Je pravda, co se říká: čím déle spolu páry chodí, tím hůř pak jejich manželství dopadne…
Petr a Lenka byli spolu sedm let, než se nakonec rozhodli vzít. Za tu dobu spolu nestrávili jediný celý den byli spokojení, když měl každý svůj prostor a čas. Teprve neplánované těhotenství je donutilo ke svatbě.
Zpočátku bylo společné bydlení pro oba plné vzrušení a očekávání. Nejprve renovace malého bytu, kde Lenčina babička odešla k jejím rodičům a uvolnila tak byt mladým novomanželům, pak společné nakupování nábytku a nezbytností do domácnosti… Když ale vše konečně stálo na svém místě, manžele začalo něco tížit najednou jim bylo mezi čtyřmi stěnami spolu poněkud úzko.
Petr začal Lenku prosit, jestli by mohl občas jít na pivo s kamarády, a Lenka byla vlastně ráda, když ho mohla někam pustit. Takový život se stal postupně normou oběma to vyhovovalo. Jak za těch předchozích sedm let, potkávali se doma až pozdě večer.
Porod se blížil a Petr byl den ode dne zamyšlenější. Lenka tomu nevěnovala pozornost, dokud jí jednoho dne nezavolala jakási neznámá žena a oznámila jí, že Petr se k ní brzy přestěhuje. A skutečně když byla na běžné kontrole u gynekologa, Petr si ve spěchu sbalil věci a odešel.
Nejhorší na tom bylo, že se Lence ani jednu větu nevysvětlil, zkrátka zmizel. Nepřišel ani k soudu kvůli rozvodu… Lenka udělala všechno pro to, aby při narození jejího dítěte nebyl nikdo zapsaný do kolonky otec. Pomocí známých zařídila vše rychle a hladce.
Lenka na svět přivedla krásného syna statný, zdravý chlapeček s dolíčky ve tvářích. Už když ho uviděla, cítila klid a bolest, kterou jí způsobil kdysi milovaný muž, zmizela. Rodiče jí pomáhali syna vychovávat. Lenka už na vztahy s muži nechtěla ani pomyslet, rána v srdci se zdála nezacelitelná.
Když byly jejímu synovi tři roky, zazvonil zvonek bytu. Lenka čekala, že přijde máma pohlídat malého, proto nezkoumala kukátko a otevřela dveře. Na prahu stál její bývalý manžel. V rukou držel obrovskou kytici růží, které Lenka vždy zbožňovala, a velkou závodní autíčko první dárek, který jejich syn od otce kdy dostal.
Lenka se na něj dlouze dívala a Petr tiše promluvil:
Je mi to líto… udělám cokoliv, co budeš chtít…
Lenka odpověděla s hořkostí:
Opravdu si myslíš, že ti teď odpustím? Uplynulo tolik let…
V ten moment vyběhl na chodbu i malý syn.
Ne. A už sem nikdy nechoď. Tolik let jsme tě nepotřebovali, naučili jsme se žít bez tebe…
Lenka už necítila bolest. Za ty roky všechna křivda dávno vyprchala, zůstala jen lítost nad mužem, který ztratil svého syna.
