Vyšli jsme z porodnice jen my dva. Nikdo na nás nečekal, nikdo nás nefotil, ani nám nepředával pugéty. Upřímně, představa, že by mi někdo dal květiny, by působila spíš zvláštně květiny přece pro chlapa?
Ne, moje žena žila, všechno s ní bylo v pořádku. Jenomže o dítě zájem stejně neměla. Vůbec žádný. Řekla mi to hned bez vytáček, žádná tajemství. Ale já jsem trval na svém, přemlouval jsem ji, a dokonce jsem použil i pár malých výhrůžek.
Mně už bylo skoro čtyřicet, žádné děti jsem neměl a najednou je představa, že tohle je možná moje poslední šance na pokračování rodiny. Nakonec jsme se nějak domluvili Manželka porodila, rozvedli jsme se a ona bez problémů souhlasila, že mi na syna bude platit alimenty.
Ze začátku jsem chtěl odmítnout, trochu z hrdosti. Ale bývalá manželka mi řekla: Život je dlouhý, nikdy nevíš, co tě potká. Už nejsi nejmladší, já jsem přece jen mladší než ty. O dítě nestojím, ale pořád je to i mé dítě. Aspoň ať máte nějakou bezpečnostní síť pro jistotu.
Začaly neklidné dny, ale nenechal jsem se tím zlomit. Vždyť kolik je kolem osamělých matek! Proč by to otec nezvládl stejně dobře? Umělých dětí je taky spousta Nedělal jsem z toho drama kdo říká, že dítě bude v mužských rukou nuzné? Naopak, malý Matýsek, tedy Matěj Václav, rostl jako z vody, přibíral a byl spokojené dítě.
Když ale Matěj trochu povyrostl, začaly otázky na maminku. Jak ale synovi říct, že máma o něj nestojí? Nějak jsem se z toho vykroutil:
Našel jsem tě ve sklepě.
V jakém?
No, přece v tom naproti ve vedlejším domě.
Od té chvíle Matěje sklep magicky přitahoval. Při procházkách, když na chvíli utekl mé pozornosti, nahlížel do ventilačních otvorů, volal potichu na maminku. Ale ze sklepa se vždycky ozvala jen tichá odezva
Ale jednou jednou Matěj přece jen něco slyšel! Dětské srdíčko mu na okamžik přestalo tlouct a pak bušilo tak silně, že v uších slyšel už jen svůj tlukot.
Dveře do domu byly pootevřené a Matěj se rozeběhl přímo do sklepa. Nejdřív tam byla tma jako v pytli, ale oči si rychle zvykly. Matěj šel hlouběji, chtěl volat, ale krk mu sevřel strach a kýbl slz, takže šeptal jen bublavě mezi vzlyky:
Maminko, mami, jsi tady? To jsem já Matýsek Přišel jsem pro tebe!!!
Maminka se však neozývala. Matýsek znovu vzlyknul, zkusil poslouchat. Ozval se slabý šramot v koutě. Setřel si slzy hřbetem ruky a vydal se za zvukem.
Určitě je mamince špatně, jinak by za ním přece dávno přišla. Ale nevadí, najde ji sám a ona bude mít z jeho nalezení velkou radost.
Tak šel Matěj za šramotem, po tvářích mu tekly slzy, ale zároveň se usmíval. Vždyť i on bude mít jako ostatní děti maminku! Jenže v koutě, mezi hromadou hadrů, na něj čekala pouze kočka. Kočka, která na něj překvapeně koukala a chránila malé kotě pod svým bříškem.
Maminko?
To zklamání ho málem roztrhlo na půl, nohy ztěžkly a sedl si na beton. Potom zvedl hlavu a znovu se zahleděl na kočku…
Když je vám pět let, mozek pracuje nějak jinak. Logika dětí má zvláštní pravidla vlastně daleko jednodušší a upřímnější než u dospěláků.
Matěj koukal na kočku a přemýšlel Vzpomněl si na Elišku ze školky. Hrubě se chlubila hustými vlasy a tvrdila, že její táta je kentaur. Pavel přísahal, že jeho táta je z Marsu! Tak proč by vlastně nemohl mít Matěj mámu kočku?
A kočka jako by pochopila, že tenhle kluk neublíží ani jí, ani kotěti. Opatrně přišla blíž a ňufla mu do dlaně.
Tak ty jsi opravdu moje maminka?
Matěj to řekl s takovou nadějí, že tomu sám uvěřil. Teď by se popral s každým, kdo by mu chtěl tvrdit opak. Pevně kočku vzal do náruče a ona se k němu přitulila…
Já jsem si synova zmizení nejdřív vůbec nevšiml. Pak jsem ho začal volat. Neodpovídal. Začal jsem běhat po hřišti, nahlížet za keře.
Matýsku! Matěji, pojď ven! Matěji, kde jsi?
Uběhlo několik těžkých, dlouhých minut, které mi přidaly minimálně pár šedin, když se ze sklepa pomalu vyhrabal Matěj.
Nesl si v náručí kočku s kotětem. Ke mně řekl:
Našel jsem maminku. A tohle, myslím, je moje sestřička… Byly ve sklepě, tam, kde jsi mě tehdy našel.
Zůstal jsem stát, neschopen slova. Vybalit na syna celou pravdu? Jak? Nešlo to. Tak jsem mu raději přikývl.
A jak víš, že je to ona?
Matěj pokrčil rameny.
Prostě to vím… Dívala se na mě přesně jako maminka! Táto, jdem domů. Mám pocit, že je maminka unavená.
Matěj byl šťastný. Našel maminku! A vůbec nevadilo, že sestra je nakonec brácha aspoň budou hrát pořádné klučičí hry a večer jim bude mamka při schnoucím světle vyprávět pohádku.
Ve školce mu to odsouhlasili. Máma je kočka žádné drama! Vždyť Krištof tvrdí, že jeho táta je letadlo a má dokonce fotku.
Trvalo mi dlouho, než jsem si se situací poradil. Přemýšlel jsem, jak synovi vysvětlit, že to takhle v životě nefunguje, ale nakonec, když jsem viděl šťastného Matěje, mávl jsem nad tím rukou. Ono se to srovná.
A doma se pak rozpoutalo hotové divadlo. Matěj dováděl s kočkami, všichni tři udělali z bytu kůlničku na dříví. Kočka totiž byla mladá a energie měla na rozdávání.
Vy mě snad doženete k zešílení! nadával jsem, když jsem opět vracel rozházené věci na své místo.
Matěj, s tkaničkou v ruce, kotě i kočka se na mě podívali, pokrčili rameny a jali se mě společně dováděním zlobit dál. Proč? Protože maminka to dovolila!
Teď už vím, že štěstí dětí je mnohdy důležitější než logika dospělých. Někdy je lepší nechat chvíli fantazii a radost být, než rozbíjet dětské sny příliš brzy.
