Olga celý den chystala oslavu Silvestra: uklízela, vařila, prostírala stůl. Byl to její první Nový rok ne s rodiči, ale s milovaným mužem. Už třetí měsíc žila s Tondou v jeho bytě. Byl o 15 let starší, rozvedený, platí alimenty a občas si rád přihne… Ale co na tom, když člověk miluje. Čím si ji Tonda získal, nikdo nechápal: zdaleka nebyl fešák, spíš naopak, povahu měl příšernou, byl lakomý a peníze nikdy neměl. A když už měl, tak jen pro sebe. Přesto se Olina do tohoto “zázraku” zamilovala. Tři měsíce doufala, že Tonda ocení, jak je hodná a šikovná hospodyňka, a bude si ji chtít vzít. Říkal jí: “Musíme spolu chvíli žít, ať vidím, jaká jsi žena. Třeba jsi stejná jako moje bejvalka.” O té ale nikdy nic konkrétního neřekl. Olinka se proto snažila ze všech sil: nehádala se, když přišel opilý, vařila, prala, uklízela a vše platila ze svého (přeci aby si nemyslel, že je zlatokopka). I silvestrovský stůl prostřela za své peníze a koupila mu nový telefon. Zatímco Olinka chystala slavnost, její zázračný Tonda se připravoval po svém – opil se s kamarády. Domů dorazil veselý a oznámil, že na Silvestra dorazí jeho známí, které Olinka vůbec neznala. Stůl byl hotový, do půlnoci zbývala hodina. Nálada jí však spadla pod bod mrazu, ale ovládala se, protože nechtěla být jako jeho ex. Půl hodiny před půlnocí vtrhla do bytu opilá parta mužů a žen. Tonda zvesela všechny usadil ke stolu a chlastali dál. Olinku nepředstavil, nikdo si jí nevšímal—jen pili, měli svoje řeči a vtipy. Když Olinka řekla, že jsou dvě minuty do Nového roku a měla by se nalít sklenka šampaňského, koukali na ni jak na vetřelce. „A kdo to je?” zašeptala jedna opilá dívka. „Spolunocležnice,” zachechtal se Tonda a ostatní se k němu přidali. Jedli Olinino jídlo a zesměšňovali ji. O půlnoci se smáli její naivitě a chválili Tondu, že má domácí kuchařku a uklízečku zdarma. Tonda ji nebránil, jen se bavil s ostatními. Olinka tiše odešla, sbalila si věci a šla k rodičům. Silvestr horší nezažila. Mamka řekla své: “Já tě varovala,” taťka si ulevil a Olinka, když vyplakala všechny křivdy, sundala růžové brýle. O týden později, když Tondovi došly peníze, přišel za Olinkou a klidně se zeptal: “Ty ses urazila? No to je pěkný – mamince se válíš a mě tu chcípá myš hlady!” a dodal: “Začínáš být jak moje ex!” Olině až došla slova. Tolikrát si v duchu představovala, jak mu všechno řekne, a teď nevěděla, co říct. Jediné, co dokázala, bylo ho pěkně od plic poslat a zabouchnout před ním dveře. Tak začal Olin nový život – hned od Nového roku.

Celý den jsem si tehdy, dávno, vybavuji, jak se Alžběta chystala na oslavu Silvestra: uklízela, vařila, chystala slavnostní stůl. Byl to její první Silvestr ne s rodiči, ale s milovaným člověkem.

Už třetí měsíc bydlela u Pavla v jeho bytě na pražském Žižkově. Byl o patnáct let starší než ona, měl za sebou rozvod, platil výživné na dceru a občas si rád přihnul… Ale když člověk miluje, zdá se mu to všechno malicherné. Nikdo vlastně nechápal, čím si ji získal nevynikal vzhledem, spíš by se řeklo, že žádné krásy nepobral, povahu měl pěkně hubatou, šetřil až lakomil, a peněz měl pořád málo. A když nějaké byly, byly pro něj samotného. Přesto se do toho podivína Alžbětka zamilovala.

Celé ty tři měsíce věřila, že Pavel jednou ocení, jak je skromná a jak se umí postarat o domácnost. Snažila se být vzornou partnerkou, doufala, že ji požádá o ruku. Sám to říkával: Musíme spolu nějaký čas žít, abych viděl, jaká jsi hospodyňka. Co kdybys byla stejná jako moje bývalá? Jaká byla jeho exmanželka, to Alžbětě zůstávalo záhadou nikdy o ní neřekl nic pořádného. Proto se snažila, co to šlo: nikdy se nehádala, když přišel domů opilý, vařila, prala a uklízela, nákupy platila ze svého (aby neřekl, že je vypočítavá). I ten slavnostní stůl na Silvestra připravila za své koruny. Dokonce mu pořídila nový mobil jako dárek.

Zatímco Alžběta chystala vše na večer, její zázračný Pavel také připravoval oslavu po svém: opil se s kamarády v hospodě. Domů přišel notně rozjařený a oznámil jí, že k nim na Silvestra přijde parta jeho přátel. Plná místnost lidí, které nikdy neviděla. Stihla akorát dohodit poslední chlebíčky na tác a do půlnoci zbývala necelá hodina. Bylo jí do breku, ale mlčela. Nechtěla být jako ona jeho bývalá.

O půl jedenácté dorazila hlučná banda muži i ženy, všichni namol. Pavel rozkvetl, všechny usadil ke stolu a pařba pokračovala. Alžbětu nikomu nepředstavil, vlastně jako by tam nebyla povídali si mezi sebou, vtipkovali, popíjeli. Když upozornila, že do nového roku zbývají dvě minuty a že by se mělo připít sektem, podívali se na ni, jako by byla nezvaný host.

A tohle je kdo? ptala se opilá slečna.
To je spolunocležnice, zachechtal se Pavel, a všichni se zasmáli. Následovalo popichování jedli její jídlo, smáli se jejímu nadšení a Pavla chválili, že si našel kuchařku a uklízečku zadarmo. Ani jednou se ji nezastal smál se s nimi, ládoval se jídlem, co koupila a připravila ona, a ona měla pocit, že si o ni otírají boty.

Potichu se zvedla, zabalila si všechny své věci a ještě před půlnocí odešla zpět ke svým rodičům. Tak odporný Silvestr ještě nezažila. Maminka jen pronesla: Já ti to říkala, a tatínek si úlevně povzdechl. Po slzavé noci Alžběta konečně prozřela a shodila své růžové brýle.

Uplynul týden, peníze Pavlovi došly a objevil se u nich doma, jako by se nechumelilo:
Ty ses teda urazila, co? Proč jsi odešla? zeptal se drze. A když viděl, že se s ním bavit nechce, přešel do útoku: To se ti to vegetí u maminky a tatínka, viď? Zatímco mně doma ani myš nezbyla! Začínáš se chovat stejně jako moje bývalka!

Z té jeho nehoráznosti byla Alžběta jak opařená. Kolikrát si v duchu připravovala, co všechno mu řekne, a teď ze sebe nedostala ani půl slova. Jediné co dokázala, bylo pořádně mu vynadat, zabouchnout mu dveře před nosem a vyčistit si hlavu.

Tak tehdy, právě od toho Silvestra, začal Alžbětin nový život.