Odpolední spánek nepřinesl očekávanou úlevu, jen lepkavý pocit úzkosti a vyschlo v ústech. Probudila jsem se s podivným, téměř hmatatelným prázdnem v nohách, jako by mi někdo vytáhl zpod peřiny termofor. Obvykle tam spával Bruno, můj zlatý retrívr, jehož klidné a těžké dýchání uklidňovalo lépe než kterékoliv kapky.
Teď byla postel prázdná a prostěradlo chladilo pokožku. Posadila jsem se, spustila nohy na podlahu a zachvěla se průvanem, který, jak se zdálo, táhl celým bytem. V domě bylo ticho, vata, co zvonila v uších. Žádné cvakání drápů po parketách, žádné známé vzdechnutí, žádné zachrastění srsti, nic.
Bruno? zavolala jsem a vlastní hlas mi zněl cize, nakřáple. Nikdo nepřišel a byt se rázem zdál neskutečně rozlehlý a nepřátelský, zbavený útulnosti. Šla jsem dlouhou chodbou, po stěně hladila tapetu, abych našla rovnováhu. Srdce poskakovalo někde v hrdle, tepalo až do spánků.
V kuchyni seděla Nikol.
Moje snacha, šestadvacetiletá, vypadala jako vystřižená z módního časopisu bezchybná pleť, perfektní účes a pohled, ve kterém nikdy nebylo místo pro soucit nebo teplo. Držela v ruce sklenici kašovité zelené šťávy zase ten moderní smoothie a prohlížela telefon. Usmívala se na displej, jako by právě vyhrála hlavní výhru v životní loterii.
Nikol, kde je pes? zeptala jsem se, opírajíc se ramenem o zárubeň, abych skryla chvění v kolenou.
Snacha pomalu pozvedla oči, v nichž bylo syté, ledové ticho spokojenosti. Udělala malý hlt a na horním rtu se jí utvořil zelený proužek, který si lhostejně oblízla.
Jé, paní Květoslavo, vy už jste vzhůru? Její hlas byl samý med a cukr. No, ten Bruno… Víte, dělo se něco zvláštního. Skučel, zmítal se, házel se ke dveřím, drápy škrábal. Myslela jsem si, že mu není dobře, možná se přejedl?
Divadelně rozhodila ruce, vykukující zbrusu novou rudou manikúrou.
Otevřela jsem mu, chtěla připnout vodítko a najednou vystřelil! Skoro mě povalil. Volám na něj: Brunu, stůj!, ale on nic, jen peláší. Asi ho volá příroda, je jaro, cítí pachy, znáte to. Podle pověry, když odejde domácí pes sám, odešel už zemřít někam daleko, abyste nebyla smutná.
Uvnitř mě to skříplo, jako by ve mně otočili rezavým klíčem, který škrábe zaživa.
Jaké jaro, Nikol? Je listopad, zamumlala jsem, prsty mě chladly. A je vykastrovaný už pět let. Navíc se bojí výtahu a na procházkách se ode mě nehne na krok.
Nikol pokrčila rameny s takovým nezájmem, že se mi udělalo mdlo. Bylo jí to krásně jedno.
Asi už měl toho betonu dost. Zatoužil po svobodě, po lese, po prostoru. Zvíře, no, co byste čekala.
Můj zrak padl na klíče od auta, ledabyle hozené na stůl. Na nich visel přívěsek bílý plyšový králíček, teď působil až strašidelně hrozivě. Klíče neměly co dělat na kuchyňském stole její úmysl byl jasný. Nejenže otevřela dveře. Využila mé slabosti, a zatímco jsem spala, odvezla člena naší rodiny někam daleko.
Bez slova jsem odešla do předsíně, srdce se mi zatvrzovalo v ledový kus železa. Věděla jsem, že pěšky ho, pokud je někde daleko, nenajdu, ale nevydržela jsem zůstávat tváří v tvář Nikolinu vítězství. Příliš průhledně uklízela terén před odjezdem.
Následující čtyři hodiny byly útlým, tísnivým snem za běla. Prošla jsem celé sídliště, nakukovala pod každé auto, volala pořád dokola, až mě hrdlo bolelo jak po struhadle. Obtelefonovala jsem sousedy, ruce se mi třásly, dvakrát mi mobil vypadl na asfalt. Napsala jsem do domovního chatu, přiložila fotku Bruna usmívá se, jazyk venku. Ztratil se pes, hodný, důvěřivý, přijde ke každému
Nikdo ho neviděl. Nikdo.
Doma jsem vypila kapky na srdce, ale odporná chuť jen zesílila nevolnost. Byt, který nám koupil syn Radim, teď připomínal bojiště, kde jsem prohrála na celé čáře bez boje. Nikol kolem mě chodila, jako kolem starého, nepotřebného nábytku, který už dávno měl skončit na skládce.
V chodbě stál otevřený kufr veliký, růžový, rozevřená tlama hladové obludy. Snacha do něj pečlivě skládala plavky, šátky, krémy v drahých dózách.
Neberte si to tolik, mami, prskla přes rameno s náručí hedvábných šatů. Vážně, proč to zveličovat kvůli starému psovi? Stejně jen línal a smrděl, slintal po parketách Fůůůůůůůůj. Kupte si něco menšího. Třeba rybičky! Rybičky neštěkají a nemusíte s nimi v dešti ven. Radim mi objednal hotel, ten nejlepší, all inclusive, potřebuju teď pozitivní věci, ne vaše pohřební nálady.
Radim o tom ví? zeptala jsem se tiše, oči sklopené.
Že pes zmizel? Zatím ne. Proč ho otravovat blbostmi na služebce? Přijede, řeknu mu to. Nebo to vysvětlíte sama. Pes už starý, zapomnělo se zavřít, to se stává.
Ne, ona se jenom nezbavila psa. Připravila scénář, ve kterém vina padne na mě. A Radim, můj hodný, měkkosrdcatý Radim, jí uvěří, protože Nikol umí plakat, aniž by se jí natáhl nos, a já já se budu dusit a mlčet, abych nevypadala jako bláznivá bába.
Seděla jsem v křesle v temném obýváku, v dlaních ožvýkaný gumový míček. Jediné, co mě drželo s realitou, kde byl můj pes ještě živý a zdravý.
Za oknem se zvolna stmívalo, fialové, studené stíny pohlcovaly kouty, větev šeříku škrábala sklo, až naskočit husí kůže.
Najednou se zvuk změnil.
Nebyl to šeřík. Nebo sklo. Bylo to tiché, nesmělé zaškrábání na vchodové dveře. A slabé, téměř neslyšné zakňučení.
Vyskočila jsem tak náhle, že se mi z temene zatočila hlava. Ani nevím, jak jsem doběhla ke dveřím a rozklepanými prsty točila klíčem v zámku. Vyrazila jsem těžké dveře.
Na špinavé rohožce leželo šedé, uplakané klubko.
Vonělo po mokré hlíně, benzínu, silničním prachu a zvířecím děsu.
Bruno! vydechla jsem a padla na kolena na studenou chodbu.
Pes stěží zvedl těžkou hlavu. Jeho zlatavá srst byla v chuchvalcích, plná bodláků a suchých větviček. Třásl se jemnou, nepřestávající zimnicí. Přední pravou packu držel na zemi podivně pokroucenou.
A v tlamě něco držel. Pevně, až do křeče čelistí.
Nějakou červenou, pevnou knížečku.
Ty žiješ Hodný, ty jsi doma Hladila jsem jeho špinavou hlavu, necítila jsem žádnou z té štítivosti, o které mluvila Nikol. Jen bítí života pod dlaní. Dej mi to, co to máš?
Bruno, sípavě dýchaje, rozvolnil čelisti. Knížečka mi spadla do dlaně.
Bezděčně jsem otřela obálku o župan. Zlatý český lev se zaleskl v chabém světle na chodbě. Byla to cestovní pas.
S třesoucími se prsty jsem ho otevřela. Z fotografie se na mě dívala Nikol dokonalý účes, povýšený pohled. Mezi stránkami, jako záložka, trčela palubní vstupenka. Byznys třída. Odlet zítra v 6 ráno.
V hlavě se mi bleskově poskládala hrozná mozaika. Odvezla ho opravdu daleko, do lesa nebo na pole, vytáhla z auta silou, pes odporoval, nechtěl tam zůstat. Asi jí spadl batoh ze sedadla, rozepnul se. Pas vypadl. Ve spěchu a vzteku po něm nesáhla, spěchala zpět do tepla auta.
A Bruno ten se nerozběhl za autem. On našel věc, která voněla po ní, po domově. Přinesl ji zpátky.
Určitě urazil desítky kilometrů po třech nohách, aby jí vrátil to, co ztratila, když zrazovala jeho.
Co se to tam děje? ozval se rozmrzelý hlas. Paní Květoslavo, zase vám tu táhne?
Nikol se objevila v chodbě, upravovala si textilní roušku na obličeji. V hedvábném župánku vypadala nepatřičně. Zůstala stát, když uviděla Bruna na rohožce. Rouška jí najednou připadala být skutečným obličejem bílá, prázdná, bez života.
Ty? vydechla, hlas jí přešel do pištivého ječení. Já tě přece za Beroun! Do lesa! To není možný!
Bruno, jakmile ji uslyšel, udělal poprvé v životě něco, co k lidem nikdy nedělal: zaburácel tlumeným, hlubokým vrčením. Srst na hřbetě se mu zježila. Přitiskl se ke mně, hledajíc ochranu. Nebo chráníc mě.
Pomalu, s rukou na zdi, jsem vstala z podlahy. Bolívala mě záda i kolena, ale najednou mnou protékal ledový, klidný klid. Strach zmizel. Zbyla jen nechuť, jako bych šlápla do něčeho špinavého.
Takže utekl sám? pronesla jsem tiše, pas držela dvěma prsty jako mrtvou myš. Prý zavolala příroda? Za Beroun ho odvést?
Nikol pohlédla střídavě z psa na můj pas. Oči se jí rozšířily jako dvě louže. Poznala svůj pas.
Dejte to sem, zaječela, hnala se ke mně. To je moje! Kde jste to vzala?! Okamžitě!
Ustoupila jsem, pas za zády. Bruno varovně zaštěkl. Nikol couvla, jako by narazila na neviditelnou zeď.
Mám letět v 6! Radim za to dal třicet tisíc! Okamžitě mi to vraťte, vy vy
Dopověz, podotkla jsem ledově. Staroch? Bláznivá bába? Jak mi říkáš, když si myslíš, že neslyším?
Je mi to fuk! Pas potřebuju! To je krádež!
Jenže Bruna bolí noha, řekla jsem tónem, jakým se mluví k nepovedeným, surovým dětem. Vidíš? Kulhá. Krev teče. Nutně potřebuje veterináře, nejspíš rentgen, magnet Všechno drahé, Nikol. Hodně drahé.
Zaplatím!, drkotala prsty po prádle, přitom nic v kapsách nebylo. Kolik chcete? Deset tisíc? Dvacet? Vemte si to, jen mi vraťte pas!
Ne, Nikolko. Pomalu jsem zavrtěla hlavou. Tady nejde o peníze. Jde o princip. Vyhodila jsi živého tvora, člena rodiny, do lesa, nechat umrznout.
To byl jen pes! vřískla, rudé fleky pod rouškou vyskákaly po obličeji. Kus chlupů! Já mám let do Turecka! Mám nervy! Už mě to nebaví!
Ty žádné nervy nemáš, řekla jsem bez slitování. Namísto duše máš kalkulačku.
A otevřela pas. Listy slepené a navlhlé od psí sliny.
Hm, povzdechla jsem si předstíraně, prohlížejíc stránky. Podívej poničený dokument. Bruni ho nesl v tlamě, dvacet kilometrů, sliny, zuby, špína Na hranicích ti to sotva akceptují.
On uschne! Vysuším fénem, přežehlím! kvílela a capala po kuchyni.
I kdyby Otevřela jsem kuchyňské okno dokořán.
Bydlíme v přízemí. Pod okny jsou husté křoviny divoké šípky a maliní, co je domovník pan Václav léta neprořezal. Venku už byla neproniknutelná čerň, větve houpal vítr.
Ty jsi vyhodila mého kamaráda. Já vyhodím tvou dovolenou.
Ne! To nesmíš! vrhla se ke mně, přitom shodila židle.
Rozmáchla jsem se. Klidně, v klidu. Široce.
Aport, Nikol!
Červený pas vykreslil ve vzduchu oblouk a zmizel v černé houštině. Dole zasvištělo, pak zapraskaly větve
Hledej! pravila jsem ledově. Možná ho do rána najdeš. Když budeš opravdu chtít.
Nikol vydala nepopsatelný zvuk a vrhla se k oknu, pověsila se ven málem po pás. A tam dole jen černé větve, vítr, zima.
Zahlédla mě pohledem jasné, čiré nenávisti a vyběhla ven v županu, v bačkorách. Ozvalo se zabouchnutí dveří.
Beze spěchu jsem zavřela okno. Chladno. Bruno musí do tepla, je úplně zmrzlý na kost.
Pes ležel na koberci v obýváku, těžce dýchal a olizoval si bolavou packu. Sedla jsem si vedle na zem a přitáhla lékárničku. Ruce se mi už ani třásly. Najednou jsem cítila zvláštní lehkost a jas. Jako bych ze sebe shodila těžký batoh, co mi dlouho dusil záda.
Tak se ukaž, hrdino, zašeptala jsem a rozsvítila lampičku.
Zkontrolovala jsem polštářky. Není zlomenina, jen otok a trochu krve. V chuchvalci mezi prsty byla vetknutá obrovská suchá bodlina z lopuchu, pořádně hluboko v nateklé kůži.
Vydrž, zlatíčko, hned to bude lepší, vzala jsem pinzetu.
Bruno škubl packou, ale ani nezaskučel a neucukl. Důvěřoval mi naprosto. Jediný přesný pohyb a bolestivá trnka byla venku. Ránu jsem ošetřila dezinfekcí a opatrně obvázala. Pes si úlevně vydechl, položil těžkou hlavu na mé koleno.
Byl doma.
Z venku, skrz dvojitá okna, dolehaly jeky.
Kde to je? Proklatá křoviska! Jau! Nenávidím to tady!
Nikol se plazila někde v černotě, trhala si ruce a župan o šípky. Proklínala mě, psa, křoviny, Turecko i celý svět. Poslouchala jsem ty zvuky a připadaly mi spravedlivé. Byla to předehra k její nové samotě.
V zámku slabě zachrastil klíč.
Nelekla jsem se. Věděla jsem, že to není ona vypadla bez klíčů, v panice.
Do předsíně vstoupil Radim. Můj syn. Unavený, zarostlý, s cestovní taškou. Přijel o den dříve, aby nás překvapil.
Zmraženě zůstal stát, když uviděl špinavého, obvázaného psa, rozhozenou lékárničku a mě vedle něj.
Mami? zamračil se, přehlédl nás. Co se děje? Proč Nikol leze pod okny s mobilem a ječí do tmy? Zavolal jsem na ni, ani se neohlédla.
Usmála jsem se. Tichá, jemná, po bouřce klidná.
Trénuje Chystá se na Survivor. Zkouší extrémní přežití v přírodě.
Radim vyzul boty a přešel do pokoje. Podíval se na Bruna ten, jakmile ucítil syna, slabě, ale nadšeně zamrskal ocasem. Podíval se na mě. Pak na lékárničku a bodlák na kapesníku.
Ona ho odvezla, že jo? pronesl tiše.
Ne ztratila, ne unikl. Okamžitě pochopil. Dlouho to viděl její pohledy, opovržení, malé zlomyslnosti. Jen doufal, že to přejde. Ale dnes mu realita vrazila facku.
Odvezla, potvrdila jsem. Za Beroun, když jsem spala. Prý uprchl za láskou, ale Bruno se vrátil.
Radim přešel k oknu. Podíval se dolů do temnoty, kde Nikolin mobil svítil mezi větvemi.
A pas? zeptal se tiše. Něco o pasu křičí.
Našel ho Bruno. Tam, kde ho vysadila. Donesl domů. Trochu se poničil cestou. Pak mi omylem vypadl z okna. No jo, průvan.
Radim mlčel. Viděla jsem mu napjatou čelist. Miloval Nikol, nebo spíš její obrázek. Ale Bruna přivezl před deseti lety domů on jako štěně. Byl součástí jeho duše, pojítko s tátou, dětstvím, našimi výlety. Zrada bezbranného tvora se neodpouští. Tam láska končí.
Jasně, sundal sako a pověsil pečlivě na židli. Pomalu, ale definitivně. Takže do Turecka neletí.
Neletí, usmála jsem se a sypala Brunovi misku granulí. To cvakání mi znělo jako balzám. Byli jsme doma. Byli jsme rodina.
A Nikol Nikol byla tam, kde jí patřilo být. Venku ve tmě, sama s vlastní zlobou, pořezanýma rukama a proděravělým pasem, který ji už daleko nedonese.
Za týden jsme opravdu odletěli. Do malého domečku u moře, kde majitelé milovali retrívry.
Bruno kulhal ještě pár dní, ale mořský písek a slaná voda udělaly zázrak. A Nikol Nikol se nastěhovala k mamince. Prý si léčila nervy i šrámy od ostružin, ale šrámy ty zůstávají nejen na těle.
A tak jsem pochopila, že skutečný domov není dán novými tapetami, ani luxusní dovolenou domov je tam, kde se chrání ti, které máme rádi, i když vás to bolí, i když se ostatní dívají skrz prsty. Protože láska znamená vydržet a odpustit, ale i bránit. A jen tam, kde se rodina drží při sobě, je opravdové teplo, i když venku fouká ledový severák.
