25. února
Dnes nemohu přestat myslet na to, co se mi stalo ráno. Bydlím tu už mnoho let, sám na okraji šumavského lesa, v malém domku u rybníka poblíž Železné Rudy. Dříve tu bývalo živo často sem jezdívali přátelé z Plzně nebo sousedi z vesnice, dvůr byl plný aut, v kuchyni voněla káva a smíchem se rozléhal celý dům. Ale jak čas plynul, život se změnil. Moje žena Marie zemřela před čtyřmi lety a syn Petr odjel pracovat do Brna. Někdy mi napíše pohlednici, ale jinak jsme spolu málokdy v kontaktu. Náš domov utichl, stejně jako voda v zimním rybníce.
Zvykl jsem si na samotu a našel v tom zvláštní mír. Ráno vycházím v pantoflích na zápraží, pozoruji stromy, poslouchám, jak vítr šumí v korunách smrků a krb tiše praská. Občas zahlédnu srnce v dálce, někdy proběhne liška, ale žádná divoká zvěř se nikdy nepřiblížila tak blízko k domu.
Dnes ráno mě ze spaní vytrhl podivný zvuk. Myslel jsem si nejdřív, že vítr zlomil větev, která zabušila na dveře. Ale pak následoval těžký, tupý náraz. Oblékl jsem si svetr, na to starý vaťák, a opatrně otevřel dveře. Zůstal jsem stát jak přikovaný.
Na prahu stála mohutná medvědice, z nozder jí stoupala pára. V husté tmě ještě svítilo pár vloček na její huňaté srsti. Nejvíc mě ale zarazilo něco jiného v tlamě držela své medvídě.
Medvědice nestála v bojovném postoji, neukázala zuby, nic. Pouze se na mě zadívala tmavýma očima bez hněvu; celá její tvář byla samá starost.
Cítil jsem, jak mi v hrudi buší srdce jako motor staré škodovky. Každý, kdo by v tu chvíli stál na mém místě, by asi dveře rychle zavřel a schoval se. Byl by to rozumný krok.
Jenže její pohled mě přiměl zůstat. Pomalu jsem popošel blíž. Medvědice velmi opatrně položila medvídě na zasněžený práh.
A právě tehdy, když jsem spatřil jeho ztuhlou tlapku, mi došlo, proč ta obrovská šelma vůbec přišla.
Medvídě téměř nedýchalo, bezvládně spočívalo ve sněhu. Přiklekl jsem, abych se na něj lépe podíval, a uviděl tenkou kovovou past hluboko zaříznutou do jeho tlapky. Typická pytlácká smyčka, jakých jsme tu kdysi vídali víc, když tu ještě žil starý soused Jaroslav.
Opatrně jsem sevření povolil a sundal past. Medvídě téměř neprojevovalo známky života. Zvedl jsem ho a donesl do domu. Položil jsem ho na kožich blízko kamen, přikryl starou dekou a pomalu mu masíroval tlapku, snažil jsem se zahřát jeho drobné tělíčko.
Medvědice celou dobu trpělivě čekala na zápraží a ani se nepohnula.
Po chvíli medvídě slabě zavřelo a zase otevřelo oči. Jemně jsem ho zvedl a vynesl zpět ven.
Medvědice přistoupila, její mohutná hlava se dotkla mé ruky a pak velmi opatrně popadla své mládě. Otočila se a s posledním pohledem odešla s medvídětem zpátky do zimního lesa.
Druhý den jsem se vypravil do houštin a našel ještě několik takových pastí. Všechny jsem odstranil a odvázal, co šlo.
Od té doby chodím lesem každý den, stejně jako jsem chodíval před mnoha lety s Marií. Myslím, že něco se ve mně probudilo snad důvěra v to, že i v samém srdci Šumavy se může stát něco, co má hluboký smysl.
