Polino, jsi nachystaná? Přijdu pozdě do školy! zakřičela jsem na sestru, zatímco jsem naposled potřásla Kryštofovou košilí a pověsila ji na šňůru na našem balkoně. Ten balkon nebyl zasklený, omítka na stěnách se už dávno loupe a přesto je to moje nejmilejší místo v bytě.
Přišla jsem k zábradlí a na pár chvil jsem se nechala pohltit výhledem. Ze sedmého patra je vidět Vltava a půl Prahy. Jarní slunce už zalévalo všechno ostrým, osvobozujícím světlem. Přivřela jsem oči, dlaně sevřela kovové zábradlí. To je život! Světlý, krásný, všechno přede mnou, všechno tak zářivé, že až bolí oči. A já taky všechno zvládnu. Jen proč mě pořád tíží ty starosti? Až se vypořádám se vším, bude všechno tak, jak si přeju!
Přes slunce přeběhl mráček a svět ustoupil zpět do běžné šedi. Tak to je vždycky nejdřív sním, a pak bum, realita. I když jak říkala Světlana? Realita je, co si z toho uděláme? Záleží jen na nás, jaký bude život? Myslím, že má pravdu. Je chytrá ženská, vystudovaná. Tvrdí, že mám šanci dostat se na univerzitu. Otázka je, jestli to chci. Chtít nestačí, musí se všechno dobře promyslet. Táta by sám nezvládl, mladší sourozenci jsou ještě moc malí a peněz je zoufale málo. Znamená to, že musím volit vysoká nebo práce. Zatím nevím, jestli je nějaká jiná možnost, než nastoupit a pomáhat tátovi.
Podívala jsem se na malé hodinky, které mi dal táta ještě ve druhé třídě, a zhrozila se. Přijdeme pozdě! Rychle jsem chytila prázdnou lavor, zamkla balkon a vběhla do pokoje.
Moje maličká sestra, Polina, spala s rukou pod hlavou, tak sladce, že jsem chvíli stála jen a dívala se na ni. Jaká ona je krásná! Dlouhé řasy až na tvář, světlé kudrlinky všude po polštáři. Starostí je s nimi spousta, ale stříhat jí vlasy se mně nechtělo. Takovou krásu je třeba chránit. Máma měla stejné. Zamračila jsem se. O matce jsem nikdy ráda nepřemýšlela. Mnohé dokážu odpustit, ale zradu nikdy. A ona nás zradila. Odejít, když byla Polina úplně maličká. Sestra už si ji ani nepamatuje. V dětství se občas spletla a říkala mamince mně, což způsobovalo na hřišti nejedno zamračené čelo. Usmála jsem se při vzpomínce, jak mě jednou rozzuřené maminky napadly.
Tenhle byt nám zůstal po babičce, když odešla. Původně jsme byli v malém dvoupokojovém bytě, kde už nebylo k hnutí. Babiččina čtyřpokojová byla najednou obrovská.
Babička byla přísná, nedobytná, profesorka na univerzitě. Se sousedy se moc nebavila, prý jsou jednoduché duše s prázdnými hlavami. Když jsem byla malá, nechápala jsem to, později jsem se návštěvám u ní začala raději vyhýbat. Neměla jsem ráda, jak mluvila s lidmi ani se mnou. Pomáhala jsem, co bylo třeba, ale pokaždé jsem doma tajila slzy a radši mlčela.
Jsi jen slabý odvar své matky. Nic z tebe nebude, jedině pokud se v tobě projeví naše geny, což po tvém otci silně pochybuji. Jediné, co tě může zachránit, je vzdělání! Uč se, jinak skončíš jako tvoje matka.
Mlčela jsem. Co říci na to? Babička stejně nikdy nestrpěla odpor. Táta mě nehuboval, jen vypadal po babiččiných stížnostech temně, uzavřen. To byla nejhorší forma trestu. Snažila jsem se neodmlouvat, domyla podlahu, udělala co bylo třeba, rozloučila se a utekla. Jen jednou jsem nevydržela a na babičku vykřičela, pak si to už nikdy nevyčítala.
Tvůj bratr a sestra nejsou děti tvého otce, s nimi nemám nic společného! Nechci, abys je ve svém domě zmiňovala!
Tak už tu nebudeš ani mě! zaťala jsem pěsti. Babička zůstala doslova konsternovaná. Jenže já byla na pokraji, klidně bych rozmlátila tu její porcelánovou sbírku, na kterou jsem potají zlostně foukala prach vždy dvě hodiny pod jejím dohledem. Celý ten porcelán byl pro babičku víc než vnučky.
Už nikdy se zde neukážu! křikla jsem a bez ohlédnutí utekla.
Doma seděla Polina v ohrádce a hrála si. Shodila jsem v předsíni boty, vtrhla do pokoje a popadla sestru do náruče.
Jsi moje! A Kryštof taky! Jsme rodina, jsme svoji! Nikdo nám nic nevezme!
Táta vykoukl z koupelny, kde pral naše věci. Překvapil ho můj pláč uprostřed pokoje. Polinka si mě nedůvěřivě prohlížela, pak mi začala jezdit prstíkem po tváři po slzách a rozbrečela se ještě hlasitěji než já. Kryštof, z kuchyně, přišel a ptal se tátovi:
Co se zase děje?
Ví bůh, pokrčil rameny táta.
Ženské, povzdychl Kryštof a objal mě i Polínu. Slzavé údolí! Budete večeřet? Vařili jsme s tátou těstoviny.
Za hodinu volala babička. Opatrně jsem položila natřesený talíř do dřezu a vypnula vodu. Táta v pokoji nejdřív mluvil překvapeně, pak nasupeně, pak zlostně. Ztichla jsem na židli, zabalila kolena do náručí. Bude hádka
Ale nebylo. Táta přišel na kuchyň, beze slova mě objal a políbil na spánek.
Už za babičkou nemusíš.
Proč?
Protože už tě nikdo nebude ponižovat a urážet. Ani příbuzný ne.
Tehdy mi spadl obrovský kámen ze srdce. Žádné zbytečné návštěvy, žádné výčitky. Budu se starat jen o své věci a mladší sourozence.
Babička zemřela za rok a půl. Dva měsíce před tím jsem za ní zase začala chodit. Když jsem ji viděla v nemocnici: stará, zkroucená, drobná v bílém povlečení nebyla to ta babička, kterou jsem znala. Jen způsob mluvy se nezměnil. Přitiskla jsem ruku tátovi.
Zůstanu tu přes noc.
Dcerko
Musím.
Sestřičkám se ulevilo, když zjistily, že teď mají prostředníka. Já chodila odpoledne do školy, do ranního vizity jsem to stíhala. Když tam byla vnučka, babička zmírnila tón a sestry mohly pracovat.
Jsi úžasná holka! řekla mi často hlavní sestra. A babičce odpustit je třeba. Kdo má v srdci prázdno, štěstí nepozná
V den, kdy jsme se viděly naposledy, byla babička zvláštně tichá. Ležela a dívala se na zamračenou oblohu. Dopsala jsem slohovku, sbalila se a zvedla.
Musím jít.
Počkej zašeptala tiše. Odpusť mi, děvče Za všechno. Hloupý život Na tátu dávej pozor
Přikývla jsem, sbalila batoh, už u dveří jsem se ještě vrátila a políbila jí na tvář.
Odpočívej. Večer se stavím.
Ještě jsem zahlédla, jak se odvrací, aby skryla oči.
Tentýž den zemřela. Zprávu jsem si vyslechla mlčky, vyzvedla mladší a stáhla se s nimi do pokoje. Pro mě byla babička těžkým břemenem, ale pro tátu Ten jí měl za mámu. Věděla jsem, že půjde sedět do kuchyně, koukat do prázdna, utře slzy a půjde vařit večeři na zítřek.
Stěhování bylo náročné. Polina byla nemocná, Kryštof zlobivý, nechtěl se učit. Táta pendluje mezi zaměstnáním a bytem. Balila jsem věci do krabic a po svém špitla prosebné přání, aby na novém místě bylo líp. Ani jsem nevěděla, komu je to určeno, ale snad někdo slyšel.
V babiččině bytě konečně každý z nás měl koutek a nějaký čas jsme se toulali jednotlivě po místnostech. Ale rychle se postel Poliny přestěhovala ke mně, protože v noci ne a ne usnout sama. Kryštof okupoval kuchyni se mnou a učili jsme se společně.
Osol brambory! účtuji úlohu z fyziky. S přesnými vědami bojuju, radši se nerozptylovat.
Viky, polévka vře, co mám dál dělat?
Sekundu! odkládám pero, házím kostičky zeleniny do hrnce.
A mě to zase nevychází! Negativní čísla mě zničí. Viky?
Ukaž! Co tam máš?
Polina seděla za malým stolkem, soustředěně si čmárala obrázek do bloku. Když to dělají velcí, tak ona taky.
Po stěhování to bylo těžké. Táta pracoval, a tak bylo všechno na mně. S Kryštofem se ještě dalo domluvit, ale malá byla složitější školka trochu pomohla, ale Polina bývá často nemocná a já pak zůstávala doma. Tak to šlo, dokud se neobjevila Světlana.
Sousedku jsem poznala náhodou, první týden jsem vzala Polinu ven na hřiště. Bylo teplo, děti plno, maminky a babičky probíraly všechno okolo. Polina chtěla na houpačku, ale byla fronta.
Maminko! její hlas zazněl přes celé hřiště a ženy zbystřily.
Jaká pak maminka? Týhle je snad šestnáct?! Chudák dítě!
Následoval soud zkušených matek řešily mě, jako bych byla hlavní hříšník ve firmě. Polina plakala, já chtěla vzít nohy na ramena, ale najednou bylo ticho.
Co se tu děje?
Otočila jsem se, málem jak bych slyšela babičku hlas, v němž byla síla. Všechny ztichly, protože přišla Světlana.
Svetli! Ahoj, to je dobře, že jsi tu. Máme novou sousedku, ale nějak ji tu v kurínu nevítáme.
Světlana se rozhlédla.
Znáte ji, že ji tu soudíte? zeptala se. Nejhlasitější baba něco zamumlala, sbalila dceru a zmizela.
Koncert skončil. Jak se jmenuješ?
Viktorie. A tohle je Polina.
Já jsem Světlana, klidně mi tykej, žádná teta! zasmála se.
Ani nevím, jak se stala mojí přítelkyní. Pro někoho divné, kamarádit s o patnáct let starší právničkou, ale někde asi stojí, že každý dostane v pravý moment správného člověka.
Brzy jsem pochopila, proč ji všichni ve vchodě respektují a trochu se jí bojí. Kvůli povolání, kvůli tomu, že pomáhá s rodinnými problémy, je diskrétní a profík.
Představ si, co všechno vím. smála se, když jsem jí pomáhala sundávat závěsy. A proč se mě bojí? Každý chce být lepší, a takové věci, jako že někdo neplatí alimenty nebo strčí babičku do domova, aby získal byt… To by si v domě o tobě povídali.
Chápala jsem. Proto táta chtěl odejít. Aby se už nemluvilo o tom, proč mamka odešla
Světlana byla první, komu jsem pověděla o mámě. Všechno jsem držela v sobě, nenapadlo mě, že to není zdravé. Obavy, jestli neskončím jako ona, pořád visely ve vzduchu.
Jednou mě Světlana poprosila, abych nakrmila jejího kocoura.
Mám soud a pak lékaře, nevím, kdy dorazím. Pomoz mi, nebo tady bude řvát.
Tak ho nech zamknutého, co má dělat?
Taky mě napadlo. Ale on bouchá na dveře, dokud mu neotevřu, smála se. Kdybych ho doma zamkla, vykluje mi díru do zdi.
Kocour Félix hlasitě zamňoukal, ale hned se rozvalil na pohovce.
Díky škole jsem se zdržela, Polina vybírala čokoládku; doma mě hned zaměstnal Kryštof, a k Světlaně jsem doběhla až v osm.
Promiň, Félix! omlouvala jsem se, když jsem mu dala granule.
Téměř současně bouchly dveře a přišla Světlana. Hodila tašku na kanape, sedla si ke stolu a rozplakala se.
Promiň Dnes už jsem nemohla. Mamka mi chybí, nemám si komu postěžovat.
Já snad nejsem člověk? přisedla jsem k ní, objala ji.
Světlana se usmála skrz slzy, sáhla mi do vlasů.
Ty kudrlinky Vždycky jsem je chtěla. Život je zvláštní. Já chtěla kudrnaté vlasy a dítě.
Odmlčela se, zatímco já nevěděla, jestli mám mlčet.
Kudrliny se dají udělat, dítě jaké máš možnosti? ptala jsem se.
Vyhrnula složky z tašky.
Tohle je rozsudek nebude. Díky vlastní chybě. Některé chyby stojí celý život. Zapamatuj si to.
Světlana otěhotněla hned. Chtěli s manželem dítě, ale pořád to odkládali. Najednou se jim to povedlo. Plánovali zájezd, a ona najednou zjistila, že je v tom.
Máme letět do Thajska, čeká nás to od jara.
Poletíme, včas doma, dítě roste pomalu, slunce neuškodí.
Jeli. Všechno běželo dobře až do střetu se skútrem. V nemocnici ztratila dítě i dva měsíce života. Manžel byl zoufalý, ona v depresi. Po návratu se brzy rozvedli.
Později se setkali náhodou na soudě, už nebyla bolest jen vzpomínka. Celou noc povídali, znovu našli společnou řeč, dětství. Maxim ji požádal o ruku znovu, ale Světlana tentokrát moc dlouho váhala.
Nemůžu mu udělat to, že nebude mít rodinu.
A opravdu není naděje? ptala jsem se, hladila průhledný plast.
Podle lékařů ne.
Ale jsou jenom lidi a člověk může zkusit všechno. Až selžeš, klidně si pobreč zase.
Světlana mě obejmula.
Kde v tobě je tolik rozumu? Je ti sotva sedmnáct!
Měla jsem dobré učitele, zamručela jsem a hrábla po konvici.
Řekni mi víc o mámě. Nikdy jsme o tom nemluvily. Povídej. Otevřenost za otevřenost.
V ten večer jsem cítila, že v koutě našeho bytu malinko svítí nové světlo. Že i když jsou dny těžké a všude kolem je česká šeď, pořád může přijít jaro a s ním aspoň trochu naděje, že rodina a opravdové přátelství nakonec mají cenu, která se vyčíslit nedá.
