Já jdu za mladou, prohlásil děda, šedesátipětiletý Radek Němec, zatímco se snažil narvat do kufru károvanou deku, která už dávno měla svůj tvar a upřímně se mu vzpírala.
Řekl to, jako by ohlašoval let do vesmíru nebo alespoň objevení nové planety. Hlas mu vibroval, oči hořely, zjevně očekával, že to bude v bytě exploze efektní i hlasitá.
Ale žádný výbuch. Ani syčení. Ani jiskra.
Jeho manželka, Daniela Němcová, stála vedle žehlicího prkna a systematicky žehlila jeho slavnostní košili. Pára syčela, narušujíc klid panelákového bytu.
Slyším tě, Radku, odpověděla klidně, aniž by zvedla hlavu. Pyžamo sis přibalil? Je listopad, tvoje mladá ti záda neohřeje.
Ruka s ponožkou zůstala viset ve vzduchu, tvář mu zrudla. Čekal cokoliv: že po něm něco hodí, že upadne, že bude brečet, že pohrozí dcerou či synem.
Ale tohle? Otázka na spodní prádlo?
Co s tím má pyžamo společného, Danielo?! vyhrkl, cítě jak stud mu rudne uši. Já ti tu mluvím o lásce, novém životě, o renesanci!
Konečně tu deku nacpal, zalehl kufr a zabouchl ho. Kufr zavrzal, připomněl mu jeho vlastní kolena, ale zavřel se.
A ty pořád o teplákách! Všechno máš tak nohama na zemi, nudný jsi! vydechl. A tam tam je svoboda! Tam je jiskra!
A jak se jmenuje ta tvoje jiskra? Daniela pověsila košili na ramínko a podala mu ji. Nebo je to akorát nějaká Koťátko v mobilu?
Jmenuje se Ivana! A není to jen tak nějaká ženská, je to můza, postavil se hrdě Radek, přijímajíc košili.
Daniela se pousmála. Dobře věděla, že jediná poezie, kterou v životě slyšela z Radka, byly přípitky na oslavách.
Ivana tedy. Krásné jméno. Kolik je té tvojí můze?
Osmadvacet! vystřelil Radek bojovně.
Daniela na něj pohlédla pohledem, jako když zjistíte, že vaše milovaná stará skříň najednou ztratila dvířka.
Poslouchej, Radku, řekla tiše, ale hlas měla pevný. Tobě je šedesát pět, bolí tě záda z dlouhého sezení na toaletě, dietu máš kvůli játrům. Co chceš dělat s dvaceti osmiletou Ivanou? Budete si číst verše?
To není tvoje věc! zasyčel a popadl kufr. My budeme cestovat, chodit pod měsícem, žít naplno! Ještě jsem chlap!
Pokoušel se zvednout těžký kufr, v zádech ho nehezky píchlo, ale překonal to, tvář se snažil držet rovnou.
Nesmí ukázat slabost přede starou, teď už skoro bývalou.
A nezapomeň na prášky na tlak, hrdino, zabručela Daniela, žehlíc povlak na polštář. Jsou v horním šuplíku. A mast na klouby.
Prášky nepotřebuji! zalhal, i když cítil, jak mu srdce buší až v krku. U ní mám pocit, že je mi třicet! Tak, Danielo. Sbohem. Byt ti nechám, jsem gentleman.
Díky, živiteli, kývla Daniela. Klíče nech na poličce. A odpadky vezmi, když už jdeš kolem.
To už ho dorazilo. Žádná scéna, žádné zoufalství, jen: Vem odpadky.
Popadl pytel u dveří, zvedl hrdě bradu a vyšel na chodbu. Dveře za ním tiše cvakly.
Radek stál v panelákovém vestibulu, kde to vonělo po kočkách a smažených karbanátcích od sousedů. Kufr mu táhl ruku, záda bolela a v kapse vibroval mobil.
To určitě psala Ivana. Čekala svého rytíře.
Čekal na výtah, vytáhl mobil. Srdce mu poskočilo. Zpráva v Messengeru: Miláčku, už brzy? Mám pro nás rezervaci. Jo, a menší problém
Zprávu přečetl pečlivě: Musím rychle poslat dva a půl tisíce mámě, potřebuje na léky, a mně už došel limit. Prosím, přivezu ti to zpět!
Radek se zamračil. 2 500 korun. Včera chtěla 1 500 na taxi. Předevčírem 1 000 na internet. A minulý týden deset tisíc na kurz inspirace.
Výtah přijel. Radek narval kufr dovnitř a zmáčkl tlačítko přízemí. V zrcadle na něj hleděl starší pán v kšiltovce, zarudlý, rozpačitý.
Já jdu za mladou, opakoval si v hlavě, ale ta věta ztratila lesk.
Na ulici sychravo: déšť, vítr strhával poslední listy. Radek táhl kufr na zastávku Ivana žila na druhém konci Brna, v novostavbách.
Sedl si na mokrou lavičku pod přístřeškem, vyťukal bankovní aplikaci. Ruce ztuhlé zimou stěží reagovaly.
Zůstatek: 2 800 Kč. Důchod přijde až za týden.
Do háje, zamumlal.
Napsal: Ivo, zlatíčko, mám málo na účtu. Přinesu hotovost, mám doma schovanou rezervu.
Okamžitě přišla reakce: smajlík s protočenýma očima. A pak: Radku, no tak! Vždyť moje máma je nemocná! Když mě máš rád, najdeš řešení!
Radku. Ne pane Radku, ne miláčku, prostě jak sousedovic kocour.
V hrudi něco ztěžklo. Ne láska. Spíš lepkavé podezření.
Celé měsíce Ivanu neviděl jinak než na fotkách s filtrama, kamera má poruchu nebo internet nefunguje. Obrázky luxusní, modelka jak z časopisu.
Rozhodl se zavolat. Ozvaly se dlouhé tóny, pak hovor někdo típl.
Vzápětí přišla SMS: Nemůžu mluvit, brečím!
Radek objal kufr a díval se na mokrou silnici, kde projížděla auta. Déšť ho bičoval, záda bodala.
Telefon zavibroval: Už jsi to poslal? Jestli ne, nepřijížděj. Nechci muže, který neumí ani maličkost vyřešit.
Radek zíral na písmenka, rozmazávaly se mu před očima.
Vzpomněl si na Danielu. Jak mu včera bez komentáře potírala bolestivá záda. Jak dělala dušené karbanátky, které nesnášel jedl je, protože játra už nejsou co bývalo.
Jak věděla líp než on, kde má ponožky.
Nechci muže
Před očima mu vyvstala představa, jak by byl v Ivanině bytě. Cizí gauč, cizí vůně, cizí pravidla. Neustálá povinnost obstát. Neustále platit za mládí.
A pak si představil, že ho znovu chytnou záda tam, u Ivany. Namaže mu je? Asi těžko.
Radek se pomalu zvedl, kolena mu praskla jako suché větve. Když viděl přijíždět autobus k Ivaně, zůstal stát. Autobus odjel, zahalil ho kouřem.
Chvíli tam ještě stál, pak popadl kufr a znovu zamířil ke vchodu. Domů.
Cesta nahoru byla nekonečná výtah nejel, klasika. Kufr musel na třetí patro vytahat ručně.
Na každém podlaží se zastavil, těžce dýchal, utíral si čelo. Srdce bušilo spíš strachem než láskou.
Před dveřmi zaklepal, dal kufr k zemi. Zazvonil jednou, pak podruhé nervozita sevřela útroby. Co když odešla? Změnila zámky?
Klíče, jako blbec, nechal na poličce! Zmáčkl na zvonek dlouze.
Danielo! zavolal ochraptěle. Danielo, otevři.
Zámek cvakl a ve dveřích stála Daniela, klidná, v domácím županu.
Radek se na ni díval vlhký, špinavý, kšiltovku zmáčenou. Po tváři mu tekly slzy hořké, zklamané, vlastní blbostí.
Já začal, hlas se mu zlomil. Já Danielo Autobus Déšť A napadlo mě
Nemohl říct pravdu. Přiznat, že Ivana chtěla jen peníze. Bylo by to moc ponižující.
Daniela na něj pohlédla, pak na kufr, povzdechla si.
A odpad jsi vyhodil? zeptala se.
Radek znejistěl, rozhlédl se pytel nikde. Nechal ho na lavičce.
Zapomněl zamumlal.
Daniela zakroutila hlavou a ustoupila, aby mohl vejít.
Tak pojď domů, Romee. Čaj studí. A umyj si ruce, jsi celý od bláta.
Vešel do předsíně, za sebou táhl proklatý kufr. V nose ho štípla známá vůně vypraná běloba a slabý závan léků.
To byl ten nejlepší pach na světě.
Zul si boty, došel do koupelny. V zrcadle se na něj díval unavený starý muž. Umyl se ledovou vodou, smyl slzy i svou malou potupu.
Když přišel do kuchyně, Daniela už lila čaj do jeho oblíbeného hrnku. Na stole talíř s dušenými karbanátky.
Dani, zašeptal, usedaje. Odpusť mi. Starej hlupák jsem.
Jez, vychladne, odbyla ho, aniž by se otočila.
Ale vážně. Ivana. Jaká můza? Bez tebe bych si ani nevzpomněl, kde mám doklady, dodal tiše.
Ve složce v horním šuplíku, odpověděla automaticky, usedla naproti. Radku, hlavně už tenhle divadelní kus neopakuj. Vrátil ses, tak jsi tady.
Žvýkal karbanátek a nikdy mu nechutnal víc.
A ta Ivana zamumlal, odhodlávaje se k drobné lži. Byla dost jiná, než jsem čekal. Kouří, představ si. A mluví hrubě.
Daniela se podívala přes brýle. V očích jí zajiskřilo.
To se nedivím, zcela vážně řekla. A ty jako pravý romantik jsi to nemohl unést.
Samozřejmě! chytil se. Říkám jí: Vaše slova nejsou hodna vašeho vzhledu. A ona
Mávnul rukou:
Zkrátka, duševní prázdno, Dani. Prázdno.
Dobře, že jsi na to přišel na zastávce, a ne na radnici, kývla.
Vstala, vytáhla tubu s mastí a položila mu ji na stůl.
Záda tě asi bolí, co? Tohle jsi přetáhl kufr?
Radek zrudl.
Trochu.
Sundej si košili. Namažu tě.
Svlékl se, bručel a skučel, když mu Danieliny známé rázné ruce začaly vtírat mast. Pálilo to, ale bolest byla léčivá.
Dani vypravil ze sebe.
No?
Vědělas, že se vrátím?
Jistě.
Jak?
Plácla ho po zdravém rameni.
Protože sis do kufru nedal ani trenky, ani ponožky, ani léky.
Usmála se koutky:
Nacpal jsi tam jen tu dekou a moji starou kožich, co jsem ti už měsíc říkala, ať odneseš do čistírny.
Radek ztuhl a pomalu otočil hlavu.
Kožich?
Jo. Viděla jsem tě ráno, jak to tam láduješ. Myslíš, že jsem slepá? Bez brýlí nevidíš ani klíče.
V kuchyni zavládlo ticho. Radek trávil tu myšlenku, že šel za novým životem s manželčiným kožichem.
A najednou se začal smát. Nejdřív tiše, pak hlasitěji, smích přešel v kašel, a pak zase ve smích.
Daniela se usmála taky.
Ty jsi starý pařez, řekla bez zloby. No nic, dobrodruhu. Dojez karbanátek. Zítra jedeme na chatu, je třeba dát zavařeniny do sklepa. Tam budeš mít fitness i čerstvé vzduch.
Jasně, Daničko. Pojedeme, kývl, otíraje slzy.
Telefon se v kapse opět rozvibroval. Radek mrkl Ivana: Kde jsi?? Máma je na tom zle!! Pošli aspoň tisíc!!
Stiskl tlačítko Zablokovat. Pak ještě Smazat chat. Položil telefon displejem dolů.
Dani, a co kdybychom ty zavařeniny nechali být? navrhl a zadíval se na ženu jinak. Co kdybych udělal špízy? Naložím to s cibulí, jak to máš ráda.
Daniela pozvedla obočí to tady nebylo deset let slyšet.
Špízy? A játra?
A co játra, mávl rukou. Jednou se žije.
Vzal její ruku drsnou od života a neohrabaně ji políbil.
Díky, že jsi otevřela, Dani.
Nechala mu ji v dlani o něco déle, než bylo nutné.
Jez, Don Juane. Vychladne ti to.
Za oknem bubnoval déšť, vítr lomcoval větvemi. V kuchyni bylo teplo, světlo. Na židli visela slavnostní košile, vonělo to mastí a čajem.
A ta vůně byla lepší než všechny parfémy světa.
Radek se podíval na Danielu a řekl si: dvacet osm let jsou sice fajn, ale kdo jiný by mu dovolil zapnout manželčin kožich do kufru a přesto ho vzít zpátky domů?
Dani
Co zas?
Kožich musím stejně zítra odvést do čistírny. Opravdu.
Stejně ho tam vezmi, přikývla. A rozbal si kufr, ať mám tu deku zpátky. Mrznou mi nohy.
Radek kývl a s chutí si ukousl další sousto karbanátku.
Život běžel dál. A sakra, vůbec nebyl špatný.
