Dělej, nech mě na pokoji! Já ti nikdy neslíbil, že si tě vezmu! A navíc ani nevím, čí to dítě vlastně je. Třeba vůbec není moje? Tak si klidně žij svůj život, já jedu pryč. Takhle to na Simonu vybalil Milan.
Ona tam stála, úplně v šoku, nemohla uvěřit tomu, co slyší a co vidí. Je to opravdu ten Milan, který ji kdysi tak nosil na rukou, tolik ji miloval?
To je ten Milánek, co jí dřív říkal Simuško a sliboval jí celý svět?
Teď před ní stál úplně cizí muž trochu zmatený a naštvaný, jako by to ani nebyl on. Simuška týden oplakávala Milánka, a pak mu naposledy zamávala.
Jenže už jí bylo pětatřicet, věděla, že není nijak zvlášť výrazná, takže se šance na ženské štěstí taky ztenčily Rozhodla se mít dítě i bez chlapa.
Porodila holčičku a dala jí jméno Libuška.
Malá Libuška byla klidná, neměla žádné extra požadavky a moc Simče starostí nedělala. Jako by tušila, že se jí stejně křikem ničeho nedostane.
Simona nebyla ke své dceři zlá nakrmila ji, oblékla a občas koupila i nějakou tu hračku. Ale že by ji častěji obejmula, pohladila, nebo s ní šla ven? Kdepak. To v jejich domácnosti nebylo.
Když Libuška natahovala ruce k mámě, Simona ji většinou odstrčila buď byla unavená, nebo měla moc práce, nebo ji bolela hlava Mateřský instinkt se u ní prostě nějak nerozběhl.
Když bylo Libušce sedm, stalo se něco nečekaného. Simona se seznámila s novým chlapem.
A nejen to dokonce si ho nastěhovala k sobě! Celá vesnice to řešila. Ta Simona je prý hrozně lehkovážná ženská.
Ten chlap Petr nebyl z vesnice, neměl stálou práci, nikdo nevěděl, odkud pořádně je. Někteří ho měli za podvodníka. Prostě tajemný příchozí!
Simona tehdy makala v Jednotě a on tam občas vypomáhal s vykládkou zboží. Při téhle spolupráci jim to nějak přeskočilo.
A než se okolí nadálo, byl Petr u nich doma na stálo. Sousedky si šuškaly, že přivedla domů nějakého divného a co ta malá, na ni vůbec nemyslí.
Petr byl tichý, málo mluvil, prý něco tají. Ale Simona si z řečí nic nedělala. Možná vytušila poslední šanci na životní štěstí.
Jenže hele lidé brzy koukali jinak. Simonin dům byl dost zchátralý a ruce chlapa byly potřeba a Petr je měl šikovné! Prvně opravil schody, potom spravil střechu, postavil nový plot. Každý den něco opravoval, až dům doslova rozkvetl před očima.
Lidi rychle rozpoznali, že je Petr zručný. Kdo něco potřeboval stařík nebo někdo bez peněz pomohl zadarmo. Ostatním řekl: Když máš na to, dáš mi stovku nebo vajíčka, maso, mléko, cokoliv ze statku.
Tak od někoho bral koruny, od jiného zas vajíčka nebo domácí džem.
Simona měla zahradu, ale zvířata žádná. S Petrem doma se to změnilo v lednici se najednou objevilo domácí mléko, čerstvé máslo, dokonce smetana.
Petr byl prostě chlap do nepohody. Jak se říká zlaté ruce, na co sáhl, to spravil.
I Simona, která nikdy nebyla krasavice, zkrásněla najednou se usmívala, byla milá a laskavější nejen k Petrovi, ale i k Libušce. Když se usmála, udělaly se jí roztomilé dolíčky ve tvářích. A Libušce už bylo tolik, že chodila do školy.
Jednoho dne seděla Libuška na zápraží a pozorovala, jak Petr pracuje v jeho rukou šly věci samy. Pak šla na chvíli za kamarádkou do sousedního domku a zapomněla se tam. Domů dorazila až večer. Otevře branku a zůstala stát s otevřenou pusou.
Uprostřed dvorku stály houpačky! Jemně se pohupovaly ve větru a skoro jako by jí říkaly: Pojď si hrát!
To je pro mě, strejdo Petře? Dělal jste to pro mě ty houpačky?! byla úplně mimo Libuška.
No jasně, Libunko, pro tebe! Pojď si sednout! zasmál se Petr, který normálně moc slov neřekl.
Libuška byla nejšťastnější na světě. Sedl si na houpačku, houpala se tam a cítila, že je jako v oblacích.
Simona chodila brzy ráno do práce, tak vaření na sebe vzal Petr. Snídaně, obědy, občas něco upekl. Ty jeho koláče a zapečené brambory! Všechno naučil i Libušku jak prostírat stůl, jak připravit něco dobrého. Tolik talentu v jednom chlapovi!
Když přišla zima a dny se zkrátily, Petr chodil Libušku vyzvedávat do školy a nosil jí tašku. Cestou jí vyprávěl svůj životní příběh jak se staral o vážně nemocnou mámu, prodal byt, aby jí pomohl, a jak ho nakonec vlastní bratr vystrnadil z domova. Vyprávěl jí, že i blízcí lidé můžou být někdy krutí.
Naučil ji chytat ryby. V létě spolu za úsvitu chodili mlčky k Labi nebo Svitavě, seděli na břehu, čekali na záběr a Petr jí trpělivostí učil víc než kdo jiný.
Koupil jí první dětské kolo, běhal za ní a učil ji jezdit, potíral kolena francovkou, když se při pádech rozbila.
Petře, rozbije se ta holka, bručela Simona.
Nerozbije. Musí se naučit padat a vždycky znovu vstát, odpověděl klidně Petr.
A jednoho roku na Silvestra jí Petr pod stromeček dal opravdové brusle! Večer všichni seděli u štědrovečerního stolu, smáli se, připíjeli si a všechny ty dobroty, to všechno připravil Petr s Libuškou.
Ráno Simona a Petr vyskočili z postele až na Libuščin křik: Brusle! Jupíí, dostala jsem opravdové bílé nové brusle! Děkuju, děkuju strašně moc! radovala se, objímala svůj dárek a z očí jí tekly slzy štěstí.
Pak s Petrem mazali na zamrzlé rybníky, Petr odhrnul sníh a učil ji stát na bruslích. Když padala, vždycky ji vzal za ruku a trpělivě ji vedl, dokud se pořádně neudržela.
A když poprvé projela kus ledu bez pádu, jásala štěstím. Při cestě domů se mu pověsila kolem krku: Děkuju ti za všechno! Moc ti děkuju, tati
Tentokrát brečel Petr dojatý, štěstím. Potají si utíral slzy do dlaně, aby ho Libuška neviděla, ale mráz mu je ve vzduchu zmrazil na maličké ledové kapky.
Libuška vyrostla a odjela za studiem do Pardubic. Měla spoustu trablů, ale Petr byl pořád s ní.
Byl na jejím maturáku, vozil jí potraviny do kolejí, aby jeho holčička nikdy netrpěla hlady.
Vedl ji k oltáři, když se vdávala. Spolu s jejím mužem stál pod okny porodnice a čekal na novinky. Hlídal vnoučata a měl je rád tak, že si to snad zaslouží jen opravdový táta.
A pak, bohužel, jako všichni jednou, Petr odešel. Na posledním rozloučení stála vedle mámy i Libuška, v ruce hroudu hlíny a mezi slzami tiše zamumlala:
Sbohem, tati Byl jsi ten nejlepší táta na světě. Nikdy na tebe nezapomenu
Navždy zůstal v jejím srdci. Ne jako strýček Petr, ne jako nevlastní, ale jako skutečný TÁTA
Protože táta není vždycky ten, kdo tě zplodí, ale ten, kdo tě vychová, kdo s tebou sdílí všechny radosti i trápení, kdo je s tebou, kdykoliv ho potřebuješ.
