12.března2026Deník
Stále si nemohu odpustit, že jsem kdysi v dětském domově v PrazeHorníMěsto pletl svá jména s těmi, co by mě teoreticky mohly zachránit.Vendula, jak jsem ji pak pojmenoval, nenáviděla všechno i všechny, především svou matku. Věděla, že až jednou vyroste a odejde odsud, najde ji a pomstí se.
Nechtěla však k matce běžet a křičet: Ahoj, mami! raději čekala, aby si později vzala čas na pomstu. Všechny ty roky v domově, kdy její slzy líbaly stěny, zatímco matka žila v pohodlí, ji jen podněcovaly k myšlence, že svět je plný lidí, kteří si užívají na její útratu.
Vendula byla v domově od narození. Přesunovali ji několikrát, protože se neustále rvávala. Netřásla ji, jestli před ní bude kluk nebo holka. Káral ji, zamykali do izolace, berou jí sladkosti, ale ona stále nenáviděla vychovatele, ostatní děti i celou společnost.
Když jí bylo čtrnáct, přestala bojovat. Ne proto, že by náhle zbožňovala lidi, ale protože se už tak málo lidí neodvážilo ji vůbec potkat. Nuda se usadila v jejím srdci. Šla na vzdálený kout nádvoří a jen tak seděla, snila o tom, jak najde matku a pomstí se jí.
Jednoho dne zaslechla podivnou melodii. Vedle starých topolí, kde se často hrál píseň, se objevil neznámý zvuk. Hudbu milovala, vždy se zastavila, když zaslechla něco krásného. Tato melodie byla smutná, lehce tichá, ale nepoznatelná.
Vendula vstala, přikradla se k keřům a opatrně je rozestřela. V tom se objevil starý úklidový pracovník, který byl zvednutý na nohy z pod keřů zřejmě nový čistič. Viděla ho už dříve, už se ho posmívala.
Co to hraje? zeptala se, ale rozhlédla se jen do temnoty a zakopla se do keřů. Muž přestal hrát a otočil se k ní. Vendula se rychle otřela a chtěla odejít, když se muž najednou zeptal:
Chceš se učit?
Mladá dívka se zarazila. Já? A dokážu hrát tak jako on? pomyslela si. Přistoupila blíž. Vypadalo, že má padesát nebo pět let, což bylo podivné, že ještě pracuje jako uklízeč.
Každý den po nich chodila. Zpočátku mu jen ukazoval, jak se fouká na dřevěnou flétnu, a navíc je sám řezal. Byly malé, ladné a vtipné zároveň. Když se Venduliny první tóny nesly v nádvoří, neudržela se a objala úklidáře. Ten byl Míla Petrovich, starý chlapík, který bydlel v malém domku na pozemku domova.
Nemáš rodinu, nemáš domov? ptal se.
Měl jsem vše, Vendulo. Dům i blízké Deset let zpátky zemřela moje žena Katka. Myslel jsem, že ne přežiju, kdyby nepřišel syn
Pak se rozhodl oženit, ale jeho žena byla příliš chamtivá. Hlavně, aby se líbila mému Sashkovi. Po pěti letech jeho syn Sashko zemřel při nehodě. Byt v centru města, třípokojový, už přešel na synovo jméno. Svatební šaty, krabice a kufry všechno pošle dál.
Proč jste se nebránila? ptala se Vendula.
K čemu? nemám tady nikoho. Všichni, které jsem miloval, odešli. Musím jen přečkat, až přijde moje chvíle. Žádné další touhy.
Vendula najednou cítila, že nenávidí Mílu Petrovicheho ještě víc než svou vlastní matku. Myšlenky na pomstu se přesouvaly od jeho dcery k matce. Když Míla zjistil, co v ní dřímá, vyděsil se. Jak si tato chudá holka poradí se svojí nenávistí? přemýšlel.
Často spolu mluvili. Míla cítil, že Vendula se rozehřívá. Přestala řezat vlasy a zacházela k chlapcům s jemností. Už nechcela dokazovat pravdu pěstmi.
Jednoho dne se zeptal:
Vendulo, za rok odejdeš, už víš, čím chceš být?
Vendula se rozhlédla zmateně.
Ne ani jsem o tom nepřemýšlela. Všechno jsem plánovala jen o pomstě matce.
Předpokládejme, že se pomstíš. Musíš ji nejdřív najít. Peníze nevíme, co to je, ale to přejdeme. Co potom?
Zůstala tichá, odešla. Týden ji nikdo neviděl, až nakonec přišla zpátky:
Chci stavět.
Celý rok se připravovali na přijímací zkoušky na stavební fakultu. Vendula věděla, že vysoká škola je na chvíli moc daleko, ale možná jednou.
Když odjížděla do Brna studovat, seděli spolu na staré lavičce v zahradě. Večer se rozplakala poprvé po letech.
Mílo Petrovichu, přijdu vás někdy znovu navštívit. Však se musím učit.
Dohodneme se. Já se neskrývám, ale ty musíš dokončit studium, stát si na nohou a pak se vrátit na návštěvu.
A co ten váš starý vzhled?
Daroval jí malou dřevěnou flétnu.
Přibližně patnáct let uplynulo. Vendula se pozdě provdala, nikdy nenalezla muže, který by ji skutečně rozuměl. V třiceti letech se jí narodila dcera Katka a brzy poté se rozvedla. Katka byla její jediná radost.
Když si mohla dovolit, kolik chtěla, podala žádost o hledání matky. Vyšlo to rychleji, než čekala. Matka, chudá samotná žena, zjistila dva měsíce před porodem, že má rakovinu. Lékaři jí řekli rok života a ona se rozhodla okamžitě odstoupit od dcery v porodnici. Nikdo ji neodsoudil. Vendula našla i hrob, kde stál velký památník s andělem.
Často vzpomínala na Mílu Petrovicha, ale když se po letech vrátila do PrahyHorníMěsto, už ho nenalezla. Ředitel domova se změnil, starý personál byl nahrazen.
Když mělo být volné chvíle, chodily s Katkou do parku. Katka, veselá a mazaná, chtěla zachraňovat svět. Do šesti let už uměla přesvědčit matku na každou drobnost: koupit cukroví dětem, krmit kachny rohlíky, v horku přinést deset porcí zmrzliny. Jednoho dne řekla:
Mami, kup mi prosím klobásu, rohlík a něco k pití.
Vendula ztuhla.
Kdo se ptá? zeptala se.
Možná bys raději nechtěla vědět? odpověděla Katka s úsměvem, jako by věděla, že varovala.
Mami, neplaš se. Je to jen starý chlap, nemá domov.
Kdo?!
Vendula pocítila, že její srdce se chvěje. Chlap starý, chudý, ostýchavý přicházel s balíčkem pohádek a básní, které nikdo neznal. Nemáš pocit lítosti? zeptal se.
Vendula, nyní ředitel v jedné stavební firmě, jen tiše zakoupila vše, co Katka chtěla, a šly k rybníku. Katka si sedla na lavičku a řekla:
Mami, podívej, tam sedí dědeček. To je on.
Vendula skutečně spatřila špatně oblečeného starce s dětmi po boku. Vzpomněla si na Mílu. Kde žije ten chlap? zeptala se Katka.
Vedle rybníka, v krabicích za keři.
Společně ho našly. Katka vykřikla:
Děde!
Starý muž vylezl z keřů.
Co se děje, maličká? proč nejsi doma?
Mílo Petrovichu, dobrý den, odpověděl nervózně.
Zatřásl se jako po úderu. Pomalu se otočil a dlouze zkoumal Katčinu tvář.
Vendulo, to není možné.
Obejmula ho pevně.
Všechno může být. Přestaňme se bát komárů, jdeme domů.
Kam?
Domů, Mílo Petrovichu, kdyby ne vás, nemělo by se nic. Můj dům je vždy váš dům.
Cestou domů Mílo otíral slzy, které se mu hromadily v očích. Kdyby nebyla Vendula, která ho pevně držela za ruku, mohl by snad padnout.
A teď vím, že nenávist a hněv nesmí vést život. Přijal jsem, že i když se zdá, že svět je plný temnoty, malé melodie a laskavé činy mohou osvětlit cestu. PetrNovák, 12března2026.
