Promiň mi to, synku.
Tohle je historka jedné rodiny, na kterou by leckdo v našem paneláku rád nasadil štítek sociálně slabá. Maminka, sama voják v poli, vychovává syna. Chlapa domů si nikdy nevodila rozvod stihla, sotva Tomášek začal žvatlat. Teď je Tomášovi čtrnáct, mamince Haně akorát třicet čtyři, maká jako účetní v drobném krajském úřadě.
Poslední rok? No, spíš jeden nekončící chaos. Do páté třídy Tomáš nosil domů z reslovačky skoro samé jedničky, pak se mu v žákajdě začaly objevovat trojky. Od té doby už to vzalo sešup. Jediné, co si Hana přála, bylo, aby se Tomáš dokutálel aspoň k tomu výučnímu listu!
Permanentně ji zvou do školy. Třídní paní Pivoňková na sobě nikdy nenechá nit suchou, peskuje Hanu před sborem, kde si ostatní učitelky taky rády přisadí a přihodí nějaký ten Tomášův průšvih navíc. Skleslá, otrávená se Hana potácí domů, naprosto natvrdo přesvědčená, že nezvládá vůbec nic. Její ponaučování syn běžně ignoruje tváří se jako šedá eminence, mlčky a jakoby za trest. Úkoly neřeší, po baráku ani prstem nehne.
A dneska? Přijede domů a obývák zase připomíná tržnici po odpolední směně. Přitom mu ráno před odchodem do práce přísně nakázala: Přijdeš ze školy, ať to tu vypadá jako u lidí!
Svalila se k varné konvici, rozespale zapnula plotýnku a začala uklízet. Když utírala prach, něco ji trklo do očí ta křišťálová váza! Jediná drahocennost v domácnosti! Dostala ji kdysi od kamarádek k narozeninám sama by si na ni nikdy nenašetřila. Teď? Pryč! Zmizela! Úplně zkoprněla. To si ji odnesl? Prodal? Prodává snad věci z domova?!
V hlavě ji začalo strašit jedno černější podezření za druhým. Nedávno ho viděla potloukat se s nějakými podivnými kluky od vedlejšího paneláku. Když se zeptala Kdo to je?, zabručel něco ve smyslu: Nestarala by ses! v očích typická puberťácká vzdorovitost.
To je nějaká partička magorů! napadlo ji zoufale. Panebože! Copak ho dohnali k tomu kluci? Nebo snad i on začal kouřit? Nebo nedej bože něco horšího? Vyběhla v bačkorách ven, ale dvůr už byl v šeru, kolem jen pár uskákaných studentů a unavené důchodkyně hnány domů telenovelou.
Pomalinku se vlekla zpátky. Můžu si za to sama! Všechno je moje vina! vyčítala si. Tomáš už doma nemá kousek klidu. Ráno budím řvaním, večer se rozčiluju Bože, co je ze mě za mámu? Zas to schytal kvůli všemu a já ječím a ječím! Dlouho brečela, utápěla se v tom zoufalství a přitom mechanicky uklízela, protože jen sedět na zadku už nešlo.
Když se courala za lednicí hadrem, nahmátla nějaký zmuchlaný papír. Zatáhla za roh a v tom se ozvalo něco, co bolelo až u srdce: zvonivé sklo! Vytáhla ze staré Mladé fronty zabalné střepy své jediné křišťálové vázy
Rozbil ji Rozbil! došlo jí a rozbrečela se znovu tentokrát štěstím. Takže Tomáš vázu neschoval, neutekl, nic neprodal, jen prostě nechtěl, aby mu to sčítala k průšvihům. A teď, chudák, bloumá někde venku a bojí se domů! Ale ne, tady něco nehraje Tomáš není žádný blbec. Představila si, co by se dělo, kdyby viděla vázu v troskách Přesně viděla, jak by řvala a nadávala. Těžce si povzdechla, otřela slzy a vrhla se na přípravu večeře. Rozložila prostírání, naservírovala talíře, zapálila čajovou svíčku (zbyla z Vánoc, co?).
Tomáš dorazil domů až skoro o půl dvanácté. Otevřel dveře, zalezl do chodby a stál, jakoby si chtěl zařídit trvalé bydliště mezi botníkem a věšákem. Hana k němu bez váhání vyrazila: Tomášku, kde ses mi toulal? Už jsem se bála, fakt! Zmrzl jsi? Chytila jeho studené ruce, ohřála je v dlaních, políbila ho na tvář a jako by nic pronesla: Jdi si umýt ruce, mám tvoje oblíbené. Tomáš, celý nechápající, odšoural se do koupelny. Potom zamířil do kuchyně, ale ona mu hned povídá: Dneska jíme v pokoji. V obýváku bylo najednou útulno, všechno naleštěné, jakoby na svatbu. Sedl si potichu ke stolu, ani nemrkl.
Papej, Tomášku! ozval se konečně jemný, málem zapomenutý hlas jeho mámy. Sedl si s hlavou svěšenou, ani se jídla nedotkl.
Proč nejíš, Tomáši?
Zvedl k ní oči, hlas se mu třásl:
Rozbil jsem tu vázu
Já vím, Tomáši. To nic. Všechno se jednou rozbije, řekla v klidu.
A najednou Tomáš sklonil hlavu pod stůl a rozbrečel se. Hana ho pohladila po ramenou, přivinula a taky si uronila svou slzu. Když se syn uklidnil, zašeptala:
Promiň mi to, Tomáši. Pořád na tebe jen křičím. Je to peklo, já vím. Myslíš si, že nevidím, že nemáš značkové džíny jako tvoji spolužáci? Práce je na mě moc, tahám účtenky i domů. Odpusť, už ti nechci nikdy ublížit.
Večeřeli beze slov. Uložili se nenápadně, každý do své postele, v tichu, jak bývá po velké bouřce. A ráno? Vstávat ho už nemusela vůbec. Vstal sám. A když šel do školy, místo známého: Tak uvidíme, co vyvedeš, pohladila ho a řekla: Tak ahoj večer!
Když se odpoledne vrátila z práce, podlaha leskla se jak v muzeu a z kuchyně voněla osmažená bramboračka. Sám ji udělal.
Od té doby taky Hana sama sobě zakázala řešit školu, známky, třídní schůzky. Když jí už samotné bylo z návštěv školy stydno, jak asi je klukovi?
A když Tomáš jednou prohlásil, že po devítce půjde ještě do desítky, Hana neukázala ani kousek pochybností. Tajně nahlédla do žákajdy a hele, žádná dvojka, natož pětky, nikde.
Ale nejšťastnější den pro Hanu byl ten, když po večeři rozložila na stůl papíry s výplatou a účty a Tomáš sedl k ní zleva: Mami, pomožu ti s tím počítáním, jo? Po hodině počtů ucítila, že si opřel hlavu o její rameno.
V tu chvíli ztuhla přesně jak když byl ještě malý kluk, často u ní sedával, a když byl moc unavený, položil hlavičku na její ruku a usnul. Teď pochopila, že má svého Tomáše zase zpátky.
