Byl to prapodivný sen, ve kterém studený listopad 1941 zahalil krajinu kolem Pelhřimova do mlhavé prázdnoty. Vítr ve snu zalézal do kloubů a s kvílením lámal holé větve starých javorů, až to znělo, jako by se celé Česko stahovalo do sebe, navždy ztracené pod tíhou hladového času. Cesta zůstala rozmáčená, rozježděná a v kolejích stála ledově šedá voda, ve které se odrážely rozechvělé stíny utrápeného vozu, jenž se marně dral ku kraji města.
My k té nemocnici už nedojedeme, Bože, proč ta cesta musí být tak zlá? vzlykla Marie Stepánová, utíraje si uplakané oči, které hučely studeněji než vichr za oknem.
Zvládneme to, Mařenko, vydrž! Jen se na mě neklepej. Už jsme skoro tam, podívej se! odpovídal jí muž, Tonda Pivoňka. Jeho zmrzlé prsty, obtočené kolem otěží, byly tvrdé, jako kdyby mu v nich zamrzla krev.
Na voze na seno ležela tichá žena. Míša, která trpěla v náruči bolesti a pouze chtěla jediné aby všechno skončilo. Zase osud obrátil všechno naruby. Porodní bába ve vsi si zlomila nohu, doktor z Jihlavy zmizel za nemocným dítětem. Tak ležela v provizorním snovém seně obklopená strachem a doslova slyšela, jak se rodí bolest.
Mysli na dítě, na Honzu i na svého muže, zašeptala maminka láskyplně a pohladila dceřin břicho.
Myslím na ně pořád, maminko.
A jak dáš dceři jméno?” chtěla ji aspoň na chvilku rozptýlit Marie.
Honza říkal, když to bude děvče, bude to Adélka, když kluk, pak Radek.
Krásné jméno, Adélka. Věřím, že to otec zvládne. Už vidím komíny, jsme za Pražskou branou
A tak, když se vůz konečně dovlekl ke vchodu pelhřimovské nemocnice, začalo vše. Porod se spustil jako prudký proud sněhu v černé noci a brzy na svět přišla drobná, jemná a plačící holčička. Když jí přinesli domů, celý svět plaval v zářivě namodralém opárku. Míša jí dala jméno Adélka, tak jak přál Honza ten, který byl někde v nebi, pryč za válkou, nebo v úplně jiném snu.
Adélko, táta se vrátí. Ty jsi naše naděje
Naplněna láskou jako sirupová lahev, chtěla Míša ihned psát dopis na frontu. Jakmile sestra odešla s novorozenou na vyšetření, prosila sestřičku o papír a tužku.
Počkejte, Nováková, hned to přinesu. Ale sestřička byla nabručená, škrábala se v papírech, byla mrzutá.
Co se stalo? zdvořile se ptala Míša.
Nestarejte se, choďte,” odsekla sestra.
V pokoji pak mladá, unavená Míša zahlédla druhou rodičku. Jindra, drobounká dívka s očima, ve kterých kroužila prázdnota a stesk, právě balila věci do látkové tašky.
Už vás propouštějí? podivila se Míša.
Jo… už mě vyhánějí, zašeptala Jindra.
Ten pohled, to byla díra do samoho dna snu. Když Jindra vypadla z pokoje, její kroky zněly těžce, jakoby s sebou táhla všechnu únavu staletí. O deset minut později přišla sestřička, hodila Míše papír a tužku a práskla dveřmi.
Tu ji propustili dřív, ale vy tu budete ležet aspoň tři čtyři dny, zavrčela jiná sestra, co přišla.
Ale proč ji? vířily Míše v hlavě myšlenky. Nechápala, jak může někdo zapomenout na dítě.
Zanechala tu holčičku, nemá ji kam vzít. To jsou ty, co si zadělají, ale pak dítě nechtějí, procedila ironicky sestra.
Myšlenky pluly, mísily se v ospalém snu a nedávaly smysl. Po delší době přišla Adélka na kojení, pak ji odnesli, a Míša šla na večeři. V zasněném, nesmělém tichu chodby slyšela vzdálený pláč dítěte, který se jí zdál být bez konce a mimo čas: možná to byla její dcera, možná všechny opuštěné děti tohoto světa.
Otevřela dveře viděla Adélku klidně spát; plakala však jiná holčička.
Co tam hledáte? vykulila se na ni sestra ve vybledlém modrém šátku.
Myslela jsem, že to je moje. Co kdybyste přivolala matce toho dítěte?
Nemá matku! To byla ta Jindra už je pryč. To dítě nikdo nebude hřát, nikdo krmit. Běžte pryč, nebo vás tu najdeme za týden!
Tak odešla, ale myšlenka na malou opuštěnou holčičku ji dál pronásledovala i ve snu, ve kterém nikdy nespala.
Ráno šla Míša kolem dětského oddělení; znovu slyšela ten žalostný, neodbytný pláč.
Mohu ji nakojit? zašeptala sestřičce.
Ty by ses zbláznila! Nakojíš ji, pak půjde do děcáku a co, zvykne si? Tam mají ruce studené jako smrt!
Do děcáku? zalkla se Míša.
Nemáme jinou možnost, co s ní máme dělat? pokrčila rameny sestra.
Vůle ve snu je zvláštní. Míša ve snu vykročila k nemocničnímu ordináři, kde sedával lékař, co ji rodil.
Pane doktore, máte chvilku?
No, copak zas, Nováková? Spěchám, šup šup.
Chtěla bych si vzít tu malou, od které odešla matka. Mám mléka dost, zvládnu dvě děti! Aspoň jí nebude smutno.
Doktor sundal brýle, pozvedl jedno obočí, druhé spolklo stín.
Nepleteš se? To není legrace.
Jsem rozhodnutá, pravila Míša rozhodně.
Doktor pokývl ve snu hlavou a bylo to.
Když přišla zpět do dětského oddělení, sestra se do ní zabodla jako trn.
Vy jste tu zas? Už jsem vám řekla
Doktor mi dovolil, beru si ji k sobě. Jemně, láskyplně vzala bezvládné tělíčko do náručí, přivinula k sobě a na světle lampičky té noci dala jí jméno: Olga.
Oli a Adél… Ty nám tu budeš chybět, děvenko. Ale teď jsme dvě mamky, co spolu vše přežijí…
Když je přivezli sny zpátky na starou chalupu, máma Marie Stepánová vykřikla: Proboha, Míšo, to jsou dvojčata, nebo jsi snad v noci někoho našla v lese?
Jedny jsou Adélka, druhé Olga.
Vypadají jinak, jako by každá patřila do jiného světa!
To nejsou dvojčata, mami, to jsou holky z různých nocí zalhala Míša.
Aspoň si je nepopletu! Antoníne, pojď si na chvíli pohladit vnučku.
Tonda vzal Olgu do náručí, jeho ruce voněly po trávě a tabáku, usmíval se, jako by na světě už nebyly války.
Budu tě rozmazlovat!
Žádné rozmazlování, poslouchej, dívky nemá být rozmazlené, jinak skončí v oblacích! zamručela Marie.
Život ve snu ubíhal. Hledali poštu, házeli dopis Honzovi, kde se v modrém snění řeklo, že doma se narodila nová dcera i osiřelá dívka. Všichni budou mít stejně rádi.
Uběhlo pět let. Holky rostly, byly krásné a veselé. Míša už zapomněla, že Olga není její vlastní krev; srdce dělí všem stejný podíl. Nepociťovala lítost, jen občas v noci, když bylo ticho, přemítala, zda přijde někdy den, kdy se minulost rozplyne.
Pak se v snu vše rozhoupalo. V létě přišel telegram z Prahy, že Honza se brzy vrátí. Všichni v ulici čekali na bosého Frantíka, který to vždy první zahlásil: Voják! Voják je tady! Vesnice byla živá, každý se rozběhl dýchat na dvůr.
Míša prala šaty, když zahlédla, jak z chumlu dětí vybíhá muž v temně zelené uniformě sotva ho poznala, ale pohyb se nedal splést. Běžela mu vstříc, v očích se jí točila duha.
Honzo! Můj Honzo!
Svět kolem nich zmizel v pokřivenému světle snu. Večery voněly po máku, louky byly plné cvrčků a ticho rozráželo dětské výskání.
Od té doby, čas mizel jako června rosa. Patnáct let přeletělo krajinu, rodiče pomaloučku odešli. Honza pracoval na obecním úřadu, Míša na sýpkách, holky už dospěly. V hospodě se řešilo, která se brzy vdá. Adélka měla nápadníka Vladimíra, Olze nakukoval mladý traktorista Petr.
Honza, místo aby couval, žil svou novou obavů domů přijde ticho, až holky odejdou.
Pořád vám ten sad stojí za pletí? zlobil se, když šly do zahrady.
Asi jo, dědo ho miloval, smála se Adélka a v oku se jí zaleskla kapka rorýšího snu.
Jednou poslala Míša Adélku s hliněným hrncem ke staré sousedce. Olga zmizela v sadu. Pak se objevilo zvláštní ticho. Míša slyšela křik.
Mami! Přijďte! volala Adélka.
A do dvora snu vstoupila žena kolem pětatřiceti ve světle podivného snu měla na hlavě klobouk z rudých makovic a šaty, které se vlnily svým vlastním tempem. Obuté měla slavnostní střevíce, které by na vesnici nosila jen postava z jiného světa.
Dobrý den, vy jste paní Nováková?
Ano Ale odkud se známe? Míša byla nervózní, jakoby někdo skrze ni prohlížel její spánek samotný.
Jsem Marta Sýkorová. Rodila jsem s vámi tenkrát v pelhřimovské nemocnici. Chtěla bych vidět svou dceru.
Z trámů seskočil Honza: Cože? Co to povídáte? Ta dívka byla odmítnutá, moje žena ji nikdy netajila!
A přesto má právo vědět pravdu, pravil stínově. Chci svou dceru
Adélka stála ve dveřích, bledá jako měsíční koláč. Olga, vstoupivší do světnice, se zarazila. Tatínek zuřil, rozhádali se, náhle zmizela barva ze světla. Olga v slzách utekla ven; Marta odešla s hlavou v oblacích.
Druhý den Olga zmizela, v kuchyni nechala vzkaz: Nemůžu žít s těmi, kdo mě celý život klamali.
Týdny snů utekly. Míša seděla pod starou jeřabinou, kde děda kdysi rozprávěl s větrem.
Ona se vrátí, uvidíš, město ji dusí. Tady je domov, tady jsou kořeny, tady roste opravdové srdce, utěšoval ji Honza.
Jednoho podivného rána se najednou Olga vynořila z mrazivého stínu jeřabinového sadu: Mami, tati, odpusťte mi. Tam u té paní mi bylo cizí, chladné. Bez vás, Adél, Petra, bez našeho jeřabiniště… to byl jen další sen, kde není domov.
Za týden snů v jeřabinovém sadu, mezi rubínovými hrozny a pavučinami babího léta, zaznívala dvojitá svatba Adélka si brala Vladimíra, Olga Petra. Bílá svatební saténa byla posetá kapkami rosy i rudými bobulemi, jež spadly se snů. Marta se už nikdy neukázala. A Olga věděla, že matkou je žena, co pro ni nespala noci, smála se jí v horečkách a dělila srdce na dva stejné díly. Domov je tam, kde je srdce v jedné bláznivé snové krajině mezi pelhřimovskými sady.
