Drahý deníku,
Život plyne svým obyčejným tempem: vychovávat syna, budovat dům, být po boku milého muže. Danuše si vybrala mě, Milana z mnoha mužů jen já se jí zalíbil. Když jsem se po vojně vrátil, vzali se. Brzy pak se nám narodil syn Václav. Když chlapec vyrostl, Danuše začala snít o dceru.
Mile, dokončíme stavbu domu a pak se nám narodí holčička. Budeme mít pravé rodinné útočiště, často opakovala. Já se jen usmíval a přikývl. Bylo mi jasno, že budu otcem znovu, ať i zítra. Často jsem Václava nosil na ramenou a hrdě kráčel vesnicí, zdravíce každého, kdo se nám postavil do cesty.
Pak však přišla zima. Sníh zakryl cesty, vítr zúřil. Danuše zírala z okna a čekala, kdy se vrátím. Ale já neodešel. Na pracovišti se stal tragický neštěstí a já zahynul.
Čas všechno zahojí, říkali sousedé a známí. Nejsi sama. Plač, a pak, za pár let, najdeš si někoho nového. Poslouchala jsem je tiše, ale slzy už ne téct nechtěly a to bylo horší. Uplynul rok. Neklidné devadesátky zaskočily i ty nejpevnější rodiny. Ve vesnici výplaty se zdržovaly měsíce. Dobře žili jen ti, kteří měli hospodářství a nebáli se těžké práce.
Zátěž toho období mě rychle přepadla. Syn musel chodit do školy, potřeboval oblečení, boty, jídlo. To znamenalo: zasadit zahradu do posledního řádku, aby na podzim bylo co prodat na trhu.
Doručovala jsem zahradu do noci. Ruce se mi ztřetí, úsměv zmizel a duše se zdála být ztuhlá.
Vezmi kbelík, šprýmaři! křikla jsem na Václava, když se snažil utéct k přátelům. Už máš úkoly hotové? Václav tiše nesl kbelík, ale v hlavě si připomínal časy, kdy s otcem všechno šlo hladce a maminka byla veselá a laskavá.
V noci jsem často plakala, karhajíc se, že jsem se rozčílila na syna. Ráno však opět ztvrdla a byla přísná.
Jednoho sobotního odpoledne přišly kamarádky Fany a Ludmila. Dříve jsem neměla přátele, protože jsi byl ty, Milane, který naplňoval všechny mé potřeby společnosti. Teď se častěji scházíme, smějeme se a předstíráme, že přijdeme na čaj. Však pravda byla jinde.
Ráno jsem vstala, aniž bych se podívala do zrcadla. Věděla jsem, že tvář bude vrásčitá. Nakrmila jsem prasátko, nasypala zrní kuřatům, umyla špinavé nádobí a řekla Václavovi, aby se umyl a běžel do školy.
Večer jsem nečekala nikoho, ale věděla jsem, že jeden z stálých návštěvníků může přijít. K takovým slibům jsem byla lhostejná: přijde dobře, nepřijde pozvání se neobnoví. Muži to obvykle pochopili: vidí syna, řeknou pár slov a odjedou, jako by žena s přívěskem.
Podívej, Fany, takhle všechny muže rozmluješ, smála se Ludmila. Těžko tě potěšit. Možná je lůžko viní? Koupit nový pohovku?
Už půjdu kupovat pohovku, povzdechla jsem. Za jaké peníze? A pokud je špatná, vezmi si ji.
Dobře, nebuď naštvaná. Raději připrav stůl a přijmi hosta.
Fany občas drtila, ale přesto tiše kladla na stůl slané okurky. Při pohledu na svatební fotografii vydechla těžce:
Promiň, Milane. Bez tebe je těžko.
Všichni jsou stejní, odepsala Fany, jako by četla mé myšlenky. Tak pojď, Fany, za nás! Jsme nejlepší!
Následující ráno jsem s povzdechem uklidila zbytky stolu a šla do práce.
Zavítala ke mně teta Nina Egorovna, sestra mého zesnulého muže.
Co děláš, Tomko? Po Miloši tě nepoznám, řekla. A ty kamarádky jen ti překážejí.
Co to, Nino Egorovno, chcete mi číst morálku? Myslíte, že jsem nějaká neúspěšnice? Mám dům, hospodářství, syna ve škole, kontroluji úkoly náhle jsem zmlkla, vzpomínajíc, že už týden neviděla Václavovy zápisky a deník. Nedávno jsem se setkala s učitelkou, která mě pozvala do školy na rozhovor.
Nevěděla jsem, co říct, tak jsem jen začala skládat špinavé nádobí do vany.
Byla jsi kdysi jiná, pokračovala Nina. Krásná, pracovitá, dobrá Přestaň s těmi bláznivými výlety.
Nechodím ven, protestovala jsem. Občas se setkám s přáteli, abych si oddechla. Nemám právo odpočívat po práci?
Máš, samozřejmě, přikývla Nina a povzdechla se.
Tak mi nečtěte morálku. A vůbec nešmejděte se do mých věcí. Dveře jsou otevřené, řekla jsem a odvrátila se k kuchyňskému stole.
Nina, sevřená šátkem, tiše odešla. Já se zhluboka nadechla a zamračila, jako by mě bolí. Vyšla jsem na verandu a dopadla na tety.
Nino Egorovno, počkejte, dám vám mrkev, mám letos spoustu.
Ne, děťátko, mávla rukou Nina, už sestupujíc po verandě.
Počkejte, opravdu to myslím, trvala jsem.
Nina už dobře znala život. Rozpoznala, že je to mé tiché omlouvání. I když jsem nic neřekla nahlas, mé oči a hlas žádaly odpuštění. Zastavila se.
Mám pytlík po ruce, řekla jsem a nasypala mrkev. Donést nebo pomoci?
Donu, Tomáši, odpověděla Nina a šla domů. Její srdce svíralo soucitem k mé duši.
Později v pátek jsem sbírala cibuli a mrkev na trh.
Ať je aspoň haléř, protože své peníze jako oči nevidím, pomyslela jsem, balící věci.
Kam s těmi pytli? zeptala se zvědavá sousedka Zuzka, nahlížejíc do tašky.
Na trh, zeleninu nesu, odpověděla jsem.
Těžce jsem nesla pytle k autobusové zastávce. Už tam stáli dědeček Karel a babička Hana, také mířící do města. Autobus však nejezdil.
Co to za neštěstí? Asi zase porouchaný, povzdechla se babička.
Dedek Karel nadával autobusům a celému městskému dopravnímu řádu. Když zjistil, že nic nepřijede, oba se vrátili domů a rozhodli se jet jinak.
Čekala jsem. Nechtěla jsem táhnout těžké pytle zpátky, tak jsem hledala spolujízdu.
Projelo Škoda Octavia, pak Lada Niva, ale místa byla obsazená. Nakonec přijely Skoda Felicia. Šťouchala jsem oči, jestli jsou volná místa. řidič však zastavil ještě před tím, než jsem zvedla ruku.
Muž, o něco starší než já, neznámý. Vypadal jako z městského centra, protože jsem ho dosud neviděla. Podíval se na mě a pak na mé pytle.
Dnes není autobus, rozbil se. Jedu do města, můžu tě podvézt.
Tak podvozu, prosím, povzdechla jsem.
Souhlasím, usmál se a, i když byl hubený a nízký, lehce zvedl těžký pytel, jako by nic.
Můžeš mě dovézt až na trh? zeptala jsem.
Možná, možná.
Zaplatím, nabídla jsem.
Cestou jsem si vytáhla zrcátko a natřela rty. Po zadních sedadlech jsem sledovala řidiče.
Jmenuju se Danuše, prolomila jsem ticho.
Já jsem Jiří Fedorovič.
Ó, mladý a už s otcovským jménem? Šéf, nebo co?
No, ředitel továrny a majitel parníků, žertoval. Vlastně jsem jen mistr na stavbě.
Jiří mě dovezl na trh a pomohl nést pytle. Vzal jen polovinu peněz, zbytek slíbila vrátit večer.
Štědrý, co? usmála jsem se. Mám štěstí.
Večer mě Jiří odvezl domů.
Vstup, ať si dáš čaj, Jiří Fedoroviči, pozvala jsem.
Bez otcovského jména, stačí Jiří, odpověděl s úsměvem.
Rychle jsem připravila stůl. Do kuchyně vtrhl Václav.
Není kam se vrhat! Jdi do pokoje. Udělal jsi úkoly?
Skoro, zamumlal chlapec.
Tak doženej to, přikázala jsem.
Jiří Fedorovič, sedící na židli u kamna, zkřížil nohy a usmál se k chlapci:
Tak se představíme. Já jsem Jiří Fedorovič, a ty?
Václav, odpověděl.
Skutečné jméno?
Také.
Jak to jde s úkoly? Těžké?
Matematika je peklo, přiznal.
Podívejme se. Jiří přikázal Václavovi ukázat sešit.
Za půl hodiny byl chlapec spokojený a šel spát.
Uklidni to, řekl Jiří, ukazujíc na stůl. Já si dám jen čaj.
Když už řídíš, tak jen čaj, souhlasila jsem.
I kdyby neřídil, stále čaj. A ještě kompot, ovocný sirup, džus.
Podezřívavě jsem pohlédla na hosta, ale tiše nalila horkou vodu, přidala čaj a položila vedle talíř brambor.
Mám už čas, řekl Jiří, vstával. Na chvíli se zastavil a dodal: Mám tě moc rád, Dano Věčerní. Mohl bych v pátek přijít?
Usmála jsem se lehce, protože takový vývoj už jsem očekávala.
Jasně, přijď.
Jsem svobodný, odpověděl, ač jsem se nepřítomně nezajímala.
Za týden to zapomeneš, pomyslela jsem, ale nedávala si velkou naději.
Po práci, když přišly Ludmila a Fany, vyprala jsem je dříve. V hlavě se mi míhalo: A co když opravdu přijde?
Ne, Tomáši, to není fér, protestovala Fany. Pojď s námi do klubu!
Měla jsem už něco, co běžet do klubu?
Nemusí to být klub, jdeme do kina!
Ne, dívky, jděte sami. Já tu musím uklízet.
Nestihla jsem uklidit. Jiří dorazil dříve, než jsem čekala. Vstoupil na dvorek a provázel jsem ho dovnitř. Na stole ještě ležely stopy večerního jídla, ale host to předstíral, že nic nevidí.
Na zahřátí, protože boršč zchladl, vysvětlila jsem.
Jiří si krátce popovídal s Václavem, pomohl s matematikou a vysvětlil, co jsou koňské síly v autě. Když chlapec šel spát, byla jsem trochu rozveselená a chtěla jsem si dovolit vtipkovat.
Jiří se postavil, položil ruce na moje ramena a přiměl mě vstát. Pak mě pevně objal za pas. Zaskočila jsem, těžko jsem dýchala.
Zůstanu až do rána, řekl jen prostě.
Kdo tě sem táhne? odpověděla jsem, konečně se vzpamatovala, a odsunula jsem se, dýchajíc plnými plícemi. Byl jsem si jistá, že zůstane, tak slova byla zbytečná.
Ráno, když jsem připravovala volskáčku, Jiří vzal kýble a šel čerpat vodu.
Můžeme do sauny? zeptal se.
Jdi, odpověděla jsem lhostejně, i když jsem normálně nikoho o pomoc neptala, protože jsem nevěřila, že takové věci mají pokračování.
Po snídani, dopíjejíc čaj, Jiří tiše prohlásil:
Víš, Dano, pokud chceš být se mnou, tyhle nápoje, co včera na stole byly, by neměly být.
Zůstala jsem s čajovou lžičkou v ruce.
Je to podmínka? zeptala jsem se spíše překvapeně než rozhořčeně.
Přesně tak. Nesnáším ten zápach. A jinak jsem normální, to víš. Usmál se a doplnil: Tak přijdeš večer do sauny?
Chtěla jsem se rozčítat, vyhodit Jiřího ven, ale něco mě zadrželo. Náhle mi přišlo, že souhlasím.
Přijď, řekla jsem stručně.
K večeru přišla Fany.
Říkají, že jsi všechno vyprala, Tomáši? Je to pravda?
Pravda, Fany. Už nic nezůstává.
JNakonec jsem si uvědomila, že pravá síla spočívá v tom, jak se dokážu postavit sama sobě a jít dál.
