě! osopí se Jiří.
To ty na mě křičíš. Já se jen snažím uklidnit tě! Už toho nech.
Mám toho všeho plné zuby!
Tady už Olga nevydrží.
Co máš plné zuby? Že přijdeš domů na teplou večeři? Nebo že spíš v čisté posteli, ve vypraném povlečení? Vadí ti, že tě vítám s úsměvem, nemluvim zle, i když nemáš pravdu? Nebo tě obtěžuje prostě moje přítomnost? Řekni, co konkrétně!
Ano, štveš mě! Ani tvoje večeře nechci, ani to blbé lečo!
Víš co? Já mám taky po krk tvého věčného remcání! Jsi pesimista, ničíš mi náladu! Rozhazuješ věci, ale pořádek chceš po mně! Nemyješ po sobě nádobí, ale mně vyčítáš bordel, i když vařím. O zeleninu jsem tě prosila, abys mi zajel na tržnici, ale důležitější byla pomoc bráchovi! Tohle jsem už taky vzdala! vyhrkne Olga.
Jiří zřejmě špatně snáší kritiku. Nebo ho rozhněvala její tvář, když mu vše říkala hlasitě, ale prostě se neudržel a…
Olga čekala svoje, ale nakonec pochopila, že sílu na to nemá a raději neriskuje.
Končíme, řekla a vyšla z kuchyně.
Se slzami v očích začala balit věci. Co stihla, naházela do dvou kufrů, rychle si oblékla džíny a odešla z bytu.
Jiří to sledoval, ale nezastavil ji, neomluvil se.
Tu noc spala u kamarádky, další den si pronajala byt a za nové bydlení zaplatila slušnou částku nájem, provizi realitce, koupila pár věcí, co doma chyběly.
Ani ji nenapadlo se k Jirkovi vrátit, alespoň ne první tři dny. Pak ji začala tlačit samota. Přemítala, co si všechno při hádce vyčetli, i slov, která padla. Nikdo nebyl svatý.
Věděla, že to odpouštět nemá, ale v srdci těžko.
Jiří jí nevolal, nehledal ji. Pouze večer po jejím odchodu poslal zprávu:
Co mám dělat s tím lečem?
Dělej si s tím, co chceš, je mi to jedno! odepsala zklamaně.
Samozřejmě jí bylo líto i leča, do kterého nacpala peníze. Ještě půl hodiny a bylo by hotovo.
Ale hlavně, i když si nahlas nenacházejí odvahu přiznat, doufala, že Jiří přijde, omluví se, přijde na to, jak moc jí chybí, ale nestalo se nic.
Po týdnu si zvykla na to být znovu sama. Rozhodla, že je čas si v klidu vyzvednout zbytek věcí a vrátit klíče.
Měla možnost to udělat, když Jiří nebyl doma, ale rozhodla se přijít, když byl. Půl hodiny předem napsala zprávu. Jiří jí otevřel dveře vypadal smutně, provinile. Neobměkčilo ji to, uvnitř se však cítila ztěžklá.
Říkal, jak ji má rád a nechce o ni přijít. Ale jeho slova neseděla s tím, co dělal.
Kdyby to myslel vážně, opravdu by čekal bez jediného slova celý týden? Neměl chuť nebo odvahu ji hledat, prostě to nechal být.
Olga se snažila v sobě potlačit soucit. Ne, věřit mu už nemůže. Udělal to jednou, udělá i příště.
Jiří, nech už těch lží sobě i mně. Pokud bych ti byla opravdu důležitá, udělal bys víc než nic.
Promiň, prosím. Sám nechápu, co to do mě vjelo. Je mi to líto!
To si nech. Já jsem tady jen kvůli věcem.
Minula ho, vzala připravené tašky a začala sbírat, co nestihla minulý týden šampony a balzámy v koupelně, svou oblíbenou sypanou kávu, růžový hrnek od dcery, pletený přehoz od sestry k narozeninám.
Věci postupně odnášela do předsíně, aby si je mohla odvézt do nového bytu.
Jiří se pokoušel ji zastavit, chodil za ní omluvně, vysvětloval, ale jí už to bylo jedno.
Jeden týden mlčení a bylo jasno. Kdyby byl vztah pevný, nikdy by se nevytratila komunikace.
Nakonec když měla všechno sbalené, zavolala taxi. Jiří jí zahradil cestu se slovy:
Prosím, neodcházej, beze tebe jsem ztracený!
A já bych se s tebou ztratila, řekla tiše Olga, odsunula ho opatrně a otevřela si dveře.
Odešla, a Jiří stál v předsíni, snažil se přijít na to, co vlastně udělal špatně. Snad ani nepochopil, protože od té doby už se nikdy neviděli, i když dřív si šeptávali krásná slova lásky.
Olga jela taxíkem a dívala se z okna. Venku je podzim a tak je i v její duši. Najednou si ale připomněla, že podzim je její oblíbené období a za dva týdny má narozeniny.
Všechno bude dobré, zašeptala si pro sebe s úsměvem. Všechno bude opravdu dobré.
