Od toho dne, kdy mi vzali to nejdražší, už jsem nikdy nevkročil do své boudy. Teď jsem spal přímo na studené zemi. Skoro jsem nejedl. Ani jsem nereagoval na svého jediného zbývajícího kamaráda Sergeje.
Začal další listopad. Každým dnem bylo chladněji, nebe neustále zakrývaly těžké olověné mraky a lidé venku se balili do tlustých vlněných kabátů a šálů. Vzduch už měl pach blížící se zimy a já přesně věděl brzy začne sněžit.
Zajímalo by mě, kdy mou boudu naplní čerstvou slámou? Srsti mám sice dost, abych nezmrznul, ale noci jsou už teď ledové… přemítal jsem, rozvalený na vlhké hlíně.
Lenivě jsem pozoroval stěhováky, jak sem tam nosili krabice a skládali je do velkých nákladních aut páchnoucích olejem. Nikdo si starého hlídacího psa ani nevšiml.
Co tu poleháváš? ozval se hrubý hlas. Ke mně přicupital vrátný, který si vyšel z vrátnice na cigaretu. Najali tě sem na hlídání skladu, ne abys lenošil jako domácí povaleč. Fuj.
Plivnul vedle mě a šel. Menoval se Vítězslav. Neměl mě rád už od doby, kdy jsem byl malé štěně bezdůvodně, jen tak ze zvyku.
Za chvíli dorazilo k skladu tmavozelené auto. Okamžitě jsem vyskočil na nohy.
Ahoj, kamaráde, přistoupil ke mně chlap ve vestě s vousem a čepicí. Přijel jsem tě trošku ohřát.
Byl to Sergej můj nejlepší a nejmilejší hlídač. Vždycky pro mě měl pár vřelých slov a taky něco na zub. Ani o víkendu na mě nezapomněl: přivezl slámu, abych v zimě nezmrznul.
Pečlivě nacpal boudu voňavou, čerstvou slámou, pak vytáhl z kufru misku s teplou kaší a masem. Počkal, až všechno sním, sebral prázdnou misku, aby ji umyl, a až pak odjel.
Zas jsem zůstal sám. Naštěstí už byla skoro tma ve spánku jsem většinou na chvíli zapomínal na samotu, která mi byla v poslední době neodbytným společníkem.
Když se už úplně zešeřilo, vydal jsem se ke své boudě. Právě jsem chtěl vlézt dovnitř, když jsem se náhle zarazil.
Z hloubi slámy svítily dvě jasně zelené oči. Ozvalo se varovné zasyčení.
Přistihl jsem se, že zírám bez zášti na nečekanou návštěvnici. Seděla tam vyhublá černá kočka s obrovskýma vystrašenýma očima. Její pohled jasně říkal:
Nech mě být. Se mnou si nezahrávej!
A přesto mě její přítomnost potěšila.
No, ve dvou se do boudy nějak vejdeme, rozhodl jsem se smířlivě.
Udělal jsem krok, ale hned jsem musel uskočit před jejím prudkým máchnutím tlapky s ostrými drápky.
Hššššš! sykla na moji smířlivost.
No nic. Vyspím se dneska venku, co už, rozhodl jsem se a lehnul si ke vchodu do vlastní boudy.
Ráno jsem se probudil časně, těšíc se na snídani, jak to už bývalo mým zvykem. Otočil jsem hlavu k boudě a uviděl, že kočka klidně spí.
Jaká je rozkošná!
Z vrátnice vyšel rozcuchaný, zamračený Vítězslav. Bez slova mi hodil pár zbytků a zase zahučel zpátky.
Podle pravidel bych měl dostávat pořádné krmení. Vítězslav si ovšem se mnou nikdy hlavu nelámal, prostě naházel všechno, co zbylo. Po jeho jídle mě často bolelo břicho, ale komu bych si postěžoval?
Očichal jsem to jídlo a zarazil se. Cítil jsem další pach.
Kočka! Beze strachu z mohutného hlídače ležela kousek vedle a hryzala střídku salámu, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě.
Byl jsem rád, že jsem jí aspoň trošku pomohl byla kost a kůže.
Jakmile si všimla mého pohledu, napjala se, připravená útočit. Já ale jen klidně chroupal chleba a zálibně ji pozoroval.
Možná by taky chtěla chleba? napadlo mě, a tak jsem jí nechal svůj díl.
Celý den jsme se vzájemně sledovali. Kočka s opatrností a nedůvěrou. Já se zájmem a klidem.
Večer, když končil směnu, znovu po mně Vítězslav hodil zbytky. Kočka se na ně vrhla.
Do háje, co to má být! Čarodějnice zatracená! Zmiz, fuj! vykřikl znechuceně.
Kočka frnkla za… mě. Nejdřív jsem zůstal konsternovaný, ale pak mi došlo, co mám udělat. Zavrčel jsem, napjal srst, zamračeně pohlédl na Vítězslava.
Ušklíbl se a už se do ničeho nepletl. Nový vrátný, který vystřídal směnu, se o nás nezajímal.
Kočka na mě vrhla ostražitě vděčný pohled. Já jsem přemýšlel:
Vítězslav jí říkal čarodějnice… To je jméno? Možná bych ji tak měl pojmenovat…
Rozhodl jsem se: říkat jí budu Čáry.
Za pár dní udeřily mrazy. Čáry se opět uvelebila ve slámě. Nechtěl jsem ji vyrušovat, ale přece jen jsem nakoukl dovnitř.
Kočka se mi podívala do provinilých očí. Asi jí přišlo zvláštní, jak klidný pes dokážu být… A přesto se pohnula a udělala mi místo.
Tu noc jsme spali přitisknutí k sobě. Ještě nikdy jsem nespal tak klidně.
Od té doby jsme byli s Čáry neodluční. Jedli, spali, povídali si jazykem jen nám dvěma srozumitelným.
Když Sergej uviděl kočku poprvé, nevěřil svým očím: tak drobná, slabá a vůbec se nebojí starého psa.
Netrvalo to dlouho a poznal pravdu zvířata se umí mít ráda. A láska je silnější než vše ostatní.
Sergej přebral péči o Čáry: odvezl ji na veterinu, vyčesal ji, přivezl jí krmení. Za pár týdnů bylo vidět, jak sílí.
Jediný, kdo rušil klid, byl Vítězslav. Vsugeroval si, že černá kočka nosí smůlu, a chtěl se jí zbavit.
Jednou ji dokonce zkusil otrávit, ale já podezřelý pach vyčenichal a zabránil tomu. Vždycky jsem byl na pozoru.
Jedné zvlášť mrazivé noci jsme se s Čáry tiskli v boudě. Olizoval jsem jí další škrábanec pořád se někde toulala a vracela se poraněná.
Vtom jsme oba zavětřili cizí zápach.
Vyletěl jsem ven a štěkal z plných plic. Hořelo! Sklad byl v plamenech!
Vítězslav vyběhl z vrátnice, pobíhal zoufale sem a tam. Telefon nemohl najít.
Čáry mňoukla. Otočil se. Seděla vedle spadlého mobilu.
Zmuchlaná čarodějnice! odkopl ji a sebral telefon, aby zavolal hasiče.
Vyběhl jsem za mou kamarádkou. S chromou tlapkou zmizela v keřích. Lehl jsem si k ní oba jsme přečkali požár zpovzdálí.
Když oheň konečně uhasili, vrhl na Čáry nenávistný pohled. A odešel.
Další den jsem poslouchal debatu před vrátnicí:
Přinese jen smůlu, říkám vám! Viděli jste její oči? Je to pravá čarodějnice, rozhazoval rukama Vítězslav.
A co chceš udělat? zeptal se někdo netečně.
Odvézt do lesa. Tam chcípne a tady nám bude konečně klid!
Zamrazilo mě. Srdce se mi sevřelo. Přitiskl jsem se blíž ke spící Čáry.
To ses zbláznil? Tam nepřežije! Vložil se do toho Sergej.
A co? Nestačil vám požár?
Třeba mají pravdu, černé kočky nosí smůlu přitakal další hlas.
Nikam ji nevezete. Co jste, děti? řekl nakonec rázně Sergej a odešel.
Ráno jsem se probudil, protáhl a zívl. Chtěl jsem zkontrolovat, jestli Čáry spí vedle mě.
Nebyla tam.
Převracel jsem slámu, hledal ji. Nic. Vyběhl jsem ven, pobíhal jsem dokola kolem boudy, potichu štěkal.
U vrátnice se mihlo černé cosi. Rozběhl jsem se tam.
Byl to ale jen igelitový pytlík, co se třepotal ve větru.
Dveře vrátnice se rozletěly.
Co tu děláš? Hledáš kámošku? zamručel Vítězslav. Už ji nenajdeš. Teď už bude zlobit někde jinde.
Hledal jsem v jeho tváři nějakou naději, ale nenašel nic.
Stejně Brzy v lese zdechne. Jestli už tam neleží, dodal.
Nevydal jsem ani hlásku. Jen jsem tam stál. I ten největší žal zůstal uvnitř.
Začal padat první sníh. Velké vločky pomalu sedaly na mé nehybné tělo.
Od chvíle, kdy mi vzali to nejdražší, už jsem se do boudy nevrátil. Spal jsem venku na sněhu, téměř nejedl, neodpovídal ani Sergejovi.
Tondo, je teď na moc lepším místě, věř mi. Je jí tam dobře a v teple. Věříš mi? šeptal Sergej, když si ke mně sedl a jemně mě hladil po hlavě.
Chtěl bych být taky tam. U své Čáry. Dovolíš mi to? prosil jsem v duchu.
Ráno jsem slyšel hlasy neznámých lidí. Stáli opodál a bavili se o mně, jako bych už byl jenom stará věc. Že prý jsem starej pes, že už jsem k ničemu. Skladu by prý slušel mladej hlídač. Mě by měli někam dát
Jak ten hovor skončil, už si nepamatuju. A bylo mi to vlastně jedno. Všechno mi začalo být lhostejné.
Sníh dál padal. Chladné vločky pokryly hřbet, čenich, tlapky. Postupně mě celý zasypával bílý závoj. Pomalu jsem zavřel oči.
Možná je to naposled. Nechci je už otevírat. napadlo mě na poslední chvíli.
Všude kolem bylo tiše. Přestal jsem cítit tělo, přestal vnímat pachy, vítr. A najednou se v té tmě ozval známý hlas:
Probuď se, kamaráde. Tak pojď, jedeme.
Pak si pamatuji už jen málo: teplý interiér Sergejova auta, měkké sedadlo, dlouhou klikatou cestu a cizí vonící pachy z otevřeného okna.
Byl jsem zesláblý a skoro nemocný. Usnul jsem na zadním sedadle, zatímco z rádia hrála něžná hudba
Po několika hodinách jsme zastavili. Sergej mi pomohl vystoupit a podpíral mě, když jsem polykal poslední metry k domu.
Teď budeš bydlet se mnou, kamaráde.
Bylo mi v té chvíli vlastně jedno, kde budu žít. Chtěl jsem mu udělat radost, snažil jsem se proto předstírat radost. Moc to ale nešlo. Sergej to samozřejmě poznal.
To nic, vevnitř se ti uleví, uvidíš, mrkl na mě, když otvíral dveře.
Jakmile jsme vstoupili, zpozorněl jsem. Ten pach! Poznal bych ho všude na světě!
V tu chvíli se to potvrdilo.
Z parapetu s lehkostí seskočil černý chlupatý uzlíček a rozběhl se ke mně. Ještě dřív, než dorazila až ke mně, jsem věděl, kdo to je.
Moje Čáry!
Vždyť jsem říkal, že je na tom správném místě, usmál se Sergej. Copak sis myslel, že bych tu tvou kamarádku nechal v lese na pospas?
Ale v tu chvíli jsme jeden druhého se Čárou nevnímali. Měli jsme si tolik co říct!
Když jsme si mezi sebou všechno povídali a unaveni se svalili ke spánku, zamyslel jsem se, co vlastně znamená čarodějnice.
Už jsem se chtěl zeptat Čáry. Ale pak jsem si to rozmyslel. Co na tom, jak se slovo překládá? Čáry je má kamarádka. A to mi pořád bude stačit.
