Dnes jsem zažila něco, что bych nechala jen ve filmech a přitom to bylo můj obyčejný pracovní deník. Dvacet let svého života jsem byla Ivana Nováková přesně ta Ivana, co vede evidenci smluv, vyřizuje telefonáty, mile se usmívá i na nevděčné návštěvníky a vaří kávu vedení tak domácí, že mě jednou skoro povýšili na vedoucí bufetu. A stejně mě nakonec propustili. Život umí být kousavý.
A tak dnes: první pohovor po dvaceti letech.
Ráno jsem stála před zrcadlem v předsíni a povídala si sama se sebou důležitě: Kostým dobrý. Vlasy upravené. Obličej je prostě můj, čtyřicet šest let nezamaskuju, ale pořád se držím. Hlavně nepanikařit. Je to jen nová práce, nová kancelář, nový stůl a nový telefon na stole.
Moje kamarádka Monika se nabídla, že mě doprovodí, a v malém výtahu mi šeptla:
Drž se, Ivo. Jsi profesionálka. Dvacet let zkušeností to není legrace.
Dvacet let, zopakovala jsem. A přesto mě vyrazili.
Aspoň máš zkušenosti, houkla Monika, než vystoupila. Hele, běž už. Já musím na směnu.
Kanceláře firmy byly v tiché uličce poblíž náměstí Míru. Čtyřpatrový dům se sloupky a skleněnými dveřmi, u vchodu stál v kravatě šedovlasý vrátný. Narovnala jsem ramena. Nádech, výdech. A šla.
Recepční mi ukázala na účet třetího patra.
Pan ředitel vás očekává. Kancelář tři sta dva.
Třetí patro. Chodba. Dveře s cedulkou.
Zaklepala jsem a otevřela.
A ztuhla jsem za stolem seděl Martin.
Můj bývalý. Ten, kterému jsem kdysi vytáhla třísku z prstu, krmila ho buchtami během státnic a odpustila i to, co jsem nikdy odpustit neměla. Po tom všem jsem tři roky pořádně nespala.
Díval se na mě. A já na něj.
Pauza. Taková, po které se už většinou buď odejde, nebo zůstane. Jiné možnosti nejsou.
Tak to je to slavné české osudové štěstí s humorem, pomyslela jsem si klidně, skoro jako bych to sledovala pohledem cizího.
Martin vypadal no, dobře. A to mi přišlo líto.
Upřímně za posledních osm let jsem si představovala, jaké to jednou bude, až někde narazím na svého bývalého muže. V těch představách byl jako okurka naložená v sudu: povadlý, rezignovaný, možná aspoň s pivním břichem. Něco se přece za osm let musí projevit na člověku, který umí tak ublížit
Ale ne. Martin seděl za ředitelským stolem v drahém saku, s perfektním sestřihem a výrazem člověka, který se dohodl se svědomím na příměří. Trochu šedivé spánky. Na stole notebook, diář, malý kaktus. Kaktus, no jistě. Symbol.
Ivano, řekl. Ne paní Nováková, ne dobrý den. Prostě Ivano. Jako bychom se rozešli včera u večeře.
Ahoj, Martine, odpověděla jsem.
Ukázal na židli. Sedla jsem si a stiskla kabelku. Nechápala jsem proč, ale potřebovala jsem něco držet v ruce.
Mám tu tvůj životopis, kývl na stůl. Už jsem ho pročítal.
Dobře.
Dvacet let zkušeností na sekretariátu. To je opravdu něco.
Ano.
Jeho hlas byl věcný, strohý, nedíval se mi do očí, koukal někam směrem k mému uchu. Tak, jak se kouká, když chcete hrát, že minulost mezi vámi neexistuje.
Fajn, hrajeme na profíky, došlo mi. Tak budeme hrát.
Můžete mi popsat poslední místo? zeptal se Martin.
A začalo to.
Popisovala jsem klidně, věcně pracovní úkoly, objem práce, databáze, počet lidí ve skupině. Ale uvnitř jsem vedla úplně jiné rozhovory.
To je ten samý chlap, který ti kdysi řekl ty mě nikdy nepochopíš a odešel za Lucií z účtárny.
Jaké programy jste používala?
Vyjmenovávala jsem. V hlavě však to je ten, kvůli kterému jsem nemohla jíst a půl roku spala po hodinách.
Byla jste zodpovědná i za jednání s partnery?
Samozřejmě, v rámci připomínkování smluv i organizace schůzek na úrovni vedení.
To je on. Dobrý oblek, jistý pohled.
Martin kýval, dělal si poznámky, nebo alespoň dělal dojem, že si je dělá. A já myslela, jaký je život pěkný sadista.
Venku tichá ulice, na chodníku spadané listí, obyčejný říjen. Uvnitř kanceláře osm let tichého boje rozvod, soud o byt, další o chalupu, noci s Monikou na telefonu, kdy jsem nedokázala vyslovit jediné slovo.
A on tam sedí. S kaktusem.
Proč jste odešla z posledního zaměstnání? otázal se Martin. Profesionální tón.
Šlo o hromadné propouštění. Celý úsek byl zrušen.
Chápu. Pauza. Byla jste v přímém styku s vedením firmy?
Ano. Komunikace s generálním ředitelem i představenstvem byla v mé gesci.
Můžete garantovat diskrétnost?
Samozřejmě.
Podíval se na mě. Chvíli ten pohled držel. Já ho také vydržela. Žádný úsměv, žádná zášť. Prostě jsme se dívali.
Dobrá, řekl. Odložil pero. Rád bych navrhl, abychom si popovídali neformálně. Co takhle na kávu?
V tu chvíli jsem pocítila napětí. Ne strach. Něco jako očekávání, že teď začne druhý typ rozhovoru, na který musím být připravena.
Souhlasím, řekla jsem tiše.
Martin vstal, přešel ke kávovaru u okna. Otočil se zády. Dívala jsem se na jeho zátylek a přemýšlela, jestli přijde něco důležitého nebo nepříjemného. Něco, kvůli čemu nabídnul tu kávu.
Stroj zasyčel, začal bublat.
Vypadáš dobře, řekl Martin, aniž by se otočil, a přešel k tykání.
Mlčela jsem.
Postavil přede mě šálek, vrátil se na své místo.
Vážně.
Podívala jsem se na kávu, potom na něj.
Díky, odpověděla jsem klidně.
Martin chvíli mlčel.
Ivano, rád bych ti něco řekl. Ne jako ředitel, jako člověk, co tě zná.
Tohle je zajímavé, pomyslela jsem. A trochu nebezpečné. Připomínalo mi to chvíli, kdy pilot vyjde z kabiny s výrazem, kterému dobře rozumíte: bude se říkat něco ne nezbytného, ale důležitého.
Jsem rád, že jsi přišla právě sem, řekl Martin.
Náhoda, konstatovala jsem.
Možná. Usmál se. Ale upřímně, těší mě to. Jsi profesionálka, pozná se to. Právě takové lidi potřebuji.
Dobře.
Ale chci hledal slova, jako když stojíte s batohem na zmrzlém rybníce aby mezi námi bylo jasné od začátku: nechci staré příběhy. Chci čistý list od nuly.
Tady to je.
Položila jsem šálek.
Čistý list. Tak tomu říká. Osm let a čistý list. Soud kvůli bytu čistý list. Ten půlrok, co jsem nemohla žít normálně taky?
Chvíli jsem se dívala beze slova. Jak když si chcete něco pořádně prohlédnout, než se rozhodnete.
Martine, řekla jsem. Správně chápu: nabízíš mi práci pod podmínkou, že na všechno zapomenu?
Mírně povytáhl obočí.
Nabízím začít od začátku. Není to totéž.
Je to totéž, odpověděla jsem.
Ticho. Kaktus si stál na stole a neřešil.
Víš, pokračovala jsem, nechci vytahovat staré křivdy. Nemám na to sílu, chuť ani čas. Ale nechci dělat, že se to nestalo. Protože stalo. To je můj život. Ne stránka, kterou obracíš, když se ti to hodí.
Martin mě sledoval. Mlčky.
Přišla jsem na pohovor, pokračovala jsem. Ne na vzpomínkový večer. Pokud potřebuješ šéfku sekretariátu s dvacetiletou praxí, můžeme se o tom bavit. Pokud potřebuješ někoho, kdo bude předstírat, že před osmi lety nic nebylo, to nejsem já.
Vzala jsem šálek. Napila jsem se. Káva byla opravdu dobrá a já to v tu chvíli pocítila jako zvláštní, cizí potěšení.
Martin mlčel. Díval se na mě s výrazem, který jsem dlouho nepoznávala. Až pak mi došlo byl to respekt.
Změnila ses, řekl.
Ano, přiznala jsem. Už osm let.
Martin vstal, přešel k oknu, chvíli se díval ven, pak se otočil.
Ivano jeho hlas změkl chápu, že jsem tehdy udělal chybu. To není žádný čistý list. Měla jsi pravdu. Stalo se to. A bylo to ode mě špatné.
Dívala jsem se na něj.
Tohle jsem nečekala. Nikdy.
Celých osm let jsem v hlavě skládala různé scény, jaké to bude. Nahněvané, odměřené, s ironickým odstupem. Ale že prostě řekne byl jsem špatný to se v mých scénářích neobjevilo.
Dobré slyšet,” pronesla jsem po chvíli. I když možná trochu pozdě.
Ano, přikývl. Je to pozdě.
Ticho bylo najednou obyčejné, bezpečné. Jako po dlouhém hovoru, když už je všechno řečeno.
K samotné pozici, řekl Martin, chtěl bych ti nabídnout místo vedoucí administrativního oddělení. Je to nad sekretariátem. Podmínky jsou slušné. Rozhodnutí je na tobě.
Řekla jsem: Nechám si to projít hlavou.
Dobře.
Vstala jsem. Vzala kabelku. On také vstal normálně, bez špetky ředitelské strojenosti.
Ivano, promluvil, když jsem byla u dveří.
Otočila jsem se.
Díky, že jsi okamžitě nevyšla ven, když jsi mě viděla.
Na vteřinu jsem se zamyslela.
Ani já nečekala, že zůstanu, přiznala jsem.
Na chodbě jsem se zastavila.
Jen jsem tak chvíli stála u dveří s cedulkou. V hlavě mi šumělo všechno možné.
Venku čekala Monika s kelímkem automatu. Když mě uviděla, podle výrazu mi hned přečetla, jak to dopadlo:
Tak co?
Nabídl mi pozici, řekla jsem.
Dobrou?
Vedoucí administrativního oddělení.
Monika zatajila dech. A ředitel?
Martin.
Chvíli se dívala nevěřícně.
Martin?! Tvůj Martin?!
Bývalý, upřesnila jsem.
A tys?
Řekla jsem, že si to rozmyslím.
Vzala jsem si od ní kelímek, napila se. Automatová káva byla horší než ta v kanceláři nahoře. Ale byla nějak bližší a známější.
Vydaly jsme se uličkou. Listí v říjnovém slunci pod nohama šustilo, jak má v Praze být. Slunce svítilo ospale, spíš aby tu bylo, než aby hřálo.
Ale je to moje rozhodnutí. Ne jeho, lehce jsem se usmála. Jenom moje. A to je dobře.Monika mě chytila za rámě. Začínám tě zase poznávat, mrkla spiklenecky.
Zhluboka jsem se nadechla. Najednou byl vzduch jiný jasnější, volnější, svěží jako první ráno po bouřce. Nevím, jestli místo přijmu, nebo ne. Nevím, kolik těžkých hovorů mě ještě čeká, kolik kaktusů bude stát na cizích stolech. Ale poprvé po dlouhé době jsem šla po chodníku bez tíhy na bedrech. Ne kvůli nabídce. Ale protože, ať už je kamkoli zítřek pozve, dnes jsem byla sama za sebe.
Prahou šustily listy a já se s Monikou smála novému, starému i tomu právě teď. A v tu chvíli mi bylo jasné, že i když náhody nejsou fér a minulost nezmizí, budoucnost už voní přesně podle mě.
