Eliška a paní Marie seděly na staré válendě, obě nabalené jak na Sibiř. Venku byla zima, že by psa nevyhnal, a doma No, pec teprve začala praskat a hřát.
Nebojte, mami, zvládneme to. Nenecháme se zlomit, tišila Eliška uslzenou Marii, kterou sice nazývala maminkou, ale ve skutečnosti to byla bývalá tchyně. Téměř bývalá. Život, prostě.
Původně v domě žili tři: Marie, syn Milan a jeho žena Eliška.
Eliška se provdala pozdě v třiceti. Byla už druhá Milanova žena a rozhodně mu nerozbila rodinu, protože ten už byl dávno rozvedený. S Marií si padly do noty na první dobrou. Marie byla k Elišce laskavá, objala ji, podržela, vyslechla. Eliška, sirotek bez rodičů, našla v tchyni kus domova.
Vy dvě jste jedna ruka, klábosil občas Milan.
Pět let to šlo jako na drátkách. Pak ale Milan začal být protivný, hulvát, štěkal na Elišku i na matku. No, víte jak vynikla milenka! Zdržoval se kdesi, domů chodil pozdě a navíc namol.
Pak jednoho krásného dne oznámil rozvod a dal Elišce dva dny na sbalení. Ta se ještě ani nestihla pořádně nadechnout, a už přijela s kufrem ta nová štíhlá blondýna s rty a řasami jako kráva. Eliška se tehdy neudržela a rozchechtala se na plné kolo.
Tak tohle je to, za co jsi mě vyměnil? Hm, ať ti přinese štěstí, ani koutkem oka nelituji!
Ona je aspoň zábavná. Vy dvě s mámou jste staré báby. Dvě slepice!
Že mě peskuješ, to chápu, ale co máma?!
Tu do toho pipla milenka: Miláčku, a ta mamka tu bude s námi žít? To snad ne! Proč ji nevezme i svoje děťátko? Nač nám bude?
Milan rozhodl: Mami, i tobě už odzvonilo. Dala jsi tu dostatečně.
A kam bych asi jako měla jít, můj milý synku? Vždyť jsem ti dala všechny peníze za prodej bytu, abys tu měl tenhle barák, objala se Marie za srdce.
Dramata mi tu hrát nebudeš! Můžeš zůstat, ale sedět v pokoji a nevytahovat paty. Hospodyní tu teď bude Alžběta!
Koloušku, ať obě vypadnou!
To je ale moje matka!
Jsi si jistý, že u mě bude taková tchyně? Koloušku, zaskuhrala Alžběta.
Eliška toho měla plné zuby. Mami, pojď, sbalíme si věci a jedeme na venkov.
Radši na vesnici než zůstávat s ním a s tou krasavicí, vzdychla Marie.
Rychle naházely do kufrů všechno, co je napadlo. Lékárničku, šperkovnici, doklady, prádlo, ponožky, skromnost a hrdost.
Vezměte si všechno, cizí nám nechybí, viď, miláčku? zafňukala Alžběta.
Milan mlčel. Chápal, že tohle mu máma nikdy neodpustí. Anebo možná časem přece jen odpustí protože matka odpouští vždycky, ostatně.
Za půl hodiny už stály u auta. Marie seděla vzadu, kapesník v ruce, a dívala se ven. Otočit se na syna neměla sílu.
Přijely na venkov, kde Eliška prožila dětství. Topení v domku rychle rozjela, kámen na vodu a rychlovarná konvice už bublala.
Ty jsi tak šikovná, člověče! Jako kdybys tu žila celý život.
Děda mě tohle všechno naučil. Hlavně že máme co jíst a do sámošky nemusíme. Drby tu lítají hůř než čaj na plotně.
V chalupě se začínalo dělat příjemně.
Zítra všechno vygruntuju, oznámila Eliška.
Najednou klepání na dveře.
Koukám, že jste doma, Eliško. Co ty tu v zimě, problém? nakoukne soused pan Josef.
Všechno fajn, pane Josefe, povím někdy příště. Pojďte na čaj!
Chtěl jsem vás pozvat vlastně já. A vidím, že jste dvě, poznamenal, když si všiml Marie.
Eliška představuje: Paní Marie. Tohle je pan Josef.
Když budete něco potřebovat, ozvěte se, kývnul soused.
Uběhl týden. Domek čisťounký, teplo, skoro jako nový.
Víš, Eliško, já jsem vlastně taky byla holka z vesnice. Milanův táta už dávno odešel, a já prodala byt, všechno dala synovi. Že budu vždycky u něj doma, sliboval. A jak to dopadlo!
Neplačte, já vím, že bolí. Mně taky není hej. Ale třeba budou vnoučata.
Od té Z toho pánbůh uchop! A Josef, ten žije sám?
Jo, jeho žena se utopila, když zachraňovala děcko. Od té doby sám. Ani děti nemá. S mým dědou byli kamarádi, i když je o něco mladší.
Měsíc uběhl, od Milana ani echo. Pak jednoho pochmurného rána Elišce zazvonil neznámý mobil.
Eliško?
Ano?
Váš muž zemřel.
To bude omyl.
Bohužel ne. Milan boural, pil. Měl s sebou i dívku ona je v pořádku, on ne.
No, a teď jak to říct Marii? Snad pan Josef pomůže.
Eliško, ty jsi bílá jak stěna!
Mami, posaďte se. Milan už není.
Ooo To já jsem ho proklela! Kdybych neodešla
Ale mami, vždyť tě vyhodil!
Jo, to je pravda Ale matka je matka.
Jedeme na identifikaci pan Josef jede s námi, ano?
Jedeme všichni, nehádáme se! Na mé auto, žádná diskuze! prohlásil soused rázně.
Pohřeb proběhl a Eliška s Marií vyrazily do Milanova domu. Podle zákona měl být teď patřičně jejich. Milan se k rozvodu nikdy nedostal, měl jiné zábavy.
Celou cestu je Josef držel pod křídly. Holky, radši vás pustím z očí, než byste se tu praly s tou blondýnou!
Barák Katastrofa. Všude bordel, špinavé talíře na zemi, zápach alkoholu a něco dost podezřelého na druhý pokus.
Najednou se vynoří půvabná dlouhonohá bytost s řasami vějířovkami a za ní nabručený týpek v trenkách.
Co tu chcete? Domů, vypadněte! křičí blondýna.
Josef rezolutně: Ukažte papíry na dům, paní!
Jaké papíry? Milan byl manžel. I svatbu jsme měli!
Počkejte, on ani nebyl rozvedený!
To nevadí, svatba byla předem. A dům teď můj!
Pěkné báchorky vyprávíte. Tak pá-pá! Máš tu ještě někoho, hochu?
Muž potichu zmizel. Josef důkladně zkontroloval, že blondýna nic neodnáší.
Papíry na dům byly v pořádku, zámky vyměnili.
Spoustu harampádí bylo nutné vyhodit. Josef je pořád doprovázel.
Holky, bude se mi po vás stýskat. Přijeďte zas. A vy ke mně taky můžete nakouknout!
Děkujem, pane Josefe. Tedy Táhle se na naši Marii usmíváte
Ale copak! Nechte toho, zamumlal zákaznicky Josef, celý rudý.
O rok později světe, div se! si Josef Marii vzal. Spokojenost veliká, Eliška je pro ně jako dcera. A to ještě nevíte Marie a Josef mají vnoučata!
Eliška totiž skutečně stala matkou. Vdala se sice už nechtěla, ale osvojila dvě děti sourozence, které od sebe nechtěla oddělit. Chtěla jednoho, má dva.
Rodiče a blízcí se totiž nedědí jen narozením nebo v dětství. Někdy je život prostě přihrne zevlujícím obloukemA tak se na návsi často rozléhal dětský smích a z chalupy paní Elišky voněla bábovka, co ji pekla s Maruškou. Děti říkaly Marii babi a Josefovi dědo, i když žádná krev je nespojovalajen láska a odvaha začít znovu, když se svět zboří.
Večer, když Josef rozdělával v kamnech a Eliška se dvěma drobotinami seděla u stolu s barevnými pastelkami, Marie šeptla: Víš, kdysi jsem si myslela, že domov je jeden jedinej dům. Ale teď jsem doma tady. Tam, kde je smích a kde je teplo, co nepraská jen z pece.
Eliška jí položila ruku na starou dlaň: A já vás nikdy neopustím. Nikdy.
Zvenku závany sněhu, uvnitř ticho, souznění a jasné světlo lampy do noci.
A někde v dáli, pod zamrzlými střechami, jako by se milosrdný čas trošku pousmál. Protože i z těch největších ledů občas vyklíčí nový domova někdy je ještě krásnější, než jsme kdy doufali.
