Václav na svém pracovišti nebyl nepřítelem, spíše ho lidé míjeli jako neuchopitelnou stínovou postavu. Byl to rozvážný muž, zkušený řidič s precizní pracovní etikou, ale zcela nesociabilní.
Nikoho nechtěl, aby mu byl parťák, a on tomu jen přikývl. Jeden šéf se ho nakonec zbavil, a tak se mu zvedl pseudonym zamračený. Brzy se rozšířilo, že ho takhle nazývají, a i když zapomínali jeho skutečné jméno, přezdívka zůstala v uších všech.
Tento výjezd nebyl předzvěstí nic neobvyklého. Trasa byla známá, náklad běžný. Jezdi dál, a hlídni silnici šeptal si do uší.
U okraje cesty se něco mihlo v trávě, jako by to byl živý stín. Václav chtěl jet dál, ale něco ho sevřelo u srdce a přimělo zastavit kamion a podívat se, kdo tam uvízl.
Obří pruhovaný kocour vydechl tvrdý sykot, jako by byl připraven obětovat život. Říká se, že kočky mají devět životů; zjevně už jich ztratil pár, sotva dýchá, špinavý a pokrytý krví, s poškozenou tlapou.
Co tě tak zaskočilo, kocourku? zeptal se Václav, nakloněn nad zvířetem.
Kocour skryl zuby a chraplavě zamňauval, naznačujíc, že pomoc nepotřebuje a měl by raději jet dál.
Rozumím, pýcho, pomyslel si Václav a vzpomněl na starou kočku, kterou si v dětství hřál u babiččina kamna jaký to byl úžasný pocit, spát pod šustěním kočičích srnk. Teď už ani kočka, ani babička jen vzpomínka zůstala.
Nejsem odborník na kočičí úrazy, ale vidím, že tohle nepřeskočíte. Nemáme tady žádný dům, tak co kdybych tě zavezl do nemocnice? navrhl Václav.
Opatrně kocoura zvedl a uložil ho na zadní sedadlo. Zvíře se zachvělo, pak tiše ztichlo, jako by věřilo, že se věci zlepší.
Zahnal z trasy do malého městečka Jindřichův Hradec a našel veterinární kliniku. Když vstoupil s kocourem v náručí, všichni přítomní ho pustili před ostatní.
Máš štěstí, kocourku, prohlásil starší doktor. Teď ho vydezinfikujeme, nasadíme sádru a můžeš dál jet.
Kam s ním? protestoval Václav. Mám další výpravu!
My ho nemůžeme nechat, nemáme útulek, a kocour není koťátko podívej se, jak je zdravý! odpověděl veterinář.
Kocour tiše přehodil pohled mezi muže, oči mu zaleskly zeleně a pronikly až do Václavova nitra. Náhle se mu v srdci rozhostila vina: měl ho zachránit, nebo ho nechat na pospas?
Dobře, zamumlal a vydal se k výtahu.
V chodbě se povídaly dvě ženy:
Líza zase včera přibyla, schovává se před svým mužem, řekla jedna.
To je neštěstí! odpověděla druhá. Ona je jako zlato, a ten chlap? Kéž Bůh ho přivede k rozumu!
Proto se nevypravila do práce, měla modřiny Dnes přijde náš starý náčelník Náprstek! doplnila první.
Václav se nechtěl zaplést do cizích osudů. Každý má své trápení, a on své problémy.
Svatba jeho milované vyprávěla o věrnosti až do hrobu. Ale on stihl jen měsíc, než se vše rozpadlo a ona se provdala za jiného. Takové jsou životy.
Vezměte si ho, předal veterinář slabě krčící kočku. Doufám, že se hojí, jako po operaci psa. Za tři týdny přijdete, sundáme sádru.
Děkuji, řekl Václav, popadl kočku a zamířil k výstupu.
Už ani netušil, co s tím nečekaným darem udělat. Čas však běžel, rozvrh byl narušený. Nejprve musel dopravit náklad, a pak se uvidí.
Pořádně uložil kočku na spací místo a rozjel se dál.
Po pár kilometrech u silnice zahlédl dva stíny. Žena zoufale mávala rukou, malá dívka se k ní krčila.
Neberu si žádné spolucestující! zakroutil si Václav. Přesto uslyšel za sebou: Mňau!
Probudil ses? zeptal se, a pak: Co potřebuješ?
Mňau! opakoval kocour, a Václav pochopil, že chce pomoc.
Zastavil kamion, vyndal kočku na trávu. Tu okamžitě zvedla ocas a potvrdila jeho domněnku.
Hej! Kam jdete? uviděl, jak se dva poskakují k němu.
Ještě stačilo pár sekund, než se před ním objevila zadýchaná žena, tahající za ruku dívku.
Prosím, vezměte nás! Je to jen asi třicet kilometrů, zoufale prosila.
Dívka se na něj dívěla vlhkýma očima, zjevně už vyčerpala slzy.
Nejsem vůz, jsem řidič kamionu! snažil se vymluvit Václav. Jděte autobusem!
Jedna výprava a už jsme pozdě! Pomozte, budeme vám za to modlit se! snažila se žena.
Kocour, po svých “příležitostech”, zakrátka se podíval na dívku, přitulil se k ní a zamňauval.
Mohu vás odvézt, a vy si vezmete kočku? navrhl Václav, ukazujíc na přátelské zvíře.
Žena slza po slze: Bereme, pracuji ve veterince, miluji zvířata! Nemáme kde ji ubytovat, ale v sousedním městě mám tetičku, požádáme ji.
Co se stalo? zeptal se Václav, sledujíc, jak dívka hladí kočku.
Šarmantní dívka s bílými kudrlinkami jen vzdychala; kočka se jí líbila.
Žena si vzpomněla na včerejší rozhovor v klinice. Eliška, poznamenala, její muž je výtržník. Václav jen přikývl a řekl:
Dobře, odvezu vás.
Jdeme, Verunka! zvolala žena, pojmenovávající svou dceru.
Václav zvedl kočku, a skupina nastoupila do auta. Dívka se usadila vzadu, matka se přitulila k přednímu sedadlu.
Zaplatím, slibuji! protestovala, ale Václav jen napůl se smál:
Tak pojďme. Kocour ti líbil, tedy jsou dobré lidi. Děkuj mu!
Děkuj, kocoure! zvolala žena. Jak se jmenuje?
Kocour a kocour, odvětil Václav. Dnes jsem ho jen potkal na silnici.
Jste laskavý člověk! řekla, a jak se jmenujete?
Václav, zamumlal.
Já jsem Eliška, a moje dcerka se jmenuje Verunka, odpověděla.
Přijme ho teta? zeptal se, překvapený sám sebe.
Snad, povzdechla se.
Zavolej, zjisti, povídal Václav, přecházející na tyk.
Eliška se zarudla a tiše promluvila:
Nemám telefon Manžel nás roztrhl
Číslo znáš? Václav vytáhl z kabiny telefon a podal jí.
Žena šeptem mluvila o manželovi, útěku a kočce. Nás přijme, kočku ne, řekla s omluvou.
Verunka v pozadí vzlykala: Kocourku, přijď k nám, jsi dobrý!
Už jsem s ním dohodnutý, zamumlal Václav.
Máma je moc laskavá, obhajovala se Eliška.
Když kočku nepodařilo ubytovat, Václav je odvezl na adresu, kde čekala teta. Verunka se nechtěla rozejít, objímala kočku, líbala ji po fousích, a pak náhle objala Václava oběma rukama.
Verunko, to není dovoleno! vyjekla Eliška.
Chybí jí táta, proto se mazlí, zamumlal tatínek.
Václav cítil, jak mu srdce tluče jako rozpolcené. Přemýšlel o své budoucnosti, o manželce a dětech, a najednou ho rozmrzela tahle drobná dívka s kudrlinkami.
Už přijdeš k nám, tati? zeptala se Verunka velkýma očima. S kočkou?
Zkusím, odpověděl, a slova zůstala jen v tichém šepotu.
Verunka poběhla domů, Václav se vrátil do kamionu a odjel dál. V mysli mu zůstala malá dívka a její vyděšená matka.
Kde berou ti chlapi, co na slabých úchopy zahazují? zeptal se kočky. Ta zamňaukala pohrdavě.
Vysvětlil bych mu, že se na ženy a děti nešvihá! nemohl si Václav v klidu nechat.
Mňau! potvrdila kočka, připravená přidat zuby a drápky k argumentům.
Přítomnost kočky mu uklidňovala, poprvé měl na cestě, s kým si povídat.
Vyprávěl kočce o rodičích, vojenské službě, o svých názorech na politiku. Kočka přikývala, občas zamňauvala jako souhlas.
Podívej, co tam je? zahlédl na kraji silnice auto, kolem dvou mužů, jeden vyběhl na cestu a mával rukama. Zřejmě potřebují pomoc!
Ačkoliv byl Václav samotář, silnice má svá pravidla: pomoci a pomoc přijde zpět.
Co se stalo? zeptal se muže, když otevřel dveře.
Záhy se dva muži střídali v činu. Jeden namířil pistoli na něj, a v tu chvíli přeletěla po silnici oslnivá kometa s ocáskem!
Kočka zakousla útočníka do tváře, řvala a škrábala. Zatímco útočník házel zbraň, Václav seskočil, popadl pistoli a namířil ji na druhého.
Ruce vzhůru!
Střhněte kočku! křičel druhý, rozškrábe mi oči!
Už toho stačilo! Václav přistřelil útočníka do čela, chytl kočku a s puškou v ruce vrazil do kabiny:
Jdeme!
Číslo vozu si rychle poznamenal a během pár vteřin zavolal na hlídací stanice. Pol hodinou byli pachatelé v zajetí, a policisté mu o tom dali vědět, když míjel.
Ti dva jsme znají už to nechtějí poprvé, řekl jeden z nich. Zásluhy za tvou čest máme.
Já? zeptal se Václav. Hrdina? Raději bych je obě vázal a utekal!
Na druhého už má několik řidičů v plánu, je to zmrzlý typ, dodal policista, a ty nemáš potřebu se zaplést, i když jsi vozil zraněnou kočku. Tvá kočka?
Václav se podíval na kočku. Kočka se podívala zpět.
Moje, řekl pevně. Jmenuje se Dálkový. Je můj parťák.
Máš štěstí s parťákem, usmál se policista. Roztrhal jsi útočníkovi tvář, chráníc tě!
Štěstí, potvrdil Václav.
Video o řidiči a jeho statečném kocourovi se rozšířilo po internetu. Lidé je rozpoznávali, mávali při setkání a děkovali. Václav cítil, jak se v něm něco mění led se rozpouští a dýchá lehčeji.
Tři týdny jel se svým čtyřnohým společníkem po silnicích, a když přišel čas sundat sádru, zajel do městečka, kde dříve nechal Elišku a Verunku.
Vešel do veterinární kliniky a setkal se s ní u prahu.
Ach, to jste vy, řekla Eliška a nepřestávala ho zírat. Měla jsem sen, že přijedete!
Vypadá to, že sen byl pravdivý, odpověděl Václav, nevíc než Jak se máte s Verunkou?
Dobře, odpověděla, teta nás má ráda, a já jsem podala o rozvod.
To je v pořádku, řekl Václav a nečekaně dodal: Půjdeš se mnou?
Eličiny oči se rozšířily, otevřela ústa, zavřela je Kočka Dálkový, vidoucí scénu, hlasitě zamňaukala.
Mám dceru, přiznala se Eliška.
Já mám kočku! odpověděl Václav a dodal: Len, neumím krásná slova říkat, ale vím, že setkání nebylo náhodné. Přemýšlej, než odmítneš. Budu tě chránit.
Mňau! potvrdila kočka.
Rozmyslím to, řekla Eliška.
O měsíc později se vzali, Václav se přestěhoval k nim a změnil práci řídí nyní sanitku pro zvířAž se kočka Dálkový uložila na pohovku a Verunka se usmála na novou rodinu, Václav tiše pochopil, že i na nejosamělejších silnicích může člověka najít domov.
