Kdysi dávno, když jsme byli mladí, udělal můj bratr Ondřej něco, co nám dodnes zůstane v paměti. Vzal si za ženu Naděždu, úplně z trucu kvůli své dávné lásce. Chtěl Marii dokázat, že se po jejím rozchodu netrápí. S Marií spolu chodili skoro dva roky. Ondřej ji miloval až přes uši, chtěl ji nosit na rukou a kvůli ní by i hory přenášel. Byl přesvědčený, že to směřuje ke svatbě. Jenže jemu úplně nesedělo, jak často mu vymlouvala:
Proč bychom se teď brali? Ještě dodělávám vysokou a u tebe ve firmě nic moc nejde. Nemáš pořádné auto, vlastní bydlení I když mám Olgu ráda, vaši kuchyň bych s ní každé ráno sdílet nechtěla. Proč jsi ten dům prodal?
Ty řeči Ondru trochu zraňovaly, ale Marie měla částečně pravdu: s Olgou bydleli ve starém bytě po rodičích, v podnikání teprve začínal. Kdo věděl, že převezme vedení rodinné firmy ještě před promocí? Balancoval mezi tím, aby zvládal školu a vytáhl podnik z dluhů.
O prodeji domu se s Olgou rozhodli společně. Bylo důležitější zachránit podnik. Než vyřídili dědictví, narostly dluhy a byli ještě oba studenti Ondřej v posledním ročníku, Olga na přechodu do třetího. Prodej domu jim dovolil splatit vše, co dlužili, část investovali do zásob obchodu a něco zbylo bokem.
Marie věřila na život tady a teď, spoléhala na rodiče, zato Ondřej přes noc dospěl. Staral se o sestru, o firmu, snil, že až bude dobře, koupí si nové auto a postaví dům.
Nic nenasvědčovalo katastrofě. Čekal Marii na zastávce před kinem, domluvení byli po telefonu na nový film. Řekla rovnou, ať nejede pro ni domů což bylo s podivem, protože Míša nesnášela MHD. Sledoval přijíždějící vozy, ona ale přijela v drahém autě.
Omlouvám se, ale už spolu nemůžeme být. Budu se vdávat, strčila Ondrovi do ruky nějakou knížku, otočila se a nasedla k tomu frajerovi.
Ondřej tam stál ještě dlouho. Co se mohlo stát za tři dny jeho absence mimo Prahu? Olga poznala, že se něco děje:
Už víš?
Mlčky přikývl.
Sehnala bohatého Pepana. Svatba má být pětadvacátého. Byla mě prosit, abych jí šla za svědka, ale odmítla jsem. Je vyčůraná! Za zády ti lítala s jiným, Olga se rozplakala, dojalo ji to kvůli bratrovi.
Klid, hladil ji Ondřej jako malé dítě po vlasech. Všechno zvládneme a budeme šťastní, možná i víc než ona.
Zavřel se pak skoro na celý den v pokoji. Olga chodila ke dveřím:
Aspoň něco sněz. Upekla jsem lívance.
Navečer vyšel ven s planoucíma očima:
Oblíkej se, poručil sestře.
Co zamýšlíš?
Ožením se s první holkou, co bude souhlasit.
To nemůžeš, snažila se ho usměrnit Olga. Není to jen tvůj život.
Ale bylo to zbytečné.
Nepůjdeš se mnou, půjdu sám.
V parku korzovalo hodně lidí. První dívka, co slyšela návrh, si poklepala na čelo. Druhá se rychle vzdálila. Třetí se zastavila, zadívala se mu do očí a kývla.
Jak se jmenuješ, krásko?
Naděžda, odpověděla.
To musíme oslavit, zatáhl ji Ondřej s Olgou do kavárny.
U stolu zavládlo trapné ticho, Ondru stravovala touha po pomstě. Už věděl, že svatbu naplánuje také na pětadvacátého.
Asi pro to máš velký důvod, že sis řekl o ruku úplně cizí dívku, prolomila mlčení Naděžda. Jestli je to jen rozmar, neurazím se, klidně odejdu.
Ne. Dali jsme si slovo. Zítra podáme žádost a půjdeme seznámit s rodiči.
Ondřej na ni mrkl:
Navrhuji, abychom si začali tykat.
Celý měsíc do svatby se vídali denně, povídali si, poznávali se.
Chceš mi někdy vysvětlit proč? zeptala se Naděžda jednou.
Každý má své kostlivce ve skříni, vyhnul se Ondřej odpovědi.
Hlavní je, když tam zůstanou ukrytí.
A tys proč řekla ano?
Představovala jsem si, jak mě král posílá za prvního kolemjdoucího. V pohádkách to končí: Žili spolu šťastně až do smrti. Tak jsem to chtěla zkusit.
Pravda byla těžší. Naděžda měla za sebou zlomené srdce, rozplynulé úspory a fůru zkušeností. Věděla, že potřebuje muže chytrého a rozhodného. A Ondřej na ni působil rozumně, působil dojmem, že ví, co dělá. Kdyby byl v parku s kamarády, asi by ho přešla bez povšimnutí.
A jaká jsi princezna ty? nadhodil Ondřej zamyšleně Smutná, krásná, nebo snad žába?
Polib mě a poznáš, zažertovala.
Ale polibky ani víc nepřišly.
Ondřej připravil svatbu do posledního detailu. Nadě stačilo si vybírat ze všeho, co jí nabídl. Ani šaty jí nedovolil kupovat s někým jiným.
Budeš ta nejkrásnější, říkal pořád.
Na radnici potkali Marii s jejím nastávajícím. Ondřej nasadil křečovitý úsměv:
Blahopřeju, políbil Marii na tvář. Hodně štěstí s tvou peněženkou na dvou nohách!
Nezačínej scénu, utrousila nervózně Marie a měřila si Naděždu pohledem. Krásná, hrdá, držela se v postoji královny. Viděla, že na ni nemá. Pocit štěstí nikde. Jen trpkost a zklamání.
Ondřej se vrátil k Naděždě:
Je to v pořádku, pronášené slova byla falešná.
Ještě není pozdě couvnout, zašeptala mu Naděžda.
Ne. Hrajeme až do konce.
Až když v oddací síni spatřil ve tváři své čerstvé ženy smutek, uvědomil si, co spáchal.
Udělám tě šťastnou, řekl upřímně. A věřil svým slovům.
A začaly dny obyčejných manželských starostí. Olga a Naděžda se skamarádily, skvěle si rozuměly a doplňovaly se. Temperamentní Olga se díky Nadě naučila ovládat, Naděžda vedla domácnost s rozumem a příjemnou nenápadností.
Jako zkušená odbornice v účetnictví a daních brzy uvedla ve firmě pořádek. Po půl roce otevřeli další obchod, založili stavební partu a kromě prodeje materiálů začali i s rekonstrukcemi. Zisky vzrostly několikanásobně.
Ona byla tím typem moudré ženy, která dovede vše navrhnout tak, že Ondřej si myslí, že ho napadlo všechno samo. Že je vše pohodové, jenže Ondřeje tížilo, že necítí ten opojný cit, jaký zažíval s Marií. Všechno bylo klidné, předvídatelné. Rutina, říkal si, co mě dusí. Nemiluji, a to mluví za vše.
Díky Naděždě začali stavět domy na klíč. První postavili sobě.
Jak se firmě dařilo lépe, Ondřej stále častěji vzpomínal na Marii: Snad kdyby počkala. Viděla by, v jakém bouráku jezdím, a dům palác! Byl na sebe hrdý, ale v hlavě se čím dál víc honilo: Co kdyby
Naděžda viděla, že je manžel neklidný. Usilovala o jeho lásku, ale cizímu srdci neporučíš. Ne každá pohádka skončí šťastně, přemítala smutně, ale doufala, že její jméno Naděžda naplní.
I Olga to pozorovala.
Najdeš-li Marii, ztratíš mnohem víc doma, jednou mu řekla, když ho přistihla na jejím profilu.
Nepleť se do toho! odsekl Ondřej.
Olga se zamračila:
Jsi slepý, Naděžda tě opravdu miluje a ty si jen hraješ!
Na to jsem čekal, aby mi malá poroučela, zuřil Ondřej. Stále ho to táhlo k Marii. Napsal jí.
Stěžovala si, že ji život nenaplňuje. Manžel ji vyhodil s holýma rukama. Vysokou nedodělala, práci slušnou nemá, domů se nevrátila, bydlí podnájmu v Brně.
Ondřej váhal: Jet, nejet? Nakonec mu situace zahrála do karet manželka odjela na týden za nemocnou babičkou do vesnice.
Rozhodl se a domluvil si schůzku.
Když přijel, Marie ho objala:
Ty jseš ale kus, vrhla se mu kolem krku.
Do nosu ho praštil zápach špinavého těla. Ustoupil:
Koukají lidi.
Je mi to fuk! zasmála se hlasitě.
Krátká sukně, laciné líčení, silný parfém… Tahle žena nesahala Nadě ani po kotníky. Napadlo ho: Vždycky byla taková, akorát jsem to neviděl?, když sledoval, jak do sebe lije pivo.
Dej mi peníze a budu ti vděčná, laškovně olizovala rty.
Chtěl se jí zbavit.
Promiň, musím jít, zvedl se Ondřej od stolu.
Uvidíme se zase?
Nemyslím, zavolal číšníka. Zaplatím, prosím.
Já bych ještě seděla, škemrala Marie.
Ok, nechť slečna sedí, co dovolí tahle částka.
Podložil účtenku větší bankovkou v korunách. Číšník pochopil.
Domů jel co nejrychleji.
Jsem vážně hlupák, nadával si Ondřej. Olga měla pravdu. Proč jsem vůbec začal? Nebo bylo potřeba si to vyzkoušet?
A pak mu došlo: Já přece nikdy doma Naděždu neoslovil tak hezky. Nemám bližšího člověka.
Zastavil u silnice, seděl tam několik minut a přemítal nad vším, co se od svatby stalo.
Před očima měl tvář Naděždy, její blankytně modré oči, vzpomněl si, jak se usmívala, když ho uviděla přicházet, a jak mu něžně cuchala vlasy svými štíhlými prsty.
Sliboval jsem, že ji udělám šťastnou, rozhlédl se, nastartoval a po pár kilometrech zabočil na polní cestu.
Týden bez tebe bylo dlouhé. Ani dva dny bych nevydržel, řekl, když vyběhla před dům své babičky.
Ty blázne, smála se Naděžda se slzami v očích.
Naděnko, milovaná, šeptal Ondřej ženě do ucha a hlava se jim z toho štěstí zatočila.
